neděle 29. listopadu 2015

Kouzlo adventu




Advent mám moc ráda. I když je pravda, že se čtyřmi dětmi si ho už neužívám tak naplno, jako dřív. Rychle mi proklouzává mezi prsty a často se ztrácí někde v předvánočním shonu. Přesto je to ale stále kouzelné období, které si mnohdy užívám víc, než samotné Vánoce. Ty ve finále proběhnou velmi rychle a než se stačím vzpamatovat, zůstane po nich jen kupa všude se povalujících věcí, nazdobený stromeček a spousta cukroví, které už nikdo ani nechce jíst. A samozřejmě také hromada vzpomínek a zážitků. Zvlášť s dětmi jsou to ale krásné svátky. Jen je to jako s příjemnou návštěvou, kterou vidíme jen jednou v roce. Velmi se na ni těšíme, přemýšlíme, čím ji pohostit, uklízíme byt, vše plánujeme a organizujeme, aby celé setkání proběhlo nerušeně. Ten pěkný den pak uteče rychle a najednou tu sedíme opět sami, jen s hromadou nádobí, nedojedeným jídlem a smutkem z toho, že to tak kvapně uteklo. Zatím jsme jen na začátku příprav na tu očekávanou a vítanou návštěvu.

Vstupujeme do adventu. Do období příprav na to jedinečné setkání. Na to setkání se ale tentokrát netěšíme jen my, ale velká část našeho národa. Všechna atmosféra je protknutá nervozitou, jakýmsi nadšením a radostným očekáváním. Každý se snaží vymyslet, čím by nejvíc potěšil své blízké, jakým dárkem by vykouzlil úsměv na jejich tvářích a plamínky radosti v dětských očích. Většina lidí usiluje o co nejlepší pohoštění, co nejpěkněji naklizený a vyzdobený byt. Byť se v tom bytě většinou pohybují jen blízcí lidé, kteří přesně vědí, jak to u nás běžně vypadá. Je to záhada. To zaujetí většiny lidiček, tedy spíše ženské části populace. Ale i mužové si v době adventu často lámou hlavu, čím by asi tak potěšili svou drahou polovičku, rodiče, děti či přátele. Kouzlu adventu se dá zkrátka jen těžko odolat. Často slyším, že se z Vánoc a adventu stala jen komerční záležitost. Že jde jen o to, aby bylo prodáno co nejvíce zboží, a určitě je na tom veliký kus pravdy. I tak ale v pozadí toho všeobecného bláznění, uklízení, utrácení a vyzdobování a často i stresu a vyčerpání, stojí podvědomá snaha o to, někoho přivítat, někoho uctít, někoho obdarovat a vyjádřit mu svou lásku. A to mám na adventu ráda. To, jak se srdce lidí tak nějak otevírají, rozněžňují a zaplňují láskou. Ta atmosféra adventních koncertů, školních besídek, vánočních trhů, procházek kolem barevnými světýlky rámovaných domů, je jedinečná a neopakovatelná v jiné části roku. 

Přeji vám všem, abyste si našli v době adventu alespoň krátkou chvíli a tu zázračnou atmosféru zachytili a naplno prožili. Aby se do vašich srdcí polehoučku vkradla láska, klid a naděje. Abyste se nejen honili, ale i těšili. A abyste při tom všem shonu nezapomněli, že ten host, který k nám na Štědrý den zavítá, není z masa a kostí.  Že s tím kdo přijde, se můžeme setkat jen ve svém srdci a že tou nejlepší pochutinou, kterou jej můžeme pohostit, je láska. Láska k sobě, k druhým, ke světu. A také vděk za to, že tu chvíli můžeme prožít a cítit její jedinečnost. Kéž plameny zapálené první a každé další adventní svíce zastaví na chvíli všechen spěch a připomenou kouzlo adventu. 

Přeji všem krásný a požehnaný adventní čas plný radostného očekávání a občasného ponoření se do ticha vlastního srdce.  

Zdeňka

čtvrtek 26. listopadu 2015

V sevření nočních můr



Samozřejmě, že jako proškolení a připravení pěstouni, jsme těžké časy očekávali. Připravovali jsme na ně dopředu i naše děti. Všichni jsme věděli, že nejméně na rok se všechno změní, že omezíme výlety a návštěvy, že naše životní tempo bude na nějaký čas udávat maličký človíček, kterému jsme se zcela dobrovolně a po zralé úvaze rozhodli nabídnout náruč a zázemí naší rodiny. Každý člověk je ale originál, každý má určitý temperament, jiné zkušenosti, jiný pohled na svět. Žádná školení, načtená literatura či rozhovory s jinými pěstouny nás tedy nemohly připravit na Martínka. Na toho konkrétního človíčka, pro kterého jsme byli vybráni jako vhodní pěstouni.  Nikdo nám nemohl dát návod na to, jak to máme zvládat právě s ním. S kloučkem, který prožil ty nejzásadnější chvíle svého života v kojeneckém ústavu. A my navíc o těch měsících, které tam prožíval, netušíme vůbec nic. Nevíme, jaké situace a zážitky ho formovaly. My vnímáme pouze jejich následky a snažíme se s nimi bojovat a překonávat je.

 Na počátku jsme se nejvíc potýkali s jeho každodenními nočními můrami, s obrovským pláčem plným beznaděje, který je provázel. Ten pláč nebylo možné utišit. Martínek nesnesl pochování, mohli jsme jej konejšit pouze slovem, zpíváním či pohlazením po ruce. Když se uklidnil a usnul, probudil nás ten pláč po 20-30 minutách znovu. Noci byly velmi náročné, ale měli jsme s manželem průpravu od našich dvojčat, se kterými jsme toho první měsíce jejich života také mnoho nenaspali. Naštěstí jsme je alespoň dokázali uchlácholit v náručí či přenesením do naší postele. To s Martínkem nenaučeným na blízký fyzický kontakt a pomazlení nebylo možné (dnes už je to ale mazílek prvotřídní).

 Dny ale probíhaly o poznání lépe. Martínek byl velmi bystrý a zvídavý, rychle se učil, během 14 dní se naučil chodit, fascinovaně objevoval veškerá zákoutí našeho domu, nové hračky, užíval si procházky venku, vše pozoroval. Na všechny lidi se usmíval a snažil se získat jejich pozornost svým „roztomilým chování“, což se mu také dařilo. Bylo mu ale jedno, koho okouzluje a s kým případně odejde. Hodně mě to trápilo. Věnovala jsem mu veškerý svůj čas, šidila jsem svoje děti i manžela, probděla noci, trpělivě snášela jeho výbuchy vzteku a pláče a při tom jsem pro něj nebyla vůbec důležitá. Teoreticky jsem na tuto situaci byla připravená velmi dobře. Věděla jsem, že právě toto je častý projev dítěte vyrůstajícího bez blízkého vztahu s pečující osobou, ale prožívat to, bylo pro mě i přesto velmi těžké. I to se mělo naštěstí změnit.

úterý 24. listopadu 2015

Nová etapa života

Nová etapa života


Je to už přes dva roky, co se život v naší rodině změnil z celkem poklidného žití na žití pestré a nepředvídatelné. Je to už přes dva roky, kdy jsme si do naší pětičlenné rodiny přibrali Martínka. V té době měl 16 měsíců a jediné, co si přivezl bylo autíčko a plyšový medvídek. Od toho dne se změnilo mnoho.

S našimi třemi biologickými dětmi jsme praktikovali čistě intuitivní rodičovství, které s sebou neslo v různých etapách krásné chvíle, ale i rozličné problémy, zádrhele, tápání a hledání toho, jak s dětmi vycházet a jak navíc nepřijít o fungující partnerský vztah.  Nicméně toto intuitivní rodičovství fungovalo a dařilo se nám vychovávat úžasné děti, které bez větších problémů procházely vzděláváním předškolním i základním, navazovaly vztahy s kamarády, jezdily s námi na výlety, nákupy, návštěvy, zkrátka zvládaly běžný život a jeho nároky a dělaly nám obrovskou radost. Přišla ale doba, kdy se k intuici musel přidat ještě rozum, nové znalosti a dovednosti, dlouhé chvíle přemýšlení, rozhovorů, čtení knih, porad s psychology, kupa trpělivosti, tolerance a víry v druhého člověka. Jednoho dne zkrátka do poklidných vln našeho života (a všichni z vás, kteří mají zkušenost s dětmi, si jistě dovedou představit, že „poklidné“ se třemi dětmi, z nich dvě jsou dvojčata, není úplná pohodička) vplul Martínek.

 Až od té doby jsem si začala uvědomovat, jak idylický byl náš předchozí život. Až od chvíle, kdy nám po celém domě lezlo neuvěřitelnou rychlostí malé „torpédo“, které nebylo možné zastavit či zbrzdit, jsem si uvědomila, že mít doma děti, kterým rozumíte, není úplný standard.  To „torpédo“ bylo navíc roztomilé, stále usměvavé, prostě kouzelné. To ale jen do chvíle, než jsme se pokusili vzít ho do náruče ve snaze trochu uklidnit jeho nervozitu, roztěkanost a vyčerpanost, která se za jeho běsněním ukrývala. V tu chvíli se ten miloučký chlapeček změnil v rozlícenou saň, kopal, kousal, zmítal se, házel věcmi a propukal v neutišitelný a srdce rvoucí pláč. Netušili jsme, co si počít. Jak toho malého andílka přesvědčit, že také musí spinkat, odpočívat a nabírat sil. 

Byla to zcela neznámá situace a nikdo z nás nevěděl, co si s ní počít. Pochopili jsme jen to, že život v naší rodině už nebude jako doposud. Že musíme zmobilizovat naše síly, že se musíme obrnit a připravit se na těžké časy. Že rodičovství biologické a náhradní je rozdílnější, než se nám jako budoucím pěstounům zdálo. Pochopila jsem to já s manželem, ale i naše dvojčata Štěpán se Štěpánkou a mladší dcera Alžběta, jež měla zanedlouho nastupovat do první třídy. A díky této zkušenosti jsem si naplno uvědomila, jak báječné, láskyplné a tolerantní děti doma máme. Začala nová etapa našeho života.