středa 31. října 2018

Naše vlast má narozeniny

   Opět po dlouhé pomlce. V hlavě stále plno námětů na článek, ale psaní maří nedostatek volného času a klidu, velká únava, kolotoč povinností a nemocí, tisíce každodenních drobností, ale i touha trávit co nejvíce chvil s rodinou, užívat si nádherné barvy podzimu, sbírání kaštanů a šustění spadaného listí pod nohama.

   Letos mě ale navíc opravdu pohltily kulaté narozeniny naší republiky. Poslouchám zajímavé rozhovory, čtu články a sleduji televizní pořady. Jsem z toho všeho dojatá. Popravdě ještě nikdy jsem výročí založení našeho státu neprožívala tak intenzivně. Byl to pro mě jen volný den, další z řady státních svátků. Možná jsem se podívala na tematický film či zašla na výstavu, nijak zvlášť se mě to ale nedotklo. V roce současném to na mě ale dolehlo velmi silně. Poselství předchozích generací, jejich láska k vlasti, odhodlání nasadit pro ni svůj život, vůle bojovat za náš jazyk a za odkaz předků. S pýchou poslouchám všechny ty příběhy a osudy a opravdu zažívám vděk, že mohu být právě Čechem.

   S lítostí také sleduji naši současnou politickou situaci a absenci výrazných osobností ochotných pracovat nezištně pro naši vlast a její obyvatele. Chvílemi mě zaplavil i velký smutek a beznaděj, ale pak jsem si začala postupně uvědomovat, že náš národ je stále přeplněnou pokladnicí skvělých lidí, kteří neváhají obětovat svůj volný čas a část sebe pro druhé. I díky nedávným komunálním volbám jsem si naplno uvědomila, že stále existují stovky lidí, kteří se do komunální politiky vrhají pouze z lásky ke svému rodnému městu a s vůlí, být mu prospěšní. Berou na sebe zodpovědnost, často snáší nadávky a urážky od svých spoluobčanů a jen málokdy se jim dostane nesobecké a upřímné pomoci. Stále tu také máme stovky dobrovolných hasičů, kteří bez ohledu na své plány ve volném čase a mnohdy i rodinné povinnosti, bez mrknutí oka vyjíždějí k větším i menším zásahům. Jsou tu také stovky dobrovolníků, kteří svůj volný čas věnují opuštěným lidem v domovech důchodců či jiných zařízeních. Stovky sokolů pak bez nároku na mzdu vedou cvičení pro lidi všech věkových kategorií a pracují ve sportovních kroužcích s dětmi a mládeží. Často slyším nářky na dnešní mládež a mnohdy i zcela oprávněné. Pak ale vidím stovky mladých lidí, kteří nezamíří ze školy domů k počítači, za kamarády či na placenou brigádu, ale naopak  vedou děti a mládež jako skautští vedoucí či animátoři různých jiných organizací. Vše jen pro dobro jiných a pro pocit užitečnosti. Tento výčet by mohl být zdánlivě nekonečný či minimálně čítající tisíce stran. Ač bych opravdu ráda zmínila všechny možné obory a činnosti, v nichž se lidé angažují jen z lásky k druhým a k hodnotám, které si vštípily díky životu v naší úžasné zemi, není to v současné chvíli v mých silách ani časových možnostech. Chci jen říct, že jsem opravdu hrdá na náš národ a na ty tisíce neznámých lidí, kteří se neúnavně podílí na tom, aby poselství všech předchozích generací nebylo zapomenuto a aby byl tento kout Země stále báječným místem k životu. A když vidím, jak často se zvedne obrovská vlna solidarity ve chvíli, kdy je potřeba někomu pomoci či se podílet na dobré věci, dojímá mě to k slzám. Myslím, že každičký člověk, který si právě teď čte tento příspěvek, se někdy v životě podílel na něčem dobrém pro naši vlast a její obyvatele, ať již činem či finanční pomocí. A tohle všechno utváří naši republiku, dodává nám pocit sounáležitosti, bezpečí a pocitu domova.

Vše nejlepší k narozeninám republiko!

úterý 25. září 2018

Jak jsme přišli k odkladu a roku navíc ke hraní

   Martínek je opravdu chytrý a šikovný kluk. Řekla bych, že nadprůměrně inteligentní. Pozná všechna písmenka, slova psaná velkými tiskacími písmeny zcela sám zdatně přeslabikuje, do 20 sčítá i násobí, zná několik anglických slovíček a vůbec umí toho opravdu hodně. Podotýkám, že vše se učí výhradně vlastním přičiněním. Jen odpovídám na jeho všetečné otázky, využívám jeho momentálního zájmu, který je většinou velice prchavý. Zápis do základní školy zvládnul absolutně s přehledem. Byla na něj vyhrazena půl hodina. Marťa měl po 20 minutách vše hotovo. Na každou otázku odpověděl bez nejmenšího zaváhání, vše vypracoval, přiřadil, ukázal, zazpíval písničku, nahlásil svoji adresu i datum narození a musím popravdě uznat, že zápisem prošel mnohem lépe než naše děti biologické. Přesto ani jedno z mých dětí nemělo odklad školní docházky a všechny ji propluly či ještě proplouvají s lehkostí a bez větších problémů. Ty nejstarší jsou již na školách středních a jediným přestupkem, který jsem kdy musela za děvět let jejich povinné školní docházky řešit, byl zapomenutý domácí úkol či nějaká pomůcka na vyučování, což jsou z mého pohledu pouhé banality.

   Protože vím, jak je Martínek chytrý a bystrý chlapec, byla jsem přesvědčená, že toto září už bude ve škole. Opravdu se do ní těšil. Vybíral si aktovku a se svými kamarády o škole často mluvil. Když nám tedy v mateřské škole paní učitelka doporučila návštěvu pedagogicko-psychologické poradny kvůli podezření na poruchu pozornosti, brala jsem to jako formalitu. Nicméně jsem věděla, že v jeho případě to vše nepůjde tak hladce, jak jsem byla zvyklá. Vím, že má problém s uznáváním autorit a vůbec nerad dodržuje a respektuje daná pravidla. Věty typu: "Musíš to udělat.", "Teď pracujeme a nehrajeme si." nebo "Už si předškolák a takhle se chovat nemůžeš." na něj sem tam působí jako červený hadr na býka. S touto "motivací" pedagog dosáhne často jen vehementního odporu a Martínek to vnímá jako výzvy k boji. A v tom je neústupný. Co se týká jeho pozornosti, řekla bych, že ji dokáže udržet opravdu dlouho a umí se se zaujetím koncentrovat na nějakou činnost, musí však chtít. Pokud nechce, silou ho nepřinutíte. Je to opravdu pedagogický oříšek. Je to oříšek i rodičovský a jeho výchova opravdu není snadná. Já ale jako poučený pěstoun vím, že jsou to projevy poruchy vazby a prožitých psychických traumat v jeho raném dětství. Vím, že jsou to u dětí, které strávily to nejdůležitější a nejzásadnější období pro formování budoucí psychiky a celkového prožívání v ústavní péči, projevy běžné. Že tyto děti často vzdorují, mají snahu všechny a všechno okolo sebe řídit a nechtějí se nechat ovládat. Jsou připraveny neustále bojovat o svůj život a o svoji svobodu, což je nesmírně náročné jak pro ně, tak pro jejich okolí.

   Věřila jsem ale, že v pedagogicko-psychologické poradně pracují dětští psychologové obeznámeni s touto problematikou. V té naší to tak bohužel není. Martínka (v té době ještě neměl 6 let) si paní psycholožka odvedla do své pracovny. Já zůstala v čekárně a Martínek, který velice těžce nese změny a vše nové a neznámé ho znejišťuje, zůstal s paní psycholožkou sám. Na to, co prožil, jak se adaptoval v naší rodině či ve školce, jaké má prožívání se nikdo nezeptal. Paní psycholožka byla pouze dotčená, že nevím, jaký byl průběh těhotenství, ve kterém týdnu se narodil a že neznám jeho rodinnou anamnézu. Pouze pro tyto informace byly kolonky ve formuláři. Problémy a potřeby dítěte nikoho nezajímaly, což pro mě bylo nepochopitelné a zarážející. Po necelé půl hodině si mě pak zavolala do kanceláře a jednoznačně doporučila odklad. Před mým synem řekla, že odmítl spolupracovat, neplnil zadané úkoly, nedokázal udržet pozornost ani pět minut, práci odbýval, odbíhal od tématu a chtěl si povídat, nedokáže klidně sedět na místě a takto do školy opravdu nemůže nastoupit. Přiklání se k názoru pedagogů v MŠ a dává nám na výběr buď odklad nebo první třídu s asistentem pedagoga. Já i Martínek jsme se nezmohli na půl slova a překvapeně jsme vyšli z poradny ven. Můj syn se rozplakal, že chce chodit do školy. V první chvíli si myslel, že do školy nemůže jít nikdy. Vysvětlila jsem mu, že do školy určitě chodit bude, jen si asi bude ještě o rok dál hrát s kamarády ve školce a užívat si bezstarostné dětství.

   Nejprve jsem byla rozhodnutá Martínka do školy dát, ale po konzultaci s manželem a širší rodinou jsme se nakonec rozhodli pro odklad. A teď už vím, že jsme udělali dobře. Obě dcery změnily od září školu a není pro nás snadné se se všemi změnami vyrovnat. Štěpánka si na internátu nezvyká zrovna lehce a i Martínek je z této zásadní změny celý nesvůj. K tomu nebude navštěvovat zdejší základní školu, ale nedalekou menší školu s malým počtem žáků. Bude nutné každodenní dojíždění, bude si zvykat na nové prostředí a spolužáky, což bude chtít svůj čas. Teď máme prostor ho na vše připravit, navštívit novou školu, seznámit ho s nějakým svým budoucím spolužákem. S doprovázející organizací právě teď řešíme vhodnou terapii a hledáme odborníka, který má s dětmi v náhradní rodinné péči zkušenost. Snažíme se připravit půdu co nejlépe na to, aby školní docházku absolvoval bez dohledu a pomoci asistenta. Pokud se i tak ukáže, že cesta institucionálního vzdělávání není pro Martínka vhodná, jsme rozhodnuti vzdělávat ho doma. Stále jsem ale optimista a věřím, že ten rok navíc, co mu i nám byl neplánovaně dopřán před náročnými roky plných povinností, bude ku prospěchu a že mu pomůže začlenit se další září mezi spolužáky, kamarády a učitele. Pochopila jsem již, že pomoc od některých institucí čekat nemůžeme a že se jako vždy musíme spolehnout na vlastní intuici a vlastní síly. Pořád ale vidím světýlko na konci tunelu a někde v sobě vidím svého chlapečka jako spokojeného a pyšného školáka. Tak nám držte pěsti :).

úterý 11. září 2018

Letmé vzpomínky prázdninové :)

   Pohltil mě proud valících se povinností školního roku. Mé dcery nastoupily na jiné školy, je toho tedy mnoho nového, neznámého a ještě nezaběhnutého. Seznamujeme se s odlišným prostředím a vůbec uspořádáním našeho rodinného života. Starší dcera odešla na střední školu a všední dny přebývá na internátě. Minulý týden jsem to odloučení prožívala až hrozivě těžce. Samotnou mě zaskočilo, jak silně mě to zasáhlo. I druhá dcera se mi trošku vzdaluje a malými krůčky spěje k větší samostatnosti. Začala dojíždět do 10 km vzdáleného okresního města a tak i ona tráví mnohem více času mimo domov, než bylo zvykem. Naštěstí u synů se žádné změny nekonají. Martínek zůstává díky odkladu povinné školní docházky ještě jeden školní rok ve zdejší MŠ a já jsem za to nakonec ráda. Nicméně frčíme tím školním rokem od počátku poměrně svižně a kouzlo prázdnin, svobody, volnosti a chvil bez stresu zůstalo někde za námi. Ještě stále ho cítím a vnímá. Ještě stále si ten pocit uchovávám v sobě. Už jen proto, že společnou dovolenou jsme prožili až v druhé půlce srpna, tedy celkem nedávno. Různé zdravotní komplikace plánovaný chod prázdnin poněkud zkomplikovaly, ale nakonec jsme i tak odjeli na vytouženou dovolenou do Jižních Čech. Z vyprahlého středu Moravy připomínajícího vzezřením dny listopadové jsme se jako zázrakem přesunuli k řece Vltavě obklopené svěží zelení mnoha různých odstínů. Zde jsme  prožili pohodový týden. Možná naposledy v plné sestavě. A bylo nám blaze :).
   Pronajatá chatka stála jen pár metrů od řeky, ráno jsme se na snídani brouzdaly v rose a zachumláni do mikiny a bundy. Kolem poledne se pak Vltava proměnila v rušnou a životem tepající magistrálu pro vodáky. Martínek nadšeně pobíhal po břehu, mával a pokřikoval na projíždějící a rozesmáté lidičky Ahóój! Já zatím lačně pohled vpíjela do okouzlující zeleně a stříbřitých vlnek na hladině Vltavy. Tu řeku jsem si zamilovala. Viděla jsem ji doposud jen několikrát v Praze, kde už je mohutnou a impozantní dámou. Ale tahle její podoba mladé a svižné řeky sbírající svou sílu mě uchvátila. Loučila jsem se s ní při odjezdu se slzami v očích.

   
   Ač jsme to původně neměli v plánu, nakonec jsme neodolali, vypůjčili si raft a sjeli po řece asi 12 km dlouhý úsek. Vyrazili jsme na vodáky časně, v 10 hodin. Vltavu jsme tak měli jen pro sebe, nechali se unášet proudem a jen si užívali klidu, slunečních paprsků a krásy všude okolo.

   Dovolenou jsme prožili nedaleko Českého Krumlova. Nádherné místo, obzvláště podvečerní a večerní procházky, kdy se z ulic ztratily stovky turistů, jsem si užívala velice. Stopy minulých generací na každém kroku a všude také nesmazatelný odkaz bývalých krumlovských pánů a jejich znaku ve tvaru pětilisté růže.




   Výletů jsme podnikly spousty, ale nechci vás zatěžovat jejich výčtem a zahrnout přemírou fotografií, které jsme na těch místech pořídili. V každém případě nám bylo báječně, naše děti přetrpěly týden bez připojené na internet v plném zdraví a dokonce se ani neukousaly nudou a Martínek byl prostě úžasný :). Překvapil nás mile, užíval si všechna ta místa nejvíc z našich čtyř dětí, statečně zvládl nejednu prohlídku hradu či zámku, jen s malými protesty vyšlapal na rozhlednu i zříceninu, trpělivě přestál cestu autem i absenci televize a pohádek. Jsou to pro mě nesmírně cenné vzpomínky, jsou to poklady, které si musím uložit do bezpečí svého nitra a pak si je dávkovat v těžkých chvílích, kdy budu bojovat s úplně jiným človíčkem. Už minulý týden jsem si jich prožila několik, když na mě křičel, že jsem zlá máma a že jsem máma nevlastní. Ale o tom až jindy. Teď si i prostřednictvím psaní tohoto článku a prostřednictvím vkládání fotek připomínám chvíle krásné, pohodové, radostné a láskyplné. Moji tajnou zbraň na těžké časy, kdy se musím obrnit a nepustit k sobě zoufalství, beznaděj a pochybnosti. Ten obrázek usměvavého a bezstarostného Martínka si musím uschovat a nikdy na něj nezapomenout.

   Na úplný závěr si jen neodpustím vložit nějakou fotku z rozhledny na hoře Kleť, protože ta česká krajina je tak nádherná, až to bere dech.

pátek 27. července 2018

Toulky Moravským krasem

   Výlet ze začátku prázdnin. Toulání mezi skalními útvary. Spousta zeleně. Divoká příroda. Desítky volně přístupných jeskyněk k prozkoumání. Potůčky a jejich propadání do útrob země. Mám nesmírně ráda tento kout naší republiky. Prožili jsme tam nádherný den se spoustou drobných dobrodružství. Vřele doporučuji k návštěvě. Pokud se nevydáte k propasti Macocha či do některé známé jeskyně, narazíte cestou na minimum turistů a užijete si přírodu všemi smysly. Jeskyně samozřejmě stojí rozhodně za návštěvu. Teď v parném létě je to báječné místo k výletu. Nicméně tentokrát jsme se pouze toulali a bylo nám skvěle :).

   Začali jsme u zříceniny hradu Holštejna. Úžasná je jeskyně Hladomorna pod hradem. Nezvykle veliká volně přístupná jeskyně. Ohromné místo pro malé i velké průzkumníky. Bohužel nafotit se mi ji nepodařilo. Alespoň odkaz na toto kouzelné místo přidávám TU.
Ze zříceniny je krásný výhled.


   Z Holštejna jsme vykročili směrem k Velké dohodě. Cesta byla zábavná. Bylo se na co dívat, co přeskakovat a přelézat. Nikdo se nenudil a já se mohla v klidu kochat.

   Velká dohoda je to pravé místo pro milovníky lezení. V areálu bývalého kamenolomu je lezecká stěna, lanový park, lanovka, dětské hřiště a další možnosti aktivit pro celou rodinu. Původně jsme chtěli jen nahlédnout, ale nakonec jsme se zdrželi asi dvě hodiny. Já tedy jen vše pozorovala z bezpečí pevné země, ale ostatní si užívali plnými doušky. Odkaz na celý areál ZDE.

  Pak už jen krátká procházka Křtinským údolím okolo Křtinského potoka a s večerem příjemně unaveni domů. Mimochodem poutní místo Křtiny je nádherné a jistě stojí za návštěvu. Poutní kostel ve Křtinách je barokní perlou od významného architekta Santiniho. Jeho návštěvu nevynecháme téměř nikdy, když se dostaneme do zdejších končin. Velkým zážitkem je pak vyslechnout si jedinečnou zvonkohru. Pro představu nahlédněte SEM. Já nabízím střípečky z procházky kolem potoka a všem přeji úžasné léto protkané výlety, koupáním, pohodou a dobrou náladou :).

úterý 10. července 2018

Tady to začalo

   Do tohoto domu jsme s manželem vstupovali téměř před pěti roky a netušili jsme, co a hlavně kdo na nás vevnitř čeká. Před měsícem jsme něco podobného absolvovali znovu, tentokrát i s Martínkem. Kloučkem, kterého jsme odtud odvedli a od té doby se mu snažíme vytvořit nový domov u nás. Opět jsme neměli ponětí, co z toho návratu na místo činu vzejde. Jaké budou reakce a pocity, především ty jeho. Zda se vynoří nějaké vzpomínky, zda mu nějaká vůně či hlas nepřipomenou dobu minulou, kdy neměl svoji rodinu a o místo v "domově" se dělil s dalšími 20 dětmi a namísto mámy a táty se o něj staraly zdravotní sestřičky a pan doktor. S úlevou a radostí musím říct, že vše proběhlo nad očekávání dobře. Téměř všechny vnitřní prostory prošly celkovou rekonstrukcí, a tak téměř nic nevypadá stejně jako tehdy. Také zde již není kojenecký ústav ale dětský domov a zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc. Sterilní bílá barva na stěnách a minimum nábytku byly proměněny na barvy, tvary, poutavé veselé obrázky a spousty hraček. Totožné zůstalo pouze přízemí, z něhož si ale Martínek nemůže pamatovat téměř nic. Jen chvíle, kdy byl tudy přenesen do kočárku a z kočárku.
Srdíčko udělal zcela spontánně, sám byl u vchodu ještě pořádně nervozní.
 
   Z patra, které kdysi obýval, nezůstalo původní skoro nic. Prosklené stěny byly nahrazeny sádrokartonovými, postýlky pro miminka postelemi pro větší děti, bílá koupelna s vaničkami a nočníky byla přestavěna na úchvatnou dětskou koupelnu. Martínek z ní byl úplně nadšený a během jásotu nám povídal, že si pamatuje, jak se právě tady koupal a jak se u toho díval na loď a rybičky :). Obavy z něj pomalu opadávaly a on začínal být šťastný a spokojený, že žil v tak pěkném domě.

   Bez nejmenších obav vešel do ordinace k panu doktorovi a po krátkém rozhovoru od něj dostal několik obrázků a omalovánky.

   V herně jsme ho poprvé uviděli. Ani zdaleka nevypadal tak krásně jako teď. A byla jsem za to tolik ráda :). Byla jsem opravdu vděčná za to, že jsem poslechla svoji intuici a nejela do dětského centra na návštěvu dřív. Byla jsem šťastná, že si Martínek může všechna ta tmavá a neznámá místa ve své paměti zaplnit barvami, hračkami a dobrým dojmem. My mu z toho období nemůžeme nabídnout nic. Nemáme žádné fotky ani vzpomínky. I pro nás je to prázdné místo. Nedokážeme mu říct, kdy mu vyrostl první zoubek, jaká byla jeho první hračka a jestli dostal k prvním narozeninám dort. Nemůžeme mu říct ani to, jak vypadal, když se narodil a zda byl ten den někdo šťastný. Jediné, co jsme mu mohli nabídnout, je náš příběh o tom, jak jsme ho poprvé uviděli a jak nás okamžitě okouzlil. Po dlouhých měsících jsme mu konečně mohli ukázat konkrétní místo, kde se to stalo. Seděl tehdy na zemi mezi ostatními batolaty a s něčím si hrál. Bylo to zde.

   Její vzezření tehdy bylo zcela odlišné, Martínek ale s jistotou poznal autíčko, jež měl tehdy v ruce :). Je báječné, jak funguje lidská mysl a fantazie. Je báječné, že si může dosadit šťastnou a spokojenou vzpomínku na dobu, kdy úplně šťastný a spokojený nebyl. Důležité je, že teď si dokázal zcela snadno představit sebe, jak si spokojeně hraje, ve dveřích se objeví máma s tátou a on s nimi pak s radostí odchází domů. Je skvělý ten náš kluk!

    Když si Martínek chvíli pohrál a my promluvili pár minut se zdravotní sestrou, která nám tehdy Martínka předávala a která nás dětským centrem provedla, vydali jsme se k východu. Chci přidat jen kratičkou vsuvku. Když před pěti lety tato milá a vstřícná dáma držela Martínka v náruči a chtěla se s ním rozloučit, natahoval už ruce po mně. Jako by se bál, že mu opět zmizíme. Cítil, že jsme na odchodu, Byl to opravdu zvláštní moment. Výborné bylo, že tato žena si na nás pamatovala, že v zařízení stále pracuje a velice ochotně se nás ujala. Martínek si s ní po pár minutách srdečně vyprávěl, nechal se vodit za ruku a obejmout. Opravdu milé setkání. 
   Celá prohlídka centra trvala okolo 20 minut. Na mě chvílemi padly pocity stísněnosti a smutku, ale náš hlavní aktér vypadal spokojeně, což bylo to podstatné. Pro něho jsme celou tuto cestu podnikli. Po bezmála pěti letech jsme vyšli stejnými dveřmi, kterými jsme kdysi odcházeli. Jen tehdy jsme si odnášeli kloučka, který ještě neuměl chodit a mluvit. Kloučka, který byl pro nás velkou neznámou. Teď jsme odcházeli jako rodina. Martínek šel po svých a nadšeně brebentil. Odcházel z domu, kde kdysi žil. Odcházel beze strachu a s jistotou, že jeho domov je jinde. 

   PS: Během naší návštěvy byly všechny děti žijící v centru venku na prostorné zahradě. Přijeli jsme dopoledne, těsně před tím, než se vracely z venku na oběd. Martínek si jich naštěstí vůbec nevšímal. Byl plně zaujatý obrázky, hračkami, výtahem a příjemnou průvodkyní. Já ty děti v zahradě vnímala a nebyl to příjemný pocit. Byla jsem ráda, že jsme alespoň jednomu z nich mohli nabídnout domov, zázemí, lásku a otevřenou náruč. Zatímco si Martínek nadšeně hrál s jejich hračkami, ony netečně a bez zájmu poposedávaly na lavičkách a herních prvků v zahradě si všímaly jen minimálně. Když chybí láska, důvěra a pevné zázemí, nic vás nedonutí k bezstarostné, radostné a kreativní hře. Ani ochotní, milí a snaživí zaměstnanci ústavních zařízení to nemohou změnit. Děti zkrátka potřebují rodinu. Právě tam jsem si to opět naplno uvědomila a ujistila se, že za všechny problémy a starosti ta naše společná cesta stojí.