Jak jsme přišli k odkladu a roku navíc ke hraní

   Martínek je opravdu chytrý a šikovný kluk. Řekla bych, že nadprůměrně inteligentní. Pozná všechna písmenka, slova psaná velkými tiskacími písmeny zcela sám zdatně přeslabikuje, do 20 sčítá i násobí, zná několik anglických slovíček a vůbec umí toho opravdu hodně. Podotýkám, že vše se učí výhradně vlastním přičiněním. Jen odpovídám na jeho všetečné otázky, využívám jeho momentálního zájmu, který je většinou velice prchavý. Zápis do základní školy zvládnul absolutně s přehledem. Byla na něj vyhrazena půl hodina. Marťa měl po 20 minutách vše hotovo. Na každou otázku odpověděl bez nejmenšího zaváhání, vše vypracoval, přiřadil, ukázal, zazpíval písničku, nahlásil svoji adresu i datum narození a musím popravdě uznat, že zápisem prošel mnohem lépe než naše děti biologické. Přesto ani jedno z mých dětí nemělo odklad školní docházky a všechny ji propluly či ještě proplouvají s lehkostí a bez větších problémů. Ty nejstarší jsou již na školách středních a jediným přestupkem, který jsem kdy musela za děvět let jejich povinné školní docházky řešit, byl zapomenutý domácí úkol či nějaká pomůcka na vyučování, což jsou z mého pohledu pouhé banality.

   Protože vím, jak je Martínek chytrý a bystrý chlapec, byla jsem přesvědčená, že toto září už bude ve škole. Opravdu se do ní těšil. Vybíral si aktovku a se svými kamarády o škole často mluvil. Když nám tedy v mateřské škole paní učitelka doporučila návštěvu pedagogicko-psychologické poradny kvůli podezření na poruchu pozornosti, brala jsem to jako formalitu. Nicméně jsem věděla, že v jeho případě to vše nepůjde tak hladce, jak jsem byla zvyklá. Vím, že má problém s uznáváním autorit a vůbec nerad dodržuje a respektuje daná pravidla. Věty typu: "Musíš to udělat.", "Teď pracujeme a nehrajeme si." nebo "Už si předškolák a takhle se chovat nemůžeš." na něj sem tam působí jako červený hadr na býka. S touto "motivací" pedagog dosáhne často jen vehementního odporu a Martínek to vnímá jako výzvy k boji. A v tom je neústupný. Co se týká jeho pozornosti, řekla bych, že ji dokáže udržet opravdu dlouho a umí se se zaujetím koncentrovat na nějakou činnost, musí však chtít. Pokud nechce, silou ho nepřinutíte. Je to opravdu pedagogický oříšek. Je to oříšek i rodičovský a jeho výchova opravdu není snadná. Já ale jako poučený pěstoun vím, že jsou to projevy poruchy vazby a prožitých psychických traumat v jeho raném dětství. Vím, že jsou to u dětí, které strávily to nejdůležitější a nejzásadnější období pro formování budoucí psychiky a celkového prožívání v ústavní péči, projevy běžné. Že tyto děti často vzdorují, mají snahu všechny a všechno okolo sebe řídit a nechtějí se nechat ovládat. Jsou připraveny neustále bojovat o svůj život a o svoji svobodu, což je nesmírně náročné jak pro ně, tak pro jejich okolí.

   Věřila jsem ale, že v pedagogicko-psychologické poradně pracují dětští psychologové obeznámeni s touto problematikou. V té naší to tak bohužel není. Martínka (v té době ještě neměl 6 let) si paní psycholožka odvedla do své pracovny. Já zůstala v čekárně a Martínek, který velice těžce nese změny a vše nové a neznámé ho znejišťuje, zůstal s paní psycholožkou sám. Na to, co prožil, jak se adaptoval v naší rodině či ve školce, jaké má prožívání se nikdo nezeptal. Paní psycholožka byla pouze dotčená, že nevím, jaký byl průběh těhotenství, ve kterém týdnu se narodil a že neznám jeho rodinnou anamnézu. Pouze pro tyto informace byly kolonky ve formuláři. Problémy a potřeby dítěte nikoho nezajímaly, což pro mě bylo nepochopitelné a zarážející. Po necelé půl hodině si mě pak zavolala do kanceláře a jednoznačně doporučila odklad. Před mým synem řekla, že odmítl spolupracovat, neplnil zadané úkoly, nedokázal udržet pozornost ani pět minut, práci odbýval, odbíhal od tématu a chtěl si povídat, nedokáže klidně sedět na místě a takto do školy opravdu nemůže nastoupit. Přiklání se k názoru pedagogů v MŠ a dává nám na výběr buď odklad nebo první třídu s asistentem pedagoga. Já i Martínek jsme se nezmohli na půl slova a překvapeně jsme vyšli z poradny ven. Můj syn se rozplakal, že chce chodit do školy. V první chvíli si myslel, že do školy nemůže jít nikdy. Vysvětlila jsem mu, že do školy určitě chodit bude, jen si asi bude ještě o rok dál hrát s kamarády ve školce a užívat si bezstarostné dětství.

   Nejprve jsem byla rozhodnutá Martínka do školy dát, ale po konzultaci s manželem a širší rodinou jsme se nakonec rozhodli pro odklad. A teď už vím, že jsme udělali dobře. Obě dcery změnily od září školu a není pro nás snadné se se všemi změnami vyrovnat. Štěpánka si na internátu nezvyká zrovna lehce a i Martínek je z této zásadní změny celý nesvůj. K tomu nebude navštěvovat zdejší základní školu, ale nedalekou menší školu s malým počtem žáků. Bude nutné každodenní dojíždění, bude si zvykat na nové prostředí a spolužáky, což bude chtít svůj čas. Teď máme prostor ho na vše připravit, navštívit novou školu, seznámit ho s nějakým svým budoucím spolužákem. S doprovázející organizací právě teď řešíme vhodnou terapii a hledáme odborníka, který má s dětmi v náhradní rodinné péči zkušenost. Snažíme se připravit půdu co nejlépe na to, aby školní docházku absolvoval bez dohledu a pomoci asistenta. Pokud se i tak ukáže, že cesta institucionálního vzdělávání není pro Martínka vhodná, jsme rozhodnuti vzdělávat ho doma. Stále jsem ale optimista a věřím, že ten rok navíc, co mu i nám byl neplánovaně dopřán před náročnými roky plných povinností, bude ku prospěchu a že mu pomůže začlenit se další září mezi spolužáky, kamarády a učitele. Pochopila jsem již, že pomoc od některých institucí čekat nemůžeme a že se jako vždy musíme spolehnout na vlastní intuici a vlastní síly. Pořád ale vidím světýlko na konci tunelu a někde v sobě vidím svého chlapečka jako spokojeného a pyšného školáka. Tak nám držte pěsti :).