pondělí 12. března 2018

S jarem ožívám :)

   Jako poslední v republice máme jarní prázdniny. A ty naše jsou opravdu jarní :). I díky nim se po dlouhých týdnech dostávám k napsání příspěvku. Bylo toho tolik, co jsem měla na srdci. Jenže proti mému chtění stály neustálé virózy, únava, Martínkova krize, terapie, změny v práci, změny ve školce, zkrátka bylo toho na mě moc. Když už se náhodou objevila nějaká volná skulinka, neměla jsem sílu zapnout hlavu a raději jsem na pár minut vzala do ruky nějakou nekomplikovanou knihu. Ale čas je milosrdný. Jak plyne, uhlazuje šrámy na duši i těle, dává zapomenout na prožité strasti a přináší s sebou nové výzvy, naděje a radosti. Včera a dnes jsem trávila co nejvíc času venku. Neděle mi přinesla hřející paprsky, ryze jarní ovzduší, modrou oblohu, tající ledy, záplavu květů v předzahrádkách i v lese, bzučící včely, ptačí trylky a dobrou náladu.

   Dnešek byl pro změnu zamračený, deštivý, chladný, větrný a pošmourný. Mně to ale vůbec nevadilo. Toulali jsme se všichni v tom nečase řádně navlečení a já obdivovala květy zkropené dešťovými kapkami a schoulené před zimou. Objevila jsem kromě krokusů, bledulí, sněženek, talovínů a irisů také první drobné fialky, a když se na obloze na pár minut ukázala duha, mé nadšení neznalo mezí. Jaro je tady a mně připadají všechny prožité krušné chvíle najednou tak nějak vzdálené a je mi mnohem lehčeji. Probouzející příroda má obrovskou moc. Pro mě léčivou.
 

O zraněné duši a těžkém období
 
   Pokusím se teď trochu poodkrýt, co nás tedy kromě nemocí a běžných starostí provázelo touto zimou. Byla to Martínkova krize. Ukázalo se, že i přes veškerou naši snahu a trpělivou péči, je to stále velice křehké a zranitelné dítě. V letošním roce je předškolák, a to přineslo různé změny. Ve školce přestoupil do jiného oddělení. Změnily se jeho paní učitelky. Věřili jsme, že je připravený. Moc se na tuto svoji roli těšil. Moc se těšil na školu. První měsíce vypadalo vše ideálně. Ze školky chodil nadšený. S podzimem ale nastala změna. Byl často podrážděný, občas nezvladatelný, ve školce přibývaly stížnosti. V prosinci se vše ještě zhoršilo. Přestával s námi komunikovat. Stejně jako v počátcích našeho soužití si hrál na psa. Schovával se pod stolem, vrčel na nás. Ve školce odmítal plnit úkoly, začal se vyhýbat kamarádům, stranil se kolektivu, špatně spával, neustále vyžadoval sladkosti. Vrátili jsme se na úplný počátek. Co jsme roky budovali, zhroutilo se jako domeček z karet. Začal být agresivní. Ničil věci. Byli jsme zoufalí. Nakonec jsme nemohli ani na nákup. Všude tropil scény, křičel, válel se po zemi. Nemohl do školky, nemohl na návštěvu. Nedokázali jsme mu pomoct. Na tři týdny jsme se museli zavřít doma. Izolovat se od všeho a všech. Chod naší rodiny se opět musel striktně podřídit jeho potřebám. Ocitli jsme se "na začátku". Já i manžel jsme si museli vzít volno z práce. Sama jsem Martínka nedokázala zvládnout. Opět jsme praktikovali pevné objetí, zpívali, tišili, chránili naše děti před jeho agresivními útoky. Chránili jeho, aby si nemohl ubližovat. Poprvé jsme požádali naši doprovázející organizaci o pomoc. Do našeho domu přišel několikrát terapeut, ale popravdě jeho rady mi nepřišly moc prospěšné. Nicméně Martínek si ho oblíbil a bylo pro něj důležité, trávit čas s někým, kdo jeho chování nesoudí. Kdo nepoukazuje na to, že "takto se předškolák chovat nemůže". Jinak jsme slyšeli odsudky od nejbližší rodiny i od našich dětí. Vyslechli jsme věty typu: "To je hrozné, jak se chová." "Podívej se, co zase dělá." Viděli jsme to sami dobře, jenže co s tím? Mohli jsme jen doufat, že se nám náš usměvavý a milý temperamentní klouček zase vrátí. Byly ovšem chvíle, kdy jsme si kladli otázku, zda to vůbec dokážeme zvládnout. Naštěstí jsme na to byli dva. Mohli jsme se o sebe opřít, povzbuzovat se, dodávat si odvahu a víru. Snad každou noc jsem se budila s pláčem a můj muž mě jen objímal a nechal vybrečet se v jeho náruči. A já pak nechávala Martínka, aby se vyzuřil a vybrečel v té mé. Dva týdny jsme prožívali permanentní vyčerpání a stres a netušili, zda opět vyjde slunce. Třetí týden se situace začala krůček po krůčku zlepšovat a Martínek se opět začal usmívat.

   Teď už je vše jako dřív. Je ho všude plno, je hlučný, divoký a temperamentní, ale také vtipný, zvídavý, usměvavý a citlivý. S kamarády je mu zase dobře, školku miluje, hodně se mazlí, pořád povídá a denně nám opakuje, jak moc nás má rád. V každém případě jsme se školkou vyjednali změnu přístupu k němu a dohodli se na tom, že bude do školky docházet pouze na dopoledne. V práci mi vyšli maximálně vstříc a od druhého pololetí mám poloviční úvazek,  abych v poledne mohla vyzvednout Martínka. Pravděpodobnou příčinou celé této situace byl pouhý fakt, že jako na předškoláka na něj bylo kladeno více požadavků a nároků než dříve a on se pomalu ocital pod stále větším tlakem. Čím víc byl pod tlakem, tím víc zlobil, čím víc zlobil, tím víc byl napomínán a pomalu se roztáčel kolotoč, o kterém jsme neměli ani tušení. Postupem času si vysloužil nálepku "zlobivého kluka" a byl kárán a usměrňován víc než ostatní děti. Věděl, že má poslouchat, a proto přestával komunikovat i s námi. Nechtěl přiznat, že ve školce "zlobí". Denně jsme ho nabádali, aby poslouchal paní učitelku a netušili, co se v něm odehrává. Dělal, co mohl, ale stále to bylo málo. Snažil se vydržet sedět a plnit pečlivě úkoly, není však stejně klidný a trpělivý jako většina spolužáků, a proto opakovaně selhával. Cítil, že není stejně „dobrý“ jako ostatní. Sám se začal považovat za "zlého kluka" a přestal si věřit. Byl přesvědčený, že jen zlobí a neumí být hodný. To nám později několikrát zopakoval.


  Dítě, které opustila jeho matka, takové přesvědčení nosí v hloubi duše v sobě. Je pro něj snadné uvěřit tomu, že je nechtěné, špatné a nemilované. Věřit v bezpodmínečnou lásku a přijetí je pro děti s poruchou vazby a traumaty opravdu těžké. Ještě na podzim jsme byli přesvědčeni, že jsme již mnoho věcí překonali, ale prožité události nám jasně ukázaly, že zranění duše je něco, co nelze zdolat během měsíců a roků. Zranění duše zůstává a čeká na příležitost, kdy se znovu otevře se vší svou bolestí a naléhavostí. Zjistili jsme, že se máme stále co učit a že se nemůžeme nechat ukolébat zdánlivým klidem, protože bouře může vypuknout bez varování. Tentokrát jsme ji překonali, ale uvidíme, jak si poradíme s dalšími. Neberu jako samozřejmost, že vše bude dobré. Věřím ale, že s Boží pomocí přečkáme i další výzvy a nástrahy. Snad nám vydrží síly, trpělivost a především láska.

Krásné jarní dny přeji :)

středa 31. ledna 2018

Prezident 2018 - výsledek



   Už pár dní se chystám vyjádřit se k výsledku voleb. Nabírám síly. Otřepávám zklamání. Nespala jsem. Brečela. Cítila až fyzickou bolest. Teprve včera se mi částečně ulevilo. Můj plamínek naděje pořád hoří.  Smutná jsem stále, ale ten první silný nával emocí se zmírnil. Jsem člověk, který vše silně prožívá. Do všeho jde nejen rozumem, ale i srdcem. O všem dlouze přemítám. Než se rozhodnu, dlouho zvažuji veškerá pro a proti. Nevrhám se do věcí po hlavě a bez rozmyslu. Ale když jednou něco slíbím, myslím to vážně a je to pro mě závazné. Stejně přistupuji i k volbám. O politiku se obecně zajímám celkem aktivně, ale před volbami se do ní nořím ještě hlouběji. Čtu, sleduji diskuze, snažím se mluvit s přáteli, sleduji jednání poslanecké sněmovny...Pak teprve vybírám pro mě přijatelné strany či kandidáty a mezi nimi poté volím již víceméně srdcem. A nutno podotknout, že potom většinou prožívám zklamání (nikdy dříve ale nebylo tak obrovské jako teď), protože většina voličů se téměř vždy přikloní k těm, kdo mají nejútočnější volební kampaň a s pravdou si při ní hlavu lámou jen minimálně.  K těm, kdo umí zacílit na strach z něčeho neznámého, kdo využije lži a pomluvy, kdo zaplaví republiku nejvíce billboardy a rozdá nejvíce planých slibů. Zkrátka výsledek bývá v mých očích častěji o dobře zvládnuté reklamě než o skutečných pohnutkách a schopnostech jednotlivých stran či kandidátů.  Pokud jde ale o volby do poslanecké sněmovny či zastupitelstev obcí, hlasy menšiny mají zastoupení v opozici, nejsou tedy „vyhozeny v koši“. Při volbě prezidentské (tedy v současném podání přímé volby) je ale jedna část voličstva odsunuta a označena za poražené.  A co víc, je takto označena samotným nově zvoleným prezidentem, který by měl ale z podstaty věci být prezidentem všech. Obrovská část obyvatel jednoho státu se tak ocitá v jakémsi vakuu. Prezident, morální autorita národa, je považuje za poražence a stoupence nějaké „pražské kavárny“ a sám se cítí být vítězem. Nikdo nepátrá po tom, proč tolik lidí toužilo po změně a nikdo je neujistí, že bude brát ohled na jejich hodnoty, pocity a přání a že vnímá jejich nasazení, se kterým o tuto změnu usilovali. Jako člen této „poražené“ skupiny, se cítím být zrazená, bezbranná a plná beznaděje. Je to jakoby nově zvolený starosta obce rozhodl, že bude řešit pouze problémy svých voličů a ten zbytek, ať uzná porážku a na celé volební období „zavře ústa“.  Zarážející je pro mě na celé této situaci již samotný fakt, že se o post prezidenta republiky uchází někdo, kdo se pro opojný pocit radosti z výhry a následné moci, neváhá uchýlit ke lži, urážkám, manipulacím s fakty, vyvolávání strachu a nedodržování daného slova. Co tedy vlastně dnes znamená „morální autorita“? 

   Já sama to nechápu. To přiznávám zcela narovinu. Naivně jsem byla přesvědčená o tom, že za pětiletý mandát MZ musí všichni vidět, že chování a vystupování hlavy státu je mnohdy ostudné a nedůstojné. Že lidé v jeho okolí jsou pochybní. Že kreativní přístup k naší Ústavě je na hraně přípustnosti. Že je na Hradě běžnou praxí chovat se podle přísloví: „Sliby se slibují, blázni se radují!“ Osobně nevím, co pozitivního nám ještě nově zvolený prezident Miloš Zeman může přinést. Budu se ale opravdu ráda mýlit. Ráda přiznám, že mě mile překvapil. Ráda budu svědkem toho, že stmelí národ a prokáže se jako prezident, kterému záleží na každém občanovi této republiky. Z celého srdce ráda změním svůj pohled na něj.  I když jsem jej nevolila, je to znovu i můj prezident a já nechci přežívat dalších pět let ve studu za něj, chodit se sklopenou hlavou a zavřenými ústy.  Beru to jako nový začátek. Slibuji, že pokud si zaslouží mou úctu a projeví se jako morální autorita svého národa, uznám, že jsem se hrubě spletla. V lidech se většinou nemýlím, ale s potěšením udělám výjimku, protože jedině tak to nebude pět promarněných let.

   PS: Co mě ale velice těší, je volební účast a aktivizace celé společnosti. Touha po změně na jedné straně a touha po neměnné stálosti na druhé, vždy však motivovaná snahou o to dobré pro náš stát. Pokud se tato snaha nikam neztratí, pokud nezdar nepřivede velkou skupinu lidí k rezignaci, máme naději. Mluvme spolu, diskutujme, naslouchejme si, přemýšlejme o tom, co vlastně chceme. Neurážejme se, nedělme se na „pražskou kavárnu“ a „zbytek republiky“, na „vzdělané“ a „nevzdělané“, na „lidi z měst“ a „lidi z venkova“, zůstaňme pohromadě. Každý z nás je především jedinečný člověk se svým jedinečným pohledem na svět a ať se rozhoduje tak či onak, dělá to s přesvědčením, že se rozhoduje dobře. Pamatujme na to, nebuďme nedůvěřiví k sobě navzájem, nenechme se rozeštvat a nestaňme se loutkami v rukou mocných. O to prosím zvlášť v této vypjaté atmosféře, kdy se dost možná bude pomalu ale jistě projevovat, že vítězem se vlastně nestal vůbec nikdo z nás.

úterý 9. ledna 2018

Prezident 2018

   Prezidentské volby jsou téměř za dveřmi. Přiznávám, že moje nervozita sílí. Jak jsem již napsala, volby do poslanecké sněmovny byly pro mě zklamáním. Nedá se nic dělat, smířila jsem se s nimi. O to větší naději teď vkládám k volbám prezidentským a svědomí a srdce mi velí napsat k tomu pár slov.

   Občas slyším, že tato volba není tak významná, protože prezident ČR nemá velké pravomoci a že je tedy jedno, kdo tuto funkci zastává, co říká a jak se chová. Slýchám i to, že stávající hlava státu je ta nejlepší možná volba a že nikdo lepší nekandiduje. Pro mě jsou tato slova nepochopitelná. Pro mě osobně znamená prezidentský post velice mnoho. Prezident je pro mě člověk, který dokáže ovlivňovat veřejné mínění, člověk, který reprezentuje naši rodnou zem a její hodnoty, člověk, který má moc stmelit obyvatele národa a dodat jim víru, naději a sebevědomí. Prezident je pro mě osobnost, na kterou bych měla a chtěla pohlížet s úctou. Osobnost, jež bych mohla dávat svým dětem za příklad. Osobnost, o níž bych mohla mluvit s hrdostí. To vše mi v současnosti chybí.

   Pan prezident Miloš Zeman je jistě člověk přímý, který se nebojí říct v každé situaci svůj názor. Je to jistě člověk vzdělaný a také mimořádně dobrý řečník. Má odvahu postavit se většině a prosadit svou vůli. To vše mu neupírám, ale není to můj prezident.

   Můj svět je jiný. Mám ráda laskavost, moudrost, vnímavost k postojům a názorům druhých. Mám ráda lidi slušné, dobrosrdečné a v jistém smyslu pokorné. Vážím si lidí pevných postojů, ale postojů prosazovaných citlivě a s respektem k druhému. Vážím si lidí, kteří hodnotu člověka neposuzují podle jeho úspěchů a vydělaných peněz, ale podle jeho hodnot vnitřních. Lidský život pro mě nemá hodnotu jen podle vlivu a tučnosti bankovního konta. Lidský život je pro mě darem a vnímám jedinečnost každého. Každý člověk se snaží svůj život prožít nejlépe, jak dovede. Ne každému je do vínku dáno bohatství, ostré lokty a výjimečná inteligence. I tak ale může mít srdce a rozum na správném místě a obětovat život pro svoji rodinu, přátele, obec, pro svoji práci, kterou dělá poctivě. Stále věřím, že Česká republika je plná poctivých lidí s dobrým srdcem, vytříbeným humorem, lidí schopných poradit si v každé situaci, ochotných poskytnout pomoc pro správnou věc, lidí se zdravým selským rozumem a lidí milujících nejen svou rodinu a přátele, ale i svou vlast.

   O volbě nového prezidenta teď velmi často hovořím i se svými nejstaršími dětmi, které letos oslaví 15 let. S radostí vnímám, že jejich hodnoty jsou stejné jako ty moje a že stejně jako já by v čele našeho státu rády viděly člověka čestného, důstojného, slušného a kultivovaného, člověka reprezentujícího náš národ s cílem nezviditelnit sám sebe ale naši zem, její hodnoty a bohatství. Myslím si, že máme na čem stavět a na co být hrdí. Ráda bych byla hrdá i na svého prezidenta a moc bych si přála, aby na něj mohly být hrdé mé děti. Aby prezident České republiky měl i v zahraničí vážnost, jakou si zasluhuje naše zem. Nejsem ještě stoprocentně rozhodnuta, kterého z kandidátů budu volit. Mám však upřímnou radost z toho, že při minulé volbě jsem byla nucena volit to nejmenší zlo, zatímco v této můžu poslouchat svůj rozum, svědomí a především srdce. Můj výběr se tak zúžil na tři adepty, a to na pány Jiřího Drahoše, Pavla Fischera a Marka Hilšera. Některému z nich dám svůj hlas, to vím jistě. Pravděpodobně prvně jmenovanému, ale pár hodin na rozhodnutí mi ještě zbývá a srdce a vnitřní pocit ještě vedou svůj boj :). Svůj hlas mu dám s nadějí, že život v naší zemi nabere konečně trochu jiný směr a že její občané získají svoji hrdost, víru v sebe a víru v to, že můžeme být opět právoplatným, uznávaným a respektovaným státem uvnitř Evropy. Žádám o Boží požehnání při nadcházející důležité volbě. Žádám všechny dobré lidi, aby začali věřit svému srdci a nenechali si nalhávat, že jen bezohledností, ostrými lokty, mocenskými boji, urážkami a vulgárním vyjadřováním lze něco prosadit a změnit. Přeji nám všem, ať je rok 2018 další významným a přelomovým rokem, rokem změny, změny k lepšímu!

sobota 6. ledna 2018

Světlo mezi oceány - M. L. Stedmanová

   Dnes chci po dlouhé době napsat pár řádků o knize. Píšu vždy jen o těch, které mě zasáhly, oslovily, dostaly se mi pod kůži, zkrátka byly pro mě něčím výjimečné. Tato kniha se mi dostala do rukou na doporučení mé oblíbené blogerky Hanky zde. Díky ní jsem již několikrát přečetla skvělou knihu, a proto jsem ani tentokrát neváhala a vytvořila si rezervaci v knihovně (knihy si raději půjčuji, než kupuji, neb má knihovna je již přeplněna a nechce se mi zbytečně hromadit knihy další).

   Dopředu jsem byla upozorněna na to, že kniha je smutná a zvláště matku čtyř dětí by mohla nadmíru rozrušit. Tím jsem se ale nenechala odradit a pustila se do čtení. Začátek nebyl nijak slibný. Válečný hrdina oceněný několika vyznamenáními se po konci 1. světové války uchází o místo strážce majáku. Ten je na nehostinném ostrůvku s minimem vegetace, přístupný pouze po moři.  Jeho strážce se s lidmi setká pouze jednou za tři měsíce, při připlutí zásobovací lodi. Dovolenou na pevnině má pak jednou za tři roky. Podmínky jsou opravdu drsné a tak není divu, že zájemců o tuto pozici není mnoho. Válečný hrdina Tom tedy toto místo získává a začíná žít odtržen od lidí. K tomuto životu se rozhodl v naději, že najde klid a zapomene na všechny prožité hrůzy a beznaděj z dob války. Těžce se vyrovnává s násilím a bezprávím, kterého se sám musel dopouštět, aby si zachránil holý život či ochránil své kamarády. Tom je charakterní člověk, který ctí pravidla a respektuje zákony. Je ochotný riskovat svůj život pro druhé a ve spravování majáku vidí své poslání. Světlo majáku dává druhým naději k životu, ukazuje správný směr a varuje posádky lodí před nebezpečím i v těch největších bouřích. Tom pomalu nachází vytoužený klid a život na opuštěném ostrově věnovaný ochraně druhých při plavbě oceánem ho naplňuje.

   Při dovolené na pevnině ale neplánovaně navazuje vztah s veselou, optimistickou a nebojácnou Izabelou, která probudí v jeho srdci dlouho ukrývané city a donutí ho změnit jeho poklidný život. Ač se Tom zpočátku manželství brání, nakonec neodolá volání svého srdce a Izabelu si jako svoji ženu odváží na ostrov. Jejich soužití je zprvu idylické, oba jsou zamilování a šťastní. Izabela snáší život v izolaci od lidí a své rodiny bez větších problémů a zamiluje si nejen manžela, ale i ostrov s majákem. Když jednoho dne zjistí, že je těhotná, jejich radost je nesmírná. Oba se těší na miminko, dělají společné plány, vymýšlejí jména. Děj knihy nabírá spád a skvělá vypravěčka M. L. Stedmanová nás vtahuje nejen do děje, ale vykřesává i nemalé emoce.

   Když mladí manželé o potomka během těhotenství přijdou, je již těžké odtrhnou se od dalšího čtení. Izabela pomalu ztrácí svoji jiskru a radost. Když nezdarem skončí i další těhotenství, propadá pomalu do smutku a beznaděje. Ve chvíli, kdy se jí nakonec narodí po třetím nadějném těhotenství mrtvý chlapec, jde již jen o absolutní zoufalství a bezbřehý žal. Jejich vztah je v troskách. Tom dokázal zachránit desítky životů, ale své milované manželce pomoci nedokáže. Pár dní po porodu mrtvého dítěte se znenadání u břehu ostrova objeví loďka s mrtvým mužem a zdravým miminkem. Hned jak maličkou holčičku sevře Izabela v náručí, vrací se její životní energie a Tom v úžasu pozoruje svoji proměněnou ženu. Holčička ale není jejich a nalezení nebožtíka i dítěte je nutné nahlásit. Jak se strážce majáku nakonec rozhodne a co všechno toto rozhodnutí následně vyvolá, se již musíte dočíst v knize. Můžu vám prozradit jen to, že někdy neexistuje žádná dobrá volba a ať se rozhodnete jakkoli, někdo bude trpět. Příběh, který se od této chvíle rozehrává na stránkách knihy, je fascinující, čtivý a nesmírně emotivní. Ve mně vzbudil tak obrovské emoce, že jsem chvílemi myslela, že ani nedokážu číst dál. Čím víc se blížil konec, tím častěji jsem při čtení brečela. A závěr byl tak strhující, dojemný a emočně nabitý, že jsem vzlykala a nedokázala zastavit ten příval slz, který se spustil. Pokud se nebojíte silných emocí, nevyhýbáte se bolestným tématům a jste ochotni zamyslet se nad těžkými mravními otázkami, které se dotýkají nejhlubšího svědomí, pak si tuto knihu určitě přečtěte. Překonala má očekávání a dotkla se mě na nejcitlivějším a nejzranitelnějším místě. Cítila jsem téměř fyzickou bolest a zasáhla mě jako jen pár knih v mém životě. Její čtení pro mě bylo nezapomenutelným zážitkem a ráda tuto knihu doporučuji k přečtení.

   Četl jste někdo tuto knihu? A jak případně zapůsobila na vás?  

neděle 31. prosince 2017

Na prahu nového roku 2018

   Stojím na úplném závěru roku 2017. V duši na mě ještě doléhá kouzlo Vánoc, toho mimořádně dojemného času protknutého radostí, očekáváním a otevřených srdcí. Těch chvilek, kdy bylo ve vzduchu cítit něco, co v žádné jiné části roku. Prožívám Vánoce jinak, než když jsem byla malá, ale stále radostně. Změnil se můj úhel pohledu a v posledních letech si naplno užívám jejich poselství. Poselství daru života a naděje. Zázračného stvoření a zrození. Život samotný je pro mě tím největším a nejvzácnějším darem. Prožila jsem se svou rodinou nemálo krásných chvil. Smáli jsme se, hráli si, dívali na pohádky, setkávali se s širší rodinou a přáteli, chodili na procházky, pekli, vařili, uklízeli, těšili se, postili se, zpívali si koledy, zapalovali svíčky, snažili si udělat navzájem radost. S dojetím jsem rozbalovala dárky od mých dětí a vnímala jejich touhu po tom, aby mě potěšili a vybrali něco, co se mi líbí. Stejně se snažili překvapit i tátu a Martínka, který jediný ještě věří na to, že dárky nosí Ježíšek. Pro mě je nosí stále. I svým dětem vysvětluji, že kdyby nebylo jeho lásky a požehnání, nebyly by žádné dárky, cukroví, ozdobený stromeček...Mohlo by být u nás smutno, pusto, chladno, nelaskavo, dokonce by nás mohl trápit hlad. Ježíšek u nás ale byl. Vnímala jsem jej každičkým kouskem své duše a ta pohoda a radost ve mně zní ještě dnes, poslední den letošního roku.

   Zároveň někde v nitru zachycuji i střípky toho, co nás teprve čeká. Rok 2018 pro nás bude rokem zlomovým. Hodně se změní. Po pravdě z něj mám trochu obavy. Obracím se tedy o to více k Ježíškovým darům. K té naději, že na konci těžké životní etapy může stát přeci jenom zázrak. Že nikdy nevíme, kdy nás potká něco úžasného a že nám nikdo nezaručuje, že ta cesta bude snadná a bezbolestná. V roce 2018 se z našich dvojčat stanou středoškoláci a má milovaná Štěpánka s největší pravděpodobností odejde studovat desítky kilometrů od domova a žít na internátu. Už teď mě z toho bolí u srdce. Zároveň ale vím, že Ježíšek má tu moc, aby mi splnil mé největší přání a i za rok nás všechny spojil u Štědrovečerní slavnostní večeře. Školu bude měnit i Alžbětka. A zásadní změnou bude Martínkův nástup k povinnému základnímu vzdělávání. Tato životní etapa bude obzvláště těžká. Vím to. Cítím to. Přistupuji k tomu s největší pokorou a také s nadějí, že tím dokážeme projít my i on. Ale o tom více jindy. Teď právě stojím na prahu. Jeden rok odchází a druhý na nás čeká. Nikdo neví, co přinese. V tuto dobu ho můžeme vidět v pouhých obrysech, které se již zítra začnou stávat reálným obrazem. Vkročit do něj musíme, i se všemi obavami ale i nadějemi a očekáváními.

Přeji nám všem, aby byl rok 2018 plný nejen změn, ale i obyčejných chvilek radosti a štěstí. Abychom dokázali přijímat všechny výzvy a překonávat překážky. Aby jsme v každém dni našli nějaký úžasný okamžik, který tento den povznese na výjimečný. Vyprošuji nám i v tomto roce zdraví,štěstí, lásku, vnitřní pohodu a Boží požehnání. Prožijte radostně dnešní den poslední a zítra vykročte vstříc budoucnosti s vírou, nadějí a optimismem. 

Vaše Zdeňka♥
 

úterý 5. prosince 2017

Adventní tvoření

   Tvořím :). Snad poprvé v životě. Nikdy mě ani nenapadlo, že bych mohla. Vyrostla jsem na vesnici. Měli jsme malé hospodářství a velkou zahradu. Prostor jen pro povinnosti a když bylo konečně splněno, byla jsem šťastná, že můžu jít ven s kamarády. Po rozvodu rodičů jsem se ocitla v malém dvoupokojovém bytě. Obrovský šok. Žádní kamarádi. Povinností ale stále spousta. Moje maminka měla ve snaze uživit nás sama dvě zaměstnání. Na mě tedy zbyla starost o domácnost, mladší sestru a samozřejmě školní výsledky. Byla jsem vždy vzorný student a řekla bych i velice vzorný puberťák. Žádné kouření, alkohol, žádné nerozvážnosti. Ve škole vždy stoprocentní. Doma vše uklizeno. Zodpovědnost mi byla tak nějak dána do vínku, a proto na mě bylo tak nějak nevědomě kladeno mnohdy mnohem více, než jsem byla schopna unést. A táhla jsem toho opravdu spoustu.
V 16 letech jsem poznala svého současného manžela a ke vztahu jsem hned od počátku přistupovala velice zodpovědně. Jako ke všemu.  Šetřili jsme každou korunku a snažili se splnit sen o společné budoucnosti. Žádné cestování, minimum flámování. Můj muž je dříč. Zodpovědný, laskavý, milující. A tak se nám vše podařilo a v mých 23 letech se konala naše vysněná svatba. Koupili jsme starý dům a pustili se do oprav. Narodily se děti. Nakonec jsme si do rodiny přivedli ještě Martínka. Téměř 40 let jsem fungovala jako bezchybný stroj. Povolila jsem si maximálně četbu knížky, cvičení v sokole a vrcholem bylo kafe s kamarádkou. Až letos mě poprvé v životě napadlo, že bych mohla zkusit vytvořit hvězdičky ze skleněných korálků. Od mala jsem milovala ty odlesky a fascinovaně jsem si tyhle ozdoby prohlížela na návštěvách. Na našem stromku nikdy nebyly. A tak jsem se do toho pustila a propadla jsem pro mě neznámému opojení. Je to pro mě obrovský relax a čistá radost.
   Hra s tvary a barvami. Jsem z toho nadšená jako malé dítě. Ty lesknoucí se broušené korálky ze skla. Donekonečna si je dávám proti světlu a žasnu. Je to drobnost. Pro spoustu lidí samozřejmost. Vždy jsem obdivovala kamarádky, co šily, malovaly, nádherně zdobily perníčky, vyráběly šperky...
   Moc jsem jim fandila. Chválila. Byla jsem vděčná a hrdá, když mě obdarovaly. V mém životě je plno takových kreativních lidí. Sama jsem se ale nikdy nepokusila jít touto cestou. Byla jsem přesvědčená, že bych to nedokázala. Že nemám takovou fantazii a že nemám šikovné ruce.Jako dítě jsem chválu slyšela minimálně. Snažila jsem se být tou nejposlušnější a nejvzornější holčičkou, ale stejně jsem se nezavděčila a nikdy jsem nedělala dost.
   Rozhodně nedosahuji takové kreativity a zručnosti jako někteří lidé, které znám. To mi ale vůbec nevadí. Dnes už ne. Dělám to pro radost, pro sebe a pro moje blízké. Proto, abych mohla někoho obdarovat něčím, co vzniklo z lásky a radosti. Něčím, co jsem vyrobila já. A abych si mohla na vánoční stromeček pověsit vysněné ozdoby.

   Pro mě je to všechno moc vzácné. Něco zcela nově objeveného a nečekaného. Dovolila jsem sama sobě dělat něco pro radost. Vyhazovat za to nemalé peníze a nevyčítat si to. Netrávit veškerý čas s dětmi a manželem. Zanedbávat domácnost. Je advent a já neuklízím a nepeču. Nebo jen tak maličko. V tomto směru jsem hodně ubrala již dříve. Teď je v tom ale ještě něco jiného a osvěžujícího. Hektický čas je to i tak. Sháním dárky, běhám po besídkách, řeším problémy, které přináší výchova čtyř dětí a manželova živnost. Obě moje dcery by měly od příštího školního roku odejít na jinou školu. Jedna na střední a druhá možná na gymnázium. K předvánočnímu shonu tedy letos absolvujeme ještě dny otevřených dveří na potenciálních budoucích školách mých dcer. A k tomu starost největší, Martínek. Je předškolák a na jaře ho čeká zápis do 1. třídy. Ze školky nás posílají do poradny s podezřením na poruchu pozornosti. Ve školce je prý jako "neřízená střela". Školní docházku bez asistenta pedagoga nemůže zvládnout. Neposlouchá. Ruší. Nechce spávat po obědě. Hledáme tedy školu, která by byla ochotná pracovat s takovým dítětem bez toho, aby pro ně bylo jen rušivým elementem a přítěží. Zatím se nám moc nedaří. Věřím ale, že se najde cesta. Přimlouvám se k Bohu. Nebude to snadná cesta, vím to moc dobře. Bezproblémový kluk to nebude nikdy. Pro mě to ale není jen "zlobivec", "nevychovanec", "neřízená střela". Je to můj milovaný syn a stojí mi za to, abych za něj bojovala. Stresů a starostí si užívám víc než kdy jindy. A tak večer nacházím útěchu v barvách a odlescích světla. Dodávají mi jistotu, že zvládnu věci, o kterých jsem dřív neměla tušení.
   Chce to trpělivost, překonávání nezdarů, občas i překonání trochy bolesti, ale hlavně víru, radost a lásku. Protože když se něco dělá s radostí a dobrým úmyslem, nakonec to přeci musí dopadnout dobře :).

   Přeji Vám krásný adventní čas.

středa 1. listopadu 2017

Můj listopad a dozvuky voleb

   Listopad. Řízením osudu pro mě významný měsíc. Dlouho jsem si k němu hledala cestu.

   Bylo mi 12, když přišel listopad 1989. A přinesl mnoho změn, pro mě nejen těch politických. Moji rodiče se v té době rozvedli. Možná s přílivem všech změn dostali odvahu ukončit nefunkční vztah. Pro mě to byla rána. Obrovská. Ztráta jistot. Stěhování. Změna školy. Změny všude kolem. A na konci listopadu srazilo mého zbožňovaného psa auto. Listopad se stal mým černým měsícem. Roky jsem ho nesnášela. Listopad si v době mého dospívání připsal ještě další ránu. Přesně na výročí 17. listopadu zemřel můj milovaný dědeček. Nečekaně. V plné síle, neměl ani 70. Byl šťastný, že se dožil svobody v našem státě. Tolik se z ní radoval. Bojoval za ni. Angažoval se. A najednou nebyl. Myslela jsem, že listopad nemůžu víc nenávidět.

   Bylo mi čerstvých 16, když jsem v listopadu potkala chlapa mého života. Jako by mi osud seslal za všechny ty útrapy to nejlepší, co mi mohl nabídnout. Dlouho jsem tomu nevěřila. Má nedůvěra k tomuto měsíci byla silná. Čekala jsem další ránu, ale místo toho vykvetl nádherný vztah. Letos slavíme již 24. výročí a já začala mít listopad opravdu ráda. Vše zlé bylo zapomenuto. Užívám si i chození ke hrobu mých blízkých. Světýlek na hřbitovech a času připomenutí lásky k těm, co již nejsou mezi námi. Cítím, že nejen dědeček nade mnou bdí. Odešel v listopadu a pouhých pár dní potom mi seslal náhradu. A aby osud definitivně zahladil veškeré listopadové šrámy na duši, narodila se mi v listopadu dcera Alžběta. O tři týdny dřív než měla. Listopad si vynutila a potvrdila mi tím, že je to krásný měsíc. Sice chladný, deštivý, větrný, ale je v něm velká síla a dějí se v něm důležité události a změny.

  Teď se na úplném prahu listopadu teprve otřepávám z výsledků říjnových voleb. Letos jsem je i obrečela. Na pár dní jsem propadla chmurám a beznaději. Snažila jsem se pochopit, proč po tolika letech boje za svobodu a demokracii našeho státu, tolik lidí volilo tak, jak volilo. Proč dosadili mezi ty, kdo mají rozhodovat o dalším osudu naší země pro mě nedemokratické osobnosti A. Babiše a T. Okamuru. Rozumím tomu, že to nedělali ze zlé vůle, ale z důvěry v to, že dělají dobrou věc. O to víc mě to zasáhlo. Já si velice cením svobody. Moji předkové za ni bojovali a zaplatili mnohdy vysokou cenu. A najednou jako by spousta lidí nevěděla, co si se svobodou počít. Mě osobně dusí a děsí ta neustálá  a vrůstající kontrola všeho a všech, nedůvěra k sobě navzájem, závist a podobné praktiky, které se v politice rozmáhají a přelévají se soustavně mezi obyvatele. Tuto sobotu jsem naštěstí byla na koncertě Tomáše Kluse. Perfektní zážitek, skvělá atmosféra a hlavně jedinečný Tomáš Klus plný pozitivní energie. Nebál se naplno vyjádřit svůj názor na volební výsledky. V přeplněném sále se mu za to dostalo nejen negativních projevů, ale především těch pozitivních a podporujících. Vlilo mi to novou sílu a naději. Naději, že v naší zemi je stále spousta lidí, kteří si váží svobody, demokracie, tolerance a lásky. Máme šanci. Nepouštějme ji. Listopad je ten pravý měsíc, kdy stojí za to dát minimálně ve své mysli a konání svobodu, lásku, víru, toleranci a respekt k druhým na první místo. Přeji právě teď na začátku listopadu našemu národu a všem skvělým lidem, kteří v něm žijí, ať se nenecháme strhnout rozpory, výčitkami, nenávistí a slepotou. Dlužíme to i těm, kteří již mezi námi nejsou a nasazovali za nás své životy. Bojovali za tuto krásnou zem a věřili v ní. I já v ni stále věřím. A vážím si každého člověka, který má ve svém srdci lásku a touhu po dobru. Nevzdávejme to. Máme naději, umírá poslední.

   Krásné listopadové dny přeji a budu moc ráda, pokud se se mnou podělíte o své dojmy z výsledků voleb či jen o vztah k listopadu.

Vaše Zdeňka :)