Několik dní byl náš
klouček neklidný. Občas se počůrával. Pořád jsme museli prohlížet fotky. O
všech z jeho rodiny mluvit. Neustále trval na tom, že za ním přijedou.
Bude jim půjčovat hračky. Ukáže jim svůj pokojíček. Ze strany rodiny a přátel
jsem se setkávala s výčitkami typu: „Akorát tomu klukovi pletete hlavu.
Nikam jste neměli jezdit. Když ho chtěla vidět, měla přijet. Teď chudák ani
neví, kam vlastně patří“. Chápala jsem, co tím myslí, ale jak mu můžu plést hlavu,
když mu říkám pravdu o jeho životě a původu? Nepletla bych mu ji víc, kdybych
ho nechala žít v přesvědčení, že patří k nám, že u nás má své kořeny?
Navíc všichni měli obavu, aby si teď jeho rodina nechtěla vzít Martínka zpátky.
Viselo to všude ve vzduchu. I já se tím trápila. Viděla jsem je pohromadě.
Jejich stejná gesta, podobu, temperament. Věděla jsem, že kdyby o něj projevili
zájem, neměli bychom nejmenší šanci. Byla jsem si jistá, že on by s nimi
chtěl být. I když by to pro něj nebylo jednoduché. Ale vše ho táhlo k nim.
Za rok u nás se setkal se spoustou lidí. Hrál si s různými dětmi. A
strávil s nimi více času, než se svými sourozenci. Přesto o nikom jiném
nikdy tolik nemluvil. Na nikoho jiného tak často nevzpomínal. Nikdo se mu
nedostal tak hluboko pod kůži. Zažila jsem tu sílu rodinného pouta. Dřív bych
nevěřila. Ale to pouto tam bylo. Poprvé jsem pochopila, proč tolik lidí hledá
své rodiče či sourozence, ač je neviděli 30 let a žili spokojeným životem. Síla
vložených genů je veliká. Nevědomá. Rozumem nepřekonatelná. Nicméně jsem stále
doufala, že to nebude tak horké. Že své dětství prožije s námi. Že
zažijeme ještě spoustu krásných dní a budeme mít tu výsadu a čest, vidět ho
růst a dospívat a dělat mu na jeho cestě rádce a průvodce. Věřila jsem, že Bůh
nás jako jeho náhradní rodinu nevybral náhodou. Stále jsem věřila, že povede
naše i jeho kroky tak, aby to pro něj bylo dobré. Přece jsem ale stále stála i o
to, aby svoji rodinu znal. Cítil se jí přijímán. Aby věděl, odkud přišel a kam
se může případně někdy vrátit.
Dny plynuly. Od
jeho rodiny nepřicházely žádné zprávy. Posílala jsem SMS, ale bez odezvy.
Proběhly prázdniny. Přišel podzim. A Vánoce. Zkoušeli jsme volat, psát. Ptala
jsem se naší sociální pracovnice, zda se u nich něco nestalo. Martínkovi bylo
moc smutno. Nezapomínal. Stále čekal. A já nevěděla, co mu mám říkat. Cítila
jsem za tu situaci velikou zodpovědnost. Navíc jsme potřebovali vyřídit Marťovi
pas, kvůli jednodennímu výletu na Slovensko. K tomu byla nutná plná moc od
jeho zákonného zástupce. Poslala jsem dopis s prosbou a plnou mocí. Volala
jsem. Vše marné. Na druhé straně bylo neprůstřelné mlčení. Žádala jsem o pomoc
sociální pracovnici. Vypadalo to, že se budeme muset obrátit na soud. Nechápala
jsem, co se stalo. Vždyť spolu vypadali tak spokojení. Myslela jsem, že přeci
není možné, zapomenout na své dítě. Nechtít vědět, jak se mu daří. Abych měla
čisté svědomí, napsala jsem ale nejdřív Martínkově mámě dopis. Dlouhý. Od
srdce. Poděkovala jsem jí, že mu dala život. Popsala jsem, jak mě trápí její
nezájem a jak těžké je to pro jejího syna. Co to pro něj musí být, když
nezajímá vlastní mámu. A že s tímto vědomím bude muset vyrůstat. Bude ho
nést jako veliké břemeno. Popsala jsem vše, co jsem cítila. Jak jsem to
vnímala. Bez výčitek. Na konci jsem vyjádřila naději, že se nakonec vše přeci
jenom změní. Že Martínka miluju a přeju mu do života jen štěstí. Chci ho vidět
spokojeného. Že věřím, že k tomu bude nápomocná. Že ji bude potřebovat. I
své sourozence. Bude potřebovat jistotu, že někde jsou a on je může kdykoli
vidět. Nebude opuštěný, ale mnohonásobně milovaný. Stane se pánem svého osudu a
bude vědět, že je člověkem hodným lásky, který zná své místo. Napsala jsem toho
ještě o hodně víc. A poslala.
K mému překvapení mi do týdne zazvonil
telefon. Do 14 dnů přišla podepsaná plná moc k vyřízení pasu. Domluvili
jsme si další setkání. A od té doby jsme v pravidelném kontaktu. Už téměř
rok. Píšeme si a voláme každých 14 dní. Tento týden Martínek mluvil
s mámou skoro 20 minut úplně sám. Vyprávěl jí vše. O školce, kamarádech,
hračkách. Výborný vztah máme i s jeho babičkou. S tou si píšeme SMS i
několikrát týdně. Bohužel je vážně nemocná a její zdravotní stav je jedním
z důvodů, proč je její vnuk u nás. Sama potřebuje péči. Nebyla tedy
schopná postarat se o něj, když se jeho máma rozhodla, že ona to nezvládne.
Nemluvíme o tom, co se stalo. S mámou ani babičkou. Není to podstatné. Důležité
je, co je teď. A co bude. Na tom, co se stalo, už nikdo nic nezmění. Martínkovi
je dobře u nás a tak to vnímá i jeho rodina. Respektujeme se. I když je pro mě
stále moc těžké, vnímat to silné pouto mezi nimi. Vnímat, jak je Martínkovi po
nich smutno. Jak je šťastný, když s nimi tráví čas. A jak mě v té
chvíli odsunuje na druhou kolej. Ale přeju mu to. Podporuju ho. Cítím, že je to
důležité a pro jeho budoucí život a hledání sebe sama naprosto nezbytné.
V březnu máme domluveno setkání. Těším se i bojím zároveň. Už předem vím,
jak těžké to bude pro mě i Martínka. Vím ale dobře, že stejně těžké setkání je
to i pro jeho rodinu. Pro jeho mámu, jeho sourozence. Mají se moc rádi. Cítí,
že k sobě patří. S tím vědomím musí žít všichni. My i oni. A není to
snadné. Miluju ale toho kloučka, co k nám přišel jako dar z nebe. Jen
se nezrodil ze mě, ale z jiné ženy. A té ženě jsem za jeho zrození vděčná.
Stala se součástí našeho života. Stejně jako on a ostatní členové jeho rodiny.
Naše životy a osudy se protnuly. Alespoň teď a v tomto okamžiku. A
Martínek má dvě maminky a obě miluje. Obě milují ho. Láska je mocná, věřím
v její sílu. Prožil si těžké časy můj milý, jeho dušičku to poznamenalo, ale
doufám, že jeho dny budoucí budou prozářené láskou. Moc si to přeju. Moc to
přeju mu!
Žádné komentáře :
Okomentovat