Podzimní krajinou

   Miluju podzim. Jeho barvy. Šustění listí pod nohama. Sbírání kaštánků. Mlžné pošmourno. Déšť. Přijímám ho i s přibývající nemocností. S pomalým přibržďováním prázdninové energičnosti, radosti a bezstarostnosti.

   Pomaloučku se usazujeme ve školních povinnostech. Zapadáme do nového řádu. Sžíváme se s pevným režimem, který nám ale systematicky nabourávají další a další nemoci. Přesto ale zvládáme i toulky nádhernou podzimní krajinou. Jen já s dětmi, protože manžel má na podzim "vrcholnou kominickou sezónu". Doma se tedy zdržuje jen minimálně. V našich rozhovorech je ale stále přítomný. Těšíme se na něj. Vyhlížíme. Radujeme se z jeho návratů.

   Martínkovi začíná být opět velice smutno po mámě a sourozencích. Hodně o nich mluví. Při zazvonění telefonu doufá, že to bude někdo z nich. Od naší poslední návštěvy se ale nikdo z nich neozval. Pouze babička, ale on touží především po mámě. Škoda, že nepošle alespoň SMS. Nechápu. Ale je to tak. Drží se náš klouček prozatím statečně, ale zlobeníčka po trošičkách přibývá. Snad je myšlenkami přivoláme.

   Příroda si naštěstí nic nedělá z našich lidských starostí. Dál se barví do podzimních odstínů. Krásná. Majestátní. Uklidňující. Sebejistá svým počínáním. Změnu přijímá jako fakt. Nepolemizuje. Nesnaží se zvrátit daný koloběh. Inspiruje. Voní. Připomíná čas. Provází nás jím. Dává návod. Úžasné!

 

"Kdo chce být ustavičně šťastný, musí se často proměnit."

Konfucius

Jerúldelger - Ian Manook

   Jerúldeger, policejní komisař s tímto jménem a hlavní hrdina stejnojmenné knihy. Muž s pohnutým osudem, který díky krutým ranám osudu zatvrdil své srdce a ve svém osobním i profesním životě postupuje chladnokrevně, proti pravidlům, avšak stále stojí na straně nezkorumpované části policie. Když v Mongolské stepi objeví pastevecká rodina zahrabanou mrtvolku malé holčičky, případu se ujímá právě komisař Jerúldeger. Starý pastevec mu svěřuje duši mrtvé holčičky a hlavní hrdina, který ve svém osobním životě prožil také bolestnou ztrátu své dcerky, rozjíždí vyšetřování na plné obrátky. Ve stejnou dobu dochází k velice sadistickým vraždám v Ulanbátaru a oba zprvu zcela nesourodé případy se začínají pomaloučku propojovat. Jak se ukáže, propojují se i s osobním životem komisaře Jerúldelgera. 

   Vše se odehrává na pozadí mongolských stepí, jurt, zvyklostí a mýtů. Dýchne na nás duše zdejšího kraje, vůně slaného čaje s mlékem a dalších tradičních specialit. Z románu je zřejmý i nepříliš vřelý vztah Mongolů k Číně a Koreji. Ukazuje napjaté vztahy mezi zastánci tradičního volného a kočovného života a nastupujícího nového způsobu života, který přichází právě z Číny a Koreje a svobodu nahrazuje technologií a stěhováním z jurt do stísněných a chudých zdí mongolského hlavního města Ulanbátaru. Kromě bohatých popisů krajiny, města či zdejších gastronomických specialit, jsou v knize hodně naturalisticky popisované i drsné scény vražd, znásilňování nebo týrání. Tyto popisy byly na mě až moc drsné, ale sáhla jsem po detektivním románu, dalo se s nimi tedy počítat. 

   Hlavní hrdina knihy, zprvu popisovaný jako zatrpklý muž, který si neví rady se svým životem, se během celého příběhu změní v klaďase s téměř nadpřirozenými schopnostmi. Ani to ale neubralo knize na čtivosti a knihu jsem přečetla bez dlouhého přemlouvání.  I když některé zápletky knihy byly tak nějak zřejmé, a celkový závěr mě tedy nijak nepřekvapil, přesto knihu nehodnotím špatně. Líbilo se mi celkové zasazení příběhu do prostředí Mongolska a jeho tradic. Propojení několika zprvu nesourodých případů, do jednoho celku, i když vlastně úplně nesourodého. Stejné nitky vedly pouze k jednomu člověku, ač všechny případy nebyly pevně propojené a naplánované.

   Zkrátka pokud chcete sáhnout po napínavé a čtivé knize, která vás provede dálnými kraji, přiblíží vám život zdejších obyvatel, nastíní jejich problémy a pomalou změnu tradic a životního stylu. K tomu je okořeněná krutými praktikami lidí lačnících jen po moci a majetku. Necháte se vším tím provést hlavním hrdinou velice podobným hrdinům z hollywoodských trháků, drsným a nelítostným „týpkem“, který se nakonec ukáže být tím pravým pro záchranu „světa“. Nečekáte nic převratného, ale rádi se necháte unášet dějem, zvláštními zápletkami a napínavým příběhem, pak knihu doporučuji. Nejsem milovníkem tohoto druhu literatury, ale rozhodně nelituji, že jsem k narozeninám dostala zrovna tuhle knihu. Zklamáním nebyla.

MANNOK, Ian. Jerúldelger. Vydání první. Zlín: Kniha Zlin, 2016. 513 stran. ISBN 978-80-7473-403-8.

Život s poruchou vztahové vazby

   Již v některém z minulých příspěvků jsem se zmínila o tom, že vnímám mnoho pojítek mezi chováním a prožíváním Martínka a Péťu (chlapce z dětského domova s poruchami chování, jemuž dělám ve škole asistentku). Oba dva kluci strávili počátky života v kojeneckém ústavu, mimo milující náruč a zázemí své rodiny. Oba tedy mají nějakou poruchu vztahové vazby. Vazby, která vzniká v prvním roce života mezi dítětem a pečující osobou, zpravidla s matkou. Toto pouto pak ovlivňuje celé další prožívání a chování. Pokud dítě jistou vztahovou vazbu v počátcích života nenaváže, nastává problém. Takové dítě se pak necítí bezpečně, často reaguje jako při ohrožení (mnohdy agresí), mívá problémy ve vztazích s vrstevníky, na druhé může mít přehnané nároky, být vztahovačné, dále se mohou projevovat symptomy obdobné s projevy ADHD a mnoho dalšího. Náš Martínek prožil v kojeneckém ústavu prvních 16. měsíců života a od té doby je obklopen stabilním zázemím milující rodiny. I přesto se u něj poruchy vztahové vazby občas projevují. Je hodně úzkostný, když na něj zvýšíme hlas, bere to mnohdy jako projev nelásky a odmítnutí a reaguje velice přehnaně. Tento týden jsem byla přímým svědkem, že stejně reagoval i na nevinné napomenutí od paní učitelky v mateřské škole. Okamžitě se rozbrečel a utekl, paní učitelka vůbec nechápala, co se stalo a čím se ho mohla dotknout. Jindy na takové napomenutí reaguje agresí a zhoršením předchozího nevhodného chování. Odmítá pak spolupracovat, začne vrčet, boxovat kolem sebe...Pokud ho okřiknete důrazněji, vše se ještě vyhrotí. Já už ze zkušenosti vím, že ho musím klidným hlasem přesvědčit, že ho mám pořád ráda a nezlobím se na něj, jen se mi určitá věc nelíbila. Ne vždy mám ale tolik času a trpělivosti takto reagovat. A ve školce to nejde už vůbec, takže sem tam si při jeho vyzvednutí vyslechnu od paní učitelky stížnosti  na jeho chování. Snažím se pořád vysvětlovat, že je snadno zranitelný a když začne vnímat, že ho někdo odsuzuje jako“ zlobivého kluka“, hned si tuhle nálepku vezme za svou a zlobení roztáčí na maximum. Je to neustálý boj a zkouška lásky a trpělivosti.  

   Martínkovi jsou zatím teprve čtyři roky a má v nás oporu. Pořád si vše vysvětlujeme a nacvičujeme, jak se má jednat správně. Péťa je ale v ústavu celý život. Už v několikátém, protože bývá často přeložen do jiného pro svou nezvladatelnost. Nemá tedy žádnou jistotu a vztahová vazba v jeho případě vůbec neexistuje. To je pro život téměř katastrofa. Je to jeho obrovský hendikep.  Teď už je na druhém stupni základní školy a začíná být nejen nezvladatelný ale i nebezpečný. Cítí se neustále ohrožen a na jakoukoli výtku, špatnou známku, drobné napomenutí či poznámku, reaguje agresí či útěkem. Má pocit, že to s ním všichni myslí špatně. Nikomu nevěří. K tomu ho všichni považují za „grázlíka“ a on se s touto nálepkou už téměř ztotožnil. Každodenně vnímám, že je to ve své podstatě jen vystrašený kluk, který se neumí pohybovat v prostředí školy, vztahů a pravidel. Projevy neexistence vztahové vazby jsou v jeho případě obrovské. Nechápe příčiny a jejich následky, k druhým lidem je podle nálady buď přehnaně vřelý, nebo krutý. Je velice impulzivní, stejně jako Martínek je přecitlivělý na změny a různé ztráty. Je to každodenní a velmi vysilující boj, při kterém si uvědomuji, jak by mohl dopadnout Martínek, kdyby se nedostal k nám. Jsem nesmírně vděčná a šťastná, že je s námi a že máme šanci tyto projevy minimalizovat a krůček po krůčku ho přesvědčovat, že druhým lidem může věřit. Že se na ně může spolehnout, přijímat jejich lásku a dávat ji dál. Díky Péťovi vnímám, jak obrovské pokroky Martínek udělal, jak je mnohem citlivější, než býval. Jak mnohem lépe zvládá stres a různé změny.  Jsem přešťastná, že už náklonnost projevuje jen ke konkrétním lidem a k cizím je zdrženlivý. Uvědomuji si denně, že Péťovi už asi pomoct nedokážu, ač se o to snažím ze všech sil. Za to ale vnímám, že existuje někdo jiný, kdo má šanci a na kom mi nesmírně záleží. Dává mi to sílu, vnímám znova a znova velký smysl náhradního rodičovství. A při srovnání s Péťou vnímám Martínka i se všemi jeho projevy jako úplného andílka. A když za mnou pak jen tak přijde, přitulí se a řekne mi, že mě má hrozně moc rád, tak už jen tenhle projev vnímám jako obrovskou výhru :).

Litomyšl a zámek Nové Hrady

   Vrátím se dnes alespoň krátce do jednoho krásného a slunečného dne. Do letošních prázdnin. Ten den nám bylo báječně. Užili jsme si jeden z našich nejvydařenějších výletů. Jediné, co nám kazilo dojmy, byl nedostatek času. Měli jsme pouhý jeden den, ale chtělo by to na ta místa nejméně víkend. I tak to ale stálo za to. Obě místa doporučuji. Nebudete litovat :).

Litomyšl - půvabné město, kouzelná zákoutí, nespočet pamětihodností, jen jsme se toulali a obdivovali. Dojem z tohoto krásného města nám zkazilo pouze historické náměstí s podloubím po obou stranách, krásné místo, leč sloužící jako parkoviště, navíc s hustým provozem. Velká škoda. Jak příjemné by bylo dát si někde v podloubí kávu, prohlížet si starobylé domy a nechat se unášet atmosférou toho místa. I přes tento drobný nedostatek nám ale Litomyšl učarovala a rádi se sem budeme vracet.

Jen 15 km od Litomyšle jsme pak objevili další skvost. Zámek Nové Hrady. Zámek patřící manželům Kučerovým, s láskou a citem zrekonstruovaný, obklopený nádhernými zahradami a parkem. Součástí areálu je i úžasný labyrint, muzeum cyklistiky, galerie klobouků, útulná kavárna spojená s galerií, stáje a hlavně zámecká obora s daňky a jeleny. Zvěř je ochočená, děti byly na vrcholu blaha, zážitek to byl jedinečný. Zevnitř jsme si zámek neprohlédli, ale jestli je stejně krásný jako jeho okolí, musí to být nádhera.