Kam se poděla Elizabeth - Emma Healeyová

   Maud je stará dáma, která má dvě děti, tři vnoučata, vlastní dům a přítelkyni Elizabeth. Manžela pochovala již před pár roky a v domě žije sama. Přes den ji pravidelně navštěvují dvě ženy. Dopoledne ošetřovatelka a odpoledne její dcera Helen. Maud je sice poměrně čilá osmdesátnice, trpí ale stařeckou demencí, což velmi narušuje její život a přidělává nemalé starostí její dceři. Hlavní hrdinka často nakupuje stále stejné věci a zaplňuje jimi svou spíž, ztrácí pojem o čase, občas nepoznává ani vlastní děti či vnoučata, nepamatuje si, komu volala, kolik toho snědla, zkrátka péče o ni je opravdu nesnadná. K udržení paměti používá lístečky, na něž si zapisuje důležité poznámky. Díky těmto poznámkám přijde na to, že již dlouho neviděla svou dlouholetou přítelkyni Elizabeth, kterou jinak pravidelně každý týden navštěvuje. Maud o tomto svém zjištění všechny kolem sebe informuje a připadá ji, že tuto informaci bere její okolí na lehkou váhu. Rozhodne se tedy po Elizabeth pátrat sama. Jenže je opravdu těžké pustit se do pátrání, když žijete v nejistém světě, který vám samotnému mnohdy připadá úplně cizí, a když vy sám nejednou nevíte, kam vlastně patříte. Důmyslný systém poznámek je navíc dost nespolehlivý. Občas si oblečete jiný kabát, některé lístečky vytrousíte, sem tam připíšete něco, co s danou věcí vůbec nesouvisí. Do toho všeho se Maud stále více noří do vzpomínek na dětství. V té době se záhadně ztratila její starší sestra. Tato ztráta silně poznamenala dospívání hlavní hrdinky. Celá rodina se dlouhé roky po zmizelé Sukey snažila pátrat. Všichni propadali zoufalství a bohužel nikdy nezjistili, co se jejich milované Sukey vlastně stalo. Každý, kdo se setkal s člověkem trpícím stařeckou demencí, jistě ví, že reálný život se takto nemocnému člověku postupně začíná vzdalovat a tento člověk postupně přechází do doby svého dětství a mládí. Z jeho zorného úhlu a paměti mizí jeho děti, současný domov a přátele. O to reálnější je pro něj život prožívaný kdysi. Takový člověk pak ztraceně bloudí po zdánlivě cizím světě a hledá místa a lidi, jež už dávno neexistují. A tohle přesně se stává i hlavní hrdince Maud. Občas hledá svou přítelkyni Elizabeth a občas svou sestru Sukey. Oba příběhy se vpíjí do sebe a i Maud se v nich často ztrácí. Na konci příběhu jednu z nich nachází, sama ale asi neví, kterou vlastně. 

   Kam se poděla Elizabeth je strhující román, který věrně a barvitě vykresluje život člověka trpícího stařeckou demencí. Popisuje úskalí takového života, strachy, obavy a nejistoty jaké člověk zažívá. Dokonale vnímáte i to, jak těžké a bolestné musí být, přicházet díky této nemoci o blízkého člověka. Román má v sobě jak prvky psychologické, tak detektivní. Vše je popisováno pouze z pohledu hlavní hrdinky, což celý děj ještě umocňuje. Děj je napínavý a celou dobu jsem čekala, kam vlastně vyústí a jaký výsledek přinese. Přesnou odpověď na všechny otázky na konci románu nedostanete. Jenže stejně tak i v životě. Často se prostě musíte smířit s tím, že spolehlivou odpověď se nikdy nedovíme. Nejistota k životu patří. A jak zjistíme, s postupující věkem může nejistot naopak přibývat a náš doposud alespoň trochu uspořádaný život se může změnit v jednu velkou neznámou a pouhá snaha o nalezení toalety či kuchyně v bytě, se může stát velikým dobrodružstvím a stresujícím momentem. Kniha mě opravdu nadchla, ač jsem původně s jejím přečtením velice váhala a nechtělo se mi moc prožívat příběh zapomnětlivé staré dámy pátrající po své údajně zmizelé přítelkyni. O to víc mě pak kniha překvapila svou hloubkou, svým příběhem a autenticitou, s jakou autorka danou problematiku popsala. Již před nedávnem jsem četla knihu Kniha vzpomínek od Rowan Colemanové zabývající se tématikou Alzheimerovy choroby. Díky výborným recenzím jsem od knihy patrně očekával příliš moc a na rozdíl od jiných čtenářů jsem z ní nadmíru nadšená nebyla. Od knihy Kam se poděla Elizabeth jsem naopak dostala mnohem více, než jsem čekala. Za mě skvělé čtení a opravdu doporučuji. 

HEALEY, Emma. Kam se poděla Elizabeth. Vydání první. Praha: Knižní klub, 2016. 295 stran. ISBN 978-80-242-5190-5. 

Betlémy

    Po dlouhé době opět zdravím všechny, kteří zavítají na tyto stránky. Naposledy jsem přidala příspěvek na začátku adventu. Nyní se chci podělit o své dojmy a čerstvé zážitky z dnešního slavnostního dne. Vzácného dne. Slavíme právě Boží hod vánoční tedy narození Ježíše Krista. Pro mě je to den veliké radosti. Jsem vděčná za všechny dary a požehnání, které se dostává celé naší rodině. Včerejší den jsme prožili ve zdraví, lásce a všichni pohromadě. Stejně jako celý advent. Byly to úžasné dny. Včerejšek nás pak odměnil mimo jiné světýlky radosti v očích našich dětí. Martínek dostal spoustu autíček a jásal při každém rozbalení dárku. Ještě v pátek před Štědrým dnem mu na poslední chvíli přišel balíček s dárky od jeho mámy a babičky. S jakou radostí jsem mu autíčka od nich přidávala pod stromeček ke všem ostatním dárkům! A že jich bylo! Jelikož je v současné době jediným členem naší domácnosti, který ještě věří na obdarovávání Ježíškem, chtěl ho potěšit každý. Babičky, tety, naše děti, já s manželem a nakonec i jeho biologická rodina. Vánoce měl tedy opravdu štědré, ač to původně nebylo v plánu. Ale asi si to zasloužil. Vždyť Ježíšek nejlépe ví, čím koho obdarovat a také ví, že tím největším darem je láska. A dárky kupované z lásky, darované s cílem potěšit milovaného člověka, jsou dary vzácné a cenné.
   Dnešek je dnem Páně a oslavou jeho narození. I on přišel na svět především z lásky a je darem nejvzácnějším. Již po staletí se v tento den stavěly v křesťanských zemích betlémy, jako připomínka toho jedinečného dne. A naštěstí tento zvyk přetrval i do dnešních dnů. Mám opravdu ráda tuto tradici. Ty rozličné materiály, jedinečné zpracování a tisíce různých pojetí toho zázračného dne, kdy se Ježíš v Betlémě narodil. I po staletích si milióny lidí s radostí připomínají ten dávný okamžik. I já ho prožívám velice intenzivně a jsem vděčná za dar života, za dar víry a za dar lásky. Navštívili jsme dnes všichni výstavu betlémů. Desítky betlémů z různých materiálů, z dob dávných i současných. Krása to byla, podívejte a vzpomeňte na to dítko ležící v jesličkách, na dítko, díky kterému se zachovala tradice Vánoc a díky němuž se tisíce lidí setkávají ve svých domovech a prožívají nevšední a jedinečné okamžiky. A co pěkného jste o svátcích prožili vy? Vydařilo se vše podle představ? Přeji příjemný zbytek svátků vánočních :).

Adventní :)

   A je tu opět :). Mé oblíbené období v roce. Advent. Doba, jež by měla patřit ztišení, rozjímání, očekávání a těšení se na zrod něčeho nového a zázračného. Často však bývá naopak dobou shonu, stresu, horečných příprav a touhy po dokonalosti. Já se již dlouho kloním k té první variantě. Šidím úklid i pečení. Dárků sháním minimum. Mé děti naštěstí nejsou náročné. Na obdarovávání Ježíškem věří z naší smečky pouze Martínek a koupit dárky pro čtyřletého hocha, milovníka autíček, není žádný problém. Stačí návštěva jednoho hračkářství a je hotovo :). Radost v jeho očích je pak veliká a i čtyři balíčky pod stromečkem vykouzlí úsměv. Se Štěpánkou jsme si na předvánoční nákupy vyrazily včera. Do Olomouce. Brouzdaly jsme mezi stánky, daly si teplý trdelník a samozřejmě punč a strávily jsme spolu krásné odpoledne. Štěpánka si ve zdejším nákupním centru vybrala něco málo na sebe, čímž si zajistila nějaký ten vánoční dárek. Upřímně ale přiznávám, že nákupy v těchto centrech opravdu nesnáším a vyhýbám se jim jak jen to jde. Kvůli své holčičce jsem to ale přetrpěla a udělala jsem jí radost. Na rozdíl ode mě byla toulkami po obchodech nadšená. Nezažívá takové chvíle moc často, takže den to byl nakonec opravdu vydařený.

   Dnes jsem v našem domě vytvořila malé oázky adventu. Výzdoby u nás každým rokem ubývá. Pryč jsou časy, kdy byl celý dům vyzdoben a nebylo v něm místnosti či chodby, kde by nebyl kousíček vánoc. Teď se výzdoba omezuje na malé ostrůvky a postupně se rozrůstá, jak děti přinášejí své výrobky ze školy a školky.

   Co ale nemůže chybět jsou betlémky a andílci. A také adventní kalendář, který se 1.12. objeví na zdi, naplněný něčím dobrým na zub. Zatím je ještě prázdný, ale už teď se těším, jak bude Martínek jásat, že Ježíšek odnesl jeho dopis a dal mu za něj dobrůtky v kalendáři. Přináší ta předvánoční doba krásné a radostné chvíle a já prostě miluji to dětské těšení a nadšení.

  
   Tento týden nám ale nepřinesl pouze vstup do adventního času. Byla u nás i velká sláva, spojená s desátými narozeninami Alžbětky. Uplynulo už deset let od doby, kdy se mi narodila! A nedá mi, abych nezavzpomínala na ten radostný den. Ona byl náš dar od Boha a díky ní vím, že zázraky se mohou dít. Moc jsem toužila po dalším dítěti, ale nedařilo se mi otěhotnět. Po narození dvojčat jsem měla zdravotní komplikace. Prošla jsem rizikovým těhotenstvím a těžkým komplikovaným porodem. Podle lékařů jsem již další dítě mít nemohla. Vyplakala jsem kvůli tomu potoky slz a nakonec jsem se s celou situací smířila. Koneckonců jsem již měla dvě zdravé a krásné děti. Co víc si přát. Jenže má touha po dalším dítěti byla stále silná. Již v té době jsme byli s manželem rozhodnuti pro pěstounství. V srdci jsem měla místo pro dalšího člena rodiny. Dvojčata oslavila tři roky. Hledala jsem práci. Hlásila se na vysokou školu. Rekonstruovali jsem dům. Bylo to náročné období a neměla jsem čas ani na to, abych vnímala svoje tělo. Jednoho dne jsem nemohla dopnout kalhoty. Přitom jsem běhala kolem dětí, domu, cvičila jsem, snažila se jíst zdravě. Nechápala jsem. Najednou mi došlo, že menstruaci jsem již nějaký ten týden nedostala. Kopali jsme tehdy doma kanalizaci, dřela jsem do úmoru, děti střídavě nemocné...Zpětně je to zvláštní, ale tehdy jsem o těhotenství vůbec nepřemýšlela. Vždyť podle doktorů již nebyla žádná šance. Absolvovala jsem tolik různých vyšetření a nikdo mi nedával žádnou naději. Neměla jsem odvahu vůbec si takovou myšlenku připustit. Přesto jsem si tehdy udělala tajně těhotenský test. Byla jsem si jistá, že bude negativní. Jenže opak byl pravdou! Můj gynekolog tomu nechtěl věřit. Po telefonu to označil za nesmysl. Prý se mi jen nějak vzbouřily hormony. Následný ultrazvuk ale ukázal, že nový život ve mně klíčí již několik týdnů a já končím třetí trimestr. Mé štěstí neznalo mezí. Měla jsem pocit, že se vznáším nad zemí. Byla to čistá euforie. Ten pocit, že dítě neplánujete a neočekáváte a ono si přesto najde cestu, to byla prostě nepopsatelná nádhera. Těhotenství bylo opět rizikové a porod ještě těžší než ten první. Ale ten zázrak se přesto stal a před deseti lety jsem držela v náruči svou zázračnou holčičku. Našeho andílka. Byla učiněný poklad. Usměvavá, krásná, milá, poslušná, trpělivá. Od malička málo plakala, období vzdoru jsme téměř nepocítili, zkrátka deset let je sluníčkem naší domácnosti. Dělá nám obrovskou radost a dala nám toho tolik, že to ani nelze spočítat.

   A mě osobně dalo její narození obrovskou víru v to, že nic není nemožné. Že nikdy nemám věřit tomu, když někdo říká, že něco nejde. Že zázraky se opravdu dějí a když po něčem z hlouby duše toužím, můžu to dostat. Děkuji Bohu, že mi toto dovolil prožít. A že spoustu dalších malých zázraků a neopakovatelných okamžiků prožívám. Vám všem přeji krásný vstup do adventu a nezapomeňte, že to nejkrásnější v životě je to, co dostanete z lásky a s láskou přijmete. Vaše Z.:)

Výš než v sedmém nebi - Griet Op de Beecková

Eva, Lou, Casper, Elsie a Jos nás vtahují do svých životů. Pět lidí různého věku. Každý žije svůj všední život. Takový, který je viditelný i pro ostatní lidi. Nikdo z nás ale nežije jen jednoduchým životem plným povinností, každodenních úkolů a rodinných vztahů. Každý z nás zároveň prožívá svůj vnitřní život, jenž je skrytý před zraky ostatních. A do tohoto života nás vpouštějí i hlavní postavy této úžasné knihy. Dvanáctiletá dívka, její matka, teta, dědeček a nakonec muž, který se s jejich životy svým způsobem propojí. Široká škála různých typů lidí a ještě širší způsoby jejich prožívání každodennosti. Každý z nich má své strachy a obavy. Svá tajemství. Své boje. Emoce, které se mnohdy bojí přiznat i sám sobě. Mají své touhy a svá přání a občas se obávají dovolit sami sobě jejich naplnění. Hledají způsoby, jak být spokojení. A někteří z nich už také vědí, že je nenajdou a že svůj život vlastně dávno ztratili. Někteří překračují své vlastní stíny. Jiní toho nejsou schopni a dál táhnou svoji káru plnou utrpení, pocitů viny a beznaděje. Přitom by všichni chtěli být šťastní. Milovaní. Oceňovaní. Přijímaní. Tak jako my všichni. Ta spletitá sonda do pocitů, emocí, vyřčených i nevyřčených slov, přiznaných či odmítnutých citů byla pro mě absolutně strhující. Opět se mi do rukou dostala kniha, která ve mně vyvolala silné city. Brečela jsem dlouho. Kniha neskončí ani dobře ani špatně. Tak jako v životě, ani v této knize není nic černobílé. Někdo dokáže svůj život řídit a kormidlovat i v těžkých chvílích. Dokáže se s mnohým poprat a nevzdat se. Druhý toho ale není schopen. Nechá se životem vláčet, přenechává jeho řízení druhým. Rezignuje. A někdo jiný zvolí ještě úplně jinou cestu. A o tom je život. Je v něm spousta krásných chvil, ale i ztrát a bolesti. Je v něm spousta lásky a citu, ale i beznaděje. A o tom všem je tato kniha. Napsaná v krátkých kapitolách a jednoduchých větách. Bez zbytečných příkras a kliček. Bez zdlouhavých popisů postav či místa děje. Co nejstručněji, nejvýstižněji a přesto je výsledný prožitek silný. Závěr knihy je překvapivý, ale přesto uvěřitelný a v podstatě logický. Jsem nadšená. Doporučuji a řadím knihu k těm nejlepším, co jsem kdy četla. Dostala se mi hluboko pod kůži. Pohnula mým vnitřním světem. Zkrátka za mě perfektní kniha!

„Nedařilo se mi usnout. Jediné, co jsem viděl, pořád dokola, byly ty výjevy. Já, tehdy ve svém novém autě. Na cestě ke Karlovi, kterému jsem jen musel něco rychle předat. A najednou: tupá rána. Něco mi přeletělo přes kapotu. Brzdím. Zastavuji. Ven z auta. Snad to nebyl člověk? Podívám se. Jdu k tomu. Vidím: je to Vicktor. Sousedé se srocují, někdo křičí, že zavolal sanitku. Mieke, Victorova starší sestra, vyjde z domu, uvidí bratra ležet na zemi a rozběhne se k němu. Karel se k nám blíží, chce své dítě obejmout, zvednout do náruče, zadržím ho. Imelda se přiblíží a zase zacouvá zpátky, zaječí tak, jak jsem ještě nikdy nikoho ječet neslyšel.“

„Nevím, co se doma děje, ale máma se chová divně. A myslím, že si toho táta vůbec nevšiml. Nebo možná že jo. Někdy si říkám, že je tišší než dřív. Jack si mezi tím jen tak proplouvá, ovšem já to celou dobu pozoruju na různých maličkostech a jsem z toho rozhozená. Snažím se být extrémně milá, ale to nemá skoro žádný vliv.“

OP DE BEECK, Griet. Výš než v sedmém nebi. První vydání. Brno: Host, 2015. 317 stran. ISBN 978-80-7491-541-3.

Sopron v Maďarsku

   Omlouvám se za výpadek z minulého týdne. Dopřáli jsme si společný prodloužený víkend v Maďarsku. O prázdninách se nám nepovedlo užít si dovolenou a chvíle jen pro nás šest a moc nám to chybělo. Využili jsme tedy státního svátku a vyrazili do Maďarska. Cílem byly termální lázně Bükfürdő. Nezaháleli jsme ale ani cestou a zavítali do krásného a romantického města hned na hranicích s Rakouskem s názvem Sopron (česky někdy také Šoproň). Nic moc jsem od něj nečekala, ale okouzlilo mě :).

   Velice jsme si to brouzdání ulicemi užili, počasí bylo nádherné, všude plno barev a nádherných zákoutí, dobrá nálada, čas jen pro nás, vše završeno pozdním obědem v hospůdce s klenutými stropy přímo na náměstí. Krásně nám bylo. Báječná byla celá naše minidovolená. I Martínek ji zvládl výborně, překvapil příjemně. V noci klidně spal i v cizím prostředí, v lázních si užíval vody, v restauracích se choval slušně, cestu autem zvládl bez problémů. Zkrátka byl úžasný a máme za sebou naši první společnou dovolenou za hranicemi naší země :). Naše další společné vzpomínky a zážitky. Naše společně prožité chvíle, nezapomenutelné okamžiky, další krůček k budování naší společné identity. Kouzelné to bylo a jsem šťastná, že jsme to spolu mohli prožít. Všem přeji krásné podzimní dny :)

Podzimní krajinou

   Miluju podzim. Jeho barvy. Šustění listí pod nohama. Sbírání kaštánků. Mlžné pošmourno. Déšť. Přijímám ho i s přibývající nemocností. S pomalým přibržďováním prázdninové energičnosti, radosti a bezstarostnosti.

   Pomaloučku se usazujeme ve školních povinnostech. Zapadáme do nového řádu. Sžíváme se s pevným režimem, který nám ale systematicky nabourávají další a další nemoci. Přesto ale zvládáme i toulky nádhernou podzimní krajinou. Jen já s dětmi, protože manžel má na podzim "vrcholnou kominickou sezónu". Doma se tedy zdržuje jen minimálně. V našich rozhovorech je ale stále přítomný. Těšíme se na něj. Vyhlížíme. Radujeme se z jeho návratů.

   Martínkovi začíná být opět velice smutno po mámě a sourozencích. Hodně o nich mluví. Při zazvonění telefonu doufá, že to bude někdo z nich. Od naší poslední návštěvy se ale nikdo z nich neozval. Pouze babička, ale on touží především po mámě. Škoda, že nepošle alespoň SMS. Nechápu. Ale je to tak. Drží se náš klouček prozatím statečně, ale zlobeníčka po trošičkách přibývá. Snad je myšlenkami přivoláme.

   Příroda si naštěstí nic nedělá z našich lidských starostí. Dál se barví do podzimních odstínů. Krásná. Majestátní. Uklidňující. Sebejistá svým počínáním. Změnu přijímá jako fakt. Nepolemizuje. Nesnaží se zvrátit daný koloběh. Inspiruje. Voní. Připomíná čas. Provází nás jím. Dává návod. Úžasné!

 

"Kdo chce být ustavičně šťastný, musí se často proměnit."

Konfucius

Jerúldelger - Ian Manook

   Jerúldeger, policejní komisař s tímto jménem a hlavní hrdina stejnojmenné knihy. Muž s pohnutým osudem, který díky krutým ranám osudu zatvrdil své srdce a ve svém osobním i profesním životě postupuje chladnokrevně, proti pravidlům, avšak stále stojí na straně nezkorumpované části policie. Když v Mongolské stepi objeví pastevecká rodina zahrabanou mrtvolku malé holčičky, případu se ujímá právě komisař Jerúldeger. Starý pastevec mu svěřuje duši mrtvé holčičky a hlavní hrdina, který ve svém osobním životě prožil také bolestnou ztrátu své dcerky, rozjíždí vyšetřování na plné obrátky. Ve stejnou dobu dochází k velice sadistickým vraždám v Ulanbátaru a oba zprvu zcela nesourodé případy se začínají pomaloučku propojovat. Jak se ukáže, propojují se i s osobním životem komisaře Jerúldelgera. 

   Vše se odehrává na pozadí mongolských stepí, jurt, zvyklostí a mýtů. Dýchne na nás duše zdejšího kraje, vůně slaného čaje s mlékem a dalších tradičních specialit. Z románu je zřejmý i nepříliš vřelý vztah Mongolů k Číně a Koreji. Ukazuje napjaté vztahy mezi zastánci tradičního volného a kočovného života a nastupujícího nového způsobu života, který přichází právě z Číny a Koreje a svobodu nahrazuje technologií a stěhováním z jurt do stísněných a chudých zdí mongolského hlavního města Ulanbátaru. Kromě bohatých popisů krajiny, města či zdejších gastronomických specialit, jsou v knize hodně naturalisticky popisované i drsné scény vražd, znásilňování nebo týrání. Tyto popisy byly na mě až moc drsné, ale sáhla jsem po detektivním románu, dalo se s nimi tedy počítat. 

   Hlavní hrdina knihy, zprvu popisovaný jako zatrpklý muž, který si neví rady se svým životem, se během celého příběhu změní v klaďase s téměř nadpřirozenými schopnostmi. Ani to ale neubralo knize na čtivosti a knihu jsem přečetla bez dlouhého přemlouvání.  I když některé zápletky knihy byly tak nějak zřejmé, a celkový závěr mě tedy nijak nepřekvapil, přesto knihu nehodnotím špatně. Líbilo se mi celkové zasazení příběhu do prostředí Mongolska a jeho tradic. Propojení několika zprvu nesourodých případů, do jednoho celku, i když vlastně úplně nesourodého. Stejné nitky vedly pouze k jednomu člověku, ač všechny případy nebyly pevně propojené a naplánované.

   Zkrátka pokud chcete sáhnout po napínavé a čtivé knize, která vás provede dálnými kraji, přiblíží vám život zdejších obyvatel, nastíní jejich problémy a pomalou změnu tradic a životního stylu. K tomu je okořeněná krutými praktikami lidí lačnících jen po moci a majetku. Necháte se vším tím provést hlavním hrdinou velice podobným hrdinům z hollywoodských trháků, drsným a nelítostným „týpkem“, který se nakonec ukáže být tím pravým pro záchranu „světa“. Nečekáte nic převratného, ale rádi se necháte unášet dějem, zvláštními zápletkami a napínavým příběhem, pak knihu doporučuji. Nejsem milovníkem tohoto druhu literatury, ale rozhodně nelituji, že jsem k narozeninám dostala zrovna tuhle knihu. Zklamáním nebyla.

MANNOK, Ian. Jerúldelger. Vydání první. Zlín: Kniha Zlin, 2016. 513 stran. ISBN 978-80-7473-403-8.