ZUŠ Open

   Píšu ještě plná dojmů. Není to tak dlouho, co jsem se vrátila z této akce. Z celostátního happeningu základních uměleckých škol. Vůbec jsem netušila, do čeho vlastně jdu. Alžběta mi ráno oznámila, že bude hrát na vernisáži výtvarného oboru místní ZUŠ. Říkala jsem si, že když budu mít čas, zajdu se tam podívat. Skladbu, jež hrála, jsem slyšela na besídce před pár dny. Minulý týden jsem pak byla na absolventském koncertě našich dvojčat. Čas besídek je v plném proudu, takže přiznávám, že jsem do poslední chvíle zvažovala, že nikam nepůjdu. Nechtělo se mi. Pršelo, bouřilo, hlava mě bolela. Ale překonala jsem to. Martínka jsem nechala doma se staršími dětmi. Měla jsem představu, že si poslechnu mladší dceru a do hodinky budu doma. Tak proč ho někam vláčet v bouřce sotva se vrátil ze školky.

   Jenže. Čekal mě zcela zaplněný sál našeho zámku. Až na místě jsem zjistila, že dcera nebude hrát sama, jak bývá zvykem na besídkách. Ale ve velkém souboru. Ona sama si s ním zahrála pouze jednu skladbičku. To, co na všechny čekalo dál, bylo absolutně skvělé. Najednou jsem byla zcela nečekaně posluchačem mimořádného koncertu.Naprosto profesionálního. Jen jsem lapala po dechu a žasla. Znala jsem pouhý zlomek vystupujících. Zbytek účinkujících přijel z okolních poboček základní umělecké školy. Bylo to něco famózního. Kytary, bubny, flétny, housle, žestě. Opravdový orchestr. Atmosféra skvělá. Potlesk ohlušující. A tolik nadšených dětí a jejich učitelů. Neubránila jsem se slzám. Byla jsem v tu chvíli velice hrdá na náš národ. Na národ, který vytvořil něco tak jedinečného. A alespoň prozatím si to nenechal vzít. Je až s podivem, že ZUŠky přetrvávají a odolávají absolutní komercializaci všeho. O tolik skvělého jsme již přišli. Občas propadám skepsi a melancholii, když vzpomínám na to,co už pomalu ale jistě vymizelo z naší zemičky. Ale ZUŠky zatím stále žijí, fungují, rozvíjejí se. Objevují a vychovávají nové umělce nebo alespoň učí děti lásce k umění a ukazují jiné možné směry. Jsem za to nesmírně vděčná. Za ty stovky nadšených učitelů, kteří obětují svá odpoledne, aby rozvíjely naše děti. Často tyto děti nezažívají úspěch v základním školství a právě síť ZUŠ jim pak dodává radost a víru v sebe. Rozvíjí jejich talent. Učí je pracovat na sobě, nevzdávat se při prvním neúspěchu, překonávat stres z vystupování před publikem na besídkách a mnoho dalšího. V ZUŠ se také tvoří nová přátelstcí a vztahy. Nejen mezi dětmi, ale i mezi dětmi a jejich učiteli. Přístup je mnohem individuálnější, méně autoritativní, nic není předem přesně dáno. Výkony dvou žákú třetího ročníku hry na klavír mohou být absolutně odlišné. Jde o talent, píli a přístup každého z nich. Sama vím, kolik ZUŠ dala a stále dává mým dětem a těším se, jaké zážitky na nás čekají s Martínkem (prozatím nás děsí touhou hrát na bubny).
Moc bych si přála, aby tento unikátní systém školství fungoval i nadále. A mimochodem, výstava výtvarného oboru byla překrásná. Zkrátka opět jsem od života dostala něco, co jsem nečekala a bylo to kouzelné, milé, emotivní a nezapomenutelné.

„Základní umělecké školy tvoří kořeny naší kulturnosti, naší lásky k umění. Ve světovém měřítku jsou zcela unikátním vzdělávacím systémem, který je třeba hýčkat, rozvíjet a podporovat,“

Magdalena Kožená

Nebe nemá dno - Hana Andronikova

   Tak tato knížka je pro mě absolutní „bomba“. Strávily jsme spolu posledních pár týdnů. Bylo nutné ukrajovat chvilky klidu, pohody a soustředění, protože to není knížka na čtení v poklusu, roztěkanosti a při doprovodu dětského křiku a smíchu. Čtení mi tedy zabralo poměrně dlouhou dobu a s autorkou jsme k sobě dlouho hledaly tu správnou cestu. Musím vám popsat, jak to vlastně všechno bylo.

   Když jsem začala číst, nejprve mi vážně hodně vadila absence velkých písmen. Všech, těch na začátku vět i u jmen a zeměpisných názvů. Dlouho jsem také nechápala, co se vlastně děje. Přeskakovalo se z místa na místo, sem tam děj, sem tam jen myšlenky míhající se hlavou. Moc šancí jsem knize nedávala. Nevzdala jsem to ale a začala o Haně Andronikové hledat informace na internetu. První, co mě zarazilo, bylo její úmrtí nedlouho po vydání této knihy. Pátrala jsem dál a objevila televizní pořad 13. komnata. Díky její zpovědi jsem začala přehodnocovat svůj pohled. Najednou to nebyla jen podivně poskládaná slova, ale myšlenky člověka, který se smířil se smrtí. V době, kdy psala knihu Nebe nemá dno, měla za sebou několikaletý zápas se zákeřnou chorobou, který nakonec prohrála. Tedy nevím, jestli prohrála, spíš asi zvítězila, protože se dokázala zbavit strachu ze smrti, naučila se milovat život, nespěchat, nechtít nemožné. Dokázala se smrti podívat do očí a co víc, dokázala se na ni usmívat. A kniha popisuje cestu, kterou prošla, než našla skutečný cíl. Na začátku cesty však vůbec nevěděla, jaký cíl vlastně hledá a nevěděla, kam chce dojít. Věděla pouze to, že musí hledat. Cítila nutkavou potřebu nepřijmout rezignovaně svůj osud, nepodřizovat se názorům a doporučením druhých. Prokázala obrovskou statečnost. I když věděla, že v ní roste zhoubný nádor a je třeba neodkladně zahájit léčbu, rozhodla se navzdory všemu a všem věřit intuici a vydat se místo léčby na dalekou, těžkou a nepředvídatelnou cestu. Netušila, co jí čeká na jejím konci. Zkrátka jen cítila, že musí a šla za voláním své duše. Pro spoustu lidí je to asi čiré bláznovství, ale já jsem také trochu „blázen“, takže jsem si Hanku prostě zamilovala. Knížka je z velké části autobiografická a pohled do myšlenek, prožitků a různých zákoutí autorčiny duše je fascinující. Její smysl pro humor, fantazie, trefné glosy, hry se slovy, sny, strachy, nadhled, autenticita prožitků, to vše dává knize punc jedinečnosti a vypovídá také o jedinečnosti spisovatelky, která si v celém příběhu říká Ama.

   Kniha má tři obsáhlejší části. V první se jen pár dní po zjištění své diagnózy Ama vydává do Peru. Shoda náhod ji přivádí do amazonského pralesa. Neumí španělsky, není pořádně vybavená na cestu, neví, co od cesty vlastně očekává. Nachází šamana, který se jí ujme. Prý její příchod očekává. Roztáčí se kolotoč obřadů, zaklínání, půstu, užívání halucinogenních látek, dlouhých pobytů o samotě uprostřed džungle. Vše rámované vedrem, deštěm, bahnem, spoustou hmyzu, hladem, nevolností, hromadou štípanců, potem, beznadějí, strachem, steskem, nejistotou. Ama bojuje sama se sebou. Pochybuje, je netrpělivá, čeká na zázrak, který nepřichází. Věřila, že najde odpovědi a místo toho přichází jen spousta dalších otázek.

„je noc. venku dusno,uvnitř žár.chtěla by řvát, nadávat, vyletět z kůže. leží v hořícím mraveništi, v moři žvýkaček a zkouší se s tím smířit. kůže rozškrábaná do krve, třeba to pomůže.myšlenky jako davy na hlaváku, jen většinou netuší, kam jedou.“

Často se jí chce vše skoncovat, umřít, vzdát to. Je pro ni nesnadné, chtít žít. Ale chce se to naučit. Snaží se. Hledá. Ptá se sebe i ostatních. Pozoruje život okolo. Vnímá barvy, zvuky, vůně. Klade si otázky.

„když zítra umřeš, co po tobě zůstane?“

„když zítra umřeš, čeho budeš nejvíc litovat?“

„kdyby zítra umřela, bylo by jí líto, že víc nekřepčila, nesmála se, netančila.“

„jak být šťastný tady a teď? vypnout vnitřní dialog, to permanentní žvanění.“

   Zkusím vše zkrátit. Z knihy mám desítky zážitků, desítky uvědomění si. Hana Andronikova si mistrně hraje se slovy, používá sarkasmus, černý humor, dělá si legraci sama ze sebe, z konce života a postupně ho tak přímá do svého života a užívá si každičkého dne. Raduje se z bolesti, protože i díky ní si uvědomuje, že stále žije. Smrt přijímá bez sentimentu, s nadhledem. Vynechává velká písmena, stejně se staví i k autoritám, příkazům, zákazům či doporučením. Nač si z nich dělat těžkou hlavu? Proč se bát? Vždyť není čeho. Život je krásný, dokud žije. Dokud se můžeme smát, radovat se. S přibývajícími stránkami v knize hmatatelně přibývá Amina radost ze života. Vtipné poznámky jsou snad na každé stránce. Autorčin cit pro glosy na vše kolem sebe je opravdu skvělý. Bavila jsem se. A humor je prokládaný tolika moudry, hlubokými, cílenými do černého. Ama postupně zjišťuje, že pokud původně bláhově snila o zázračném vyléčení, byl to veliký omyl. Získá ale lásku k životu.

   V druhé části knihy stráví pár dnů mezi indiány v nevadské poušti a po téměř šesti měsících plných cestování a jedinečných zážitků se vrací do Čech. Smířená se sebou, se životem a osudem. Ve třetí části pak nastupuje do nemocnice. Podstupuje chemoterapie a ozařování. Šance byly od počátku mizivé. Ama to ví, ale už se nebojí. Má kolem sebe neuvěřitelné množství přátel, po boku milující mámu a v srdci radost. Nebere si servítky, nestydí se říct, co má právě na jazyku, kašle na rady od těch, co nejsou v její kůži. Je svá a mě velice mrzí, že už není mezi námi.

„něco se se mnou stalo. chodím po městě a lidi se na mě usmívají. zjistila jsem, že se většinu dne křením jako kašpar. už vůbec nemám ten vysoce inteligentní zasmušilý přednasraný výraz. musím vypadat jako naprostý tajtrlík a je mi v tom dobře. stojím v parku s výrazem člověka, který právě dosáhl kosmického vědomí (z venku to vypadá, že mi zrovna provedli lobotomii), a chechtám se na stromy, které vrtí zadkem a zvedají suknice.“

„přestala jsem si klást otázky, zda splňuji kritéria příčetnosti. jak už to s pravidly a regulemi chodí, kritéria příčetnosti určují ti nejméně příčetní.“

ANDRONIKOVA, Hana. Nebe nemá dno. Vyd. 1. Praha: Odeon, 2010. 293 s. ISBN 978-80-207-1337-7. 

Kouzelné odpoledne

   Opět delší odmlka, ale jsem zase tady :). Byly to teď náročnější dny, hodně vyčerpávající. Jako vždy po Martínkově návštěvě u biologické rodinny, jsme museli přečkat složité období, kdy je nesvůj. Časté byly výbuchy vzteku a agrese. Alžbětku udeřil kamenem do obličeje a naše princezna tak pár dnů hrála všemi barvami. Štěpána kousnul. Ve školce byl nezvladatelný. Špatně spával. Věřím ale, že je to za námi. Tento týden byl již mnohem klidnější. A dnes jsme si společně užili krásné odpoledne. Opravdu kouzelné. Všichni byli spokojení, hádek minimum, žádné  hořekování nad délkou trasy či vedrem. V dobré náladě nachozeno 9 kilometrů a vše zakončeno nad pivem a kofolami na venkovní zahrádce. Martínek byl úplně zlatý, usměvavý, poslušný, zkrátka naše sluníčko :). A to vše jen za humny. Je půvabná ta naše malá zemička, její louky, lány, kopce a popečky. Dnes mě to vážně dojímalo.

   Jak už jsem mnohokrát zmiňovala, příroda mě nabíjí. Dokola žasnu nad tou enrgií, co z ní pryští. Nad barvami, kontrasty, nad těmi různorodými obrazy, které se naskýtají na každém kroku. Vždy mi to vyloudí úsměv na tváři a na většinu kolemjdoucích pak musím působit jako absolutní blázen. Je mi zkrátka blaženě, když se tím vším můžu kochat. A tento den to opravdu vyšlo. Byli jsme v místech, kde to děti znají a navíc vše jistil můj báječný muž, takže jsem se mohla nerušeně rozplývat nad líbezností přírody a nasávat obrazy a vůně, abych je mohla v mysli lovit v dnech, kdy nebude tak dobře. Uvědomila jsem si také, že když mám s sebou fotoaparát, všímám si i drobností, které bych bez něj nezaznamenala. A když vím, že se s nimi mohu podělit se vstřícnými čtenáři tohoto blogu, jsem v sedmém nebi. Tak zde alespoň pár střípků té nádhery, co nás obklopuje😊.

   Já si dnešní den opravdu užila. Krásné počasí, pět nejmilovanějších lidiček po boku, k tomu příroda, klid, barvy, vůně, zkrátka jako v pohádce :). Přeji i vám co nejvíce chvil prožitých "tady a teď", chvilek vyplněných štěstím, dobrou náladou a radostí ze života. Není to každý den, ale když taková chvíle mnohdy nečekaně příjde, prozáří všednost našich dní a dodá jim punz jedinečnosti. Okoření život a připomene, že darů je vude kolem na tisíce, jen je občas přes starosti, shon, únavu a povinnosti nevidíme. Zítra budu možná opět zaslepená, dnes ale posílám pozdravy s úsměvem na tváři :). Vaše Z.

 

Od neděle do neděle :)

   Nad ránem se přes nás přehnala velká bouřka. Děti se bály, naše psí slečna téměř šílela. Já tišila a konejšila. A můj muž ležel spokojeně v posteli a střešním oknem pozoroval záplavu blesků. To on moc rád. Teď už je ale krásně. Sluníčko svítí a hřeje a vysušuje poslední zbytky kapiček vody.

   Vzduch krásně voní. Jako po bouřce. Chystáme se chvíli toulat venku. Jen jsem tak prohodila, že si asi vezmu sukni. A náš milý Martínek se hned začal radovat a nadšeně pronesl: "Vem si sukni mami, všichni lidi se budou usmívat a budou si říkat, jak je to krásná holka." Nikdo neumí tak potěšit téměř čtyřicetiletou ženu s nadváhou, jako pětiletý kluk :). Občas je prostě k "sežrání".😀

   Přesně před týdnem jsme si pro změnu užívali sněhu. Vyšlápli jsme si na rozhlednu Zlatý Chlum u Jeseníku. Dole nebylo po sněhu ani památky, ale čím víc jsme stoupali, tím ho přibývalo. Nevzdali jsme to ale (tedy alespoň někteří) a zcela promáčení, špinaví a vyčerpaní jsme se vydrápali až na kopec.

   K našemu velkému překvapení byla rozhledna otevřená. Smekám před zocelenými horaly, mezi něž řadím i pána, jež se sněhem brodil nahoru, jen aby otevřel pro pár "šílených" turistů, které pak sušil u krbu, naléval horkým čajem a jako návdavek jim navíc půjčil dalekohled, aby se mohli na rozhledně pokochat dokonalým výhledem. Bylo to úžasné setkání a jsem šťastná, že báječní lidé jsou i v těch nejneočekávanějších končinách :). Skvělý zážitek to byl. Jsem ráda, že jsem vydržela a mohla to prožít.

   Z té výšky jsem se kochala jedinečným rozhledem. V dálce jsem přitom dalekohledem hledala dům, ve kterém byl právě Martínek se svou rodinou. Mezi svými. Těšil se na ně moc a moc. Z výšky jsem mu posílala vzdušné pozdravy a přála mu, aby se měl hezky. A měl se. Nadšení ho drží i po týdnu. Vzpomíná, povídá o nich, těší se na příště. Chce u maminky spát. Pomalu se s tou myšlenkou sžívám a připravuji se.

Teď ale oblékám sukni a jdu pozorovat zářivé úsměvy na lidech, které cestou potkáme 😉.
  Všem přeji pěknou něděli
  Vaše Z.