Podzimní krajinou

   Miluju podzim. Jeho barvy. Šustění listí pod nohama. Sbírání kaštánků. Mlžné pošmourno. Déšť. Přijímám ho i s přibývající nemocností. S pomalým přibržďováním prázdninové energičnosti, radosti a bezstarostnosti.

   Pomaloučku se usazujeme ve školních povinnostech. Zapadáme do nového řádu. Sžíváme se s pevným režimem, který nám ale systematicky nabourávají další a další nemoci. Přesto ale zvládáme i toulky nádhernou podzimní krajinou. Jen já s dětmi, protože manžel má na podzim "vrcholnou kominickou sezónu". Doma se tedy zdržuje jen minimálně. V našich rozhovorech je ale stále přítomný. Těšíme se na něj. Vyhlížíme. Radujeme se z jeho návratů.

   Martínkovi začíná být opět velice smutno po mámě a sourozencích. Hodně o nich mluví. Při zazvonění telefonu doufá, že to bude někdo z nich. Od naší poslední návštěvy se ale nikdo z nich neozval. Pouze babička, ale on touží především po mámě. Škoda, že nepošle alespoň SMS. Nechápu. Ale je to tak. Drží se náš klouček prozatím statečně, ale zlobeníčka po trošičkách přibývá. Snad je myšlenkami přivoláme.

   Příroda si naštěstí nic nedělá z našich lidských starostí. Dál se barví do podzimních odstínů. Krásná. Majestátní. Uklidňující. Sebejistá svým počínáním. Změnu přijímá jako fakt. Nepolemizuje. Nesnaží se zvrátit daný koloběh. Inspiruje. Voní. Připomíná čas. Provází nás jím. Dává návod. Úžasné!

 

"Kdo chce být ustavičně šťastný, musí se často proměnit."

Konfucius