Kafka na pobřeží - Haruki Murakami

Před pár dny jsem dočetla tuto knihu. Zítra ji chci vrátit do knihovny. Mám z ní veliký zážitek. Dotkla se mě přímo u srdce. Bylo to mé první setkání japonským autorem Haruki Murakamim a vůbec první setkání s literaturou japonského autora. Recenze na knihu byly rozporuplné. Někdo byl nadšený, jiný se při čtení nudil. Já se řadím k první skupině, ale jsem přesvědčená, že kdyby knihu četl můj muž, patřil by k té druhé. Já od knihy očekávám buď nějakou sondu do historie, života konkrétního člověka, poučení nebo něco, co mě donutí přemýšlet, pomáhá utvářet můj názor na život a hodnoty v něm. Jsem ráda, když mi kniha nabídne i něco víc, než pouhý příběh, napětí, dobrodružství atd. A to se téhle knize bezezbytku podařilo. 

Z mého pohledu to byla úžasná sonda do lidské duše. Hledání svého místa v životě, hledání svého poslání a vůbec smyslu. Kniha byla složena ze dvou paralelních příběhů dvou odlišných mužů, kteří měli zároveň i mnoho společného. Prvním z nich je patnáctiletý Kafka Tamura, kluk na prahu dospívání, avšak s pohnutým životem a nelehkými zkušenostmi. Vyrůstal bez matky, která jej opustila coby malého chlapce, pouze s otcem, který mu namísto lásky dával zlobu a činil jeho život nesnesitelným. Kafka se tedy rozhodl pro útěk z domova a vydává se na cestu, při níž hledá odpovědí na otázky, týkající se jeho života. Druhým z hlavních protagonistů knihy je pan Nakata. Stařík na sklonku života, velice jednoduchý a negramotný muž, který má ale silně vyvinutý cit pro poctivost a konání správných věcí. Žije prostým životem a žije převážně dneškem. Netrápí se vzpomínkami ani budoucností. Ze dne na den dělá, co je potřeba a dokáže se radovat z mála. I on vyrostl bez lásky a byl zavržen svou rodinou. Jednoho dne mu ale do života vstoupí tajemná, nevysvětlitelná a velmi drastická událost a tato situace ho donutí změnit celý svůj dosavadní život a odjet neznámo kam, za neznámým úkolem. Kafka Tamura se s panem Nakatou přímo nesetkají, avšak jejich životy se přeci jen protínají. Kniha je plná tajemna, s prvky fantazy, prolínají se zde různé světy a také minulost s přítomností. Nechybí ani láska a hledání spřízněné duše, touha po celistvosti a smysluplném životu. Oba hlavní hrdinové nás seznamují se svými nejniternějšími myšlenkami a sledujeme tak postupně jejich vývoj a zrání. Spolu s nimi se do tohoto kolotoče zaplétají i ostatní postavy, které při svém putování potkávají. Pod tlakem okolností a vlivem hlavních hrdinů se mění také a dostávají zcela nový pohled na život. V knize je i mnoho nezodpovězených otázek, příběh zůstává trochu otevřený a dává nám tak prostor pro vlastní úvahy a fantazii. A já na něj rozhodně budu myslet ještě dlouho.

„Kafko Tamuro, v našich životech nastávají momenty, kdy už se nejde vrátit zpátky. Pak jsou další, mnohem vzácnější, kdy už se nedá pokračovat dál. Když nastanou, nemůžeme dělat nic víc, než je přijmout se vším všudy, tak jak to leží a běží. Tak a nejinak se totiž žije.“

„Pokud můžu mluvit z vlastní zkušenosti, když člověk něco opravdu ze všech sil hledá, obvykle to nenachází. Čemu se snaží ze všech sil vyhnout, to si ho většinou najde samo.“  „Ale jestli můžu být trochu osobní, řekl bych ti asi tohle: To, co hledáš, nejspíš nepřijde ve chvíli, kdy o to budeš stát, a ani v takové podobě, jak si představuješ.“

„Ale Hošino, no tak, no tak. Copak se veškerá tělesa na světě neustále nepřemisťují z místa na místo? Naše planeta, čas, láska, život i víra, spravedlnost i zlo, všecko, co existuje, všecičko plyne jako ta voda. Nic nikdy neustrne na jednom místě v jediné formě.“

„Tvoje maminka tě rozhodně ráda měla,“ ozve se zezadu kluk, co se mu říká Vrána. „Přesněji řečeno: měla tě ráda opravdu hrozně moc. Tomu musíš bezpodmínečně věřit. To je tvůj výchozí bod.“ 

„Jenomže se mě zbavila. Nechala mě samotnýho na absolutně nevhodným místě a zmizela. A mě to nejspíš hodně hluboce, dost možná i nenávratněpoznamenalo. To už je teď jasný i mně samýmu. Jestli mě opravdu měla tak ráda, jak mi to mohla udělat?“   

„Vzato čistě podle výsledků, máš úplnou pravdu,“ říká kluk, co se mu říká Vrána. „Zranilo tě to a poznamenalo opravdu hluboce a ty rány si už možná poneseš napořád. V tomhle jsi měl doopravdy smůlu. Ale stejně uvažuj radši takhle: pořád ještě se můžeš uzdravit. Máš život před sebou, máš kuráž, neschází ti pružnost a flexibilita. Můžeš svoje rány zacelit, zvednout hlavu vzhůru a jít dál. To ona už nemůže. Ona už je ztracená. Nemá cenu řešit, co byla čí chyba. Reálná výhoda je na tvojí straně. Přemýšlej o tom.“

MURAKAMI, Haruki. Kafka na pobřeží. Vyd. 1. Překl.: Jurkovič, T., V Praze: Odeon, 2006. 556 s. ISBN 80-207-1226-7.

Veselé Velikonoce

Dnešní den byl jako malovaný. Modrá obloha, teploučko a slunce vše prozařovalo svými paprsky. Tak jako na Velký pátek počasí korespondovalo s truchlivým poselstvím toho dne (i když s příslibem naděje), tak dnešní den jako by i příroda a všechny její živly oslavovaly vzkříšení, naději, život a lásku. Bylo mi veselo. S devčaty jsme chystaly vajíčka, zatímco naši kluci pleteli pomlázky z vrbového proutí. Příroda byla plná života a naděje, zrození čišilo ze všech stran. Byl to krásný den a krásné i jeho poselství. Poselství radosti a života.

Všem vám přeju veselé Velikonoce a zítra bohatou pomlázku, setkání s blízkými a přáteli. Nalezení radosti ve vlastním srdci a v něm také lásku, víru a naději. Krásné svátky jara :).

Hledání pokladů na Velký pátek

Na Velký pátek bylo pošmourno a sychravo. Foukal studený vítr a slunce se téměř neukázalo. I mně bylo v ten den smutno, prožívala jsem ho velmi intenzivně. Kristus byl ukřižovaný. Jakoby i počasí tu událost připomínalo. Byli jsme ale všichni pospolu. Tedy až na Štěpána, který nás během dne opouštěl se skupinou hrkačů, aby pomáhal nahrazovat zvuky zvonů. My doma zbylí jsme se po poledni vydali hledat poklady, které v ten den údajně vydávají skály. Směřovali jsme tedy na skálu nedaleko našeho městečka. Už cestou jsme objevili první střípky pokladů v podobě bílých a fialových fialek.

Cestou kolem potůčku pak náš malý hledač prozkoumával raději i jeho dno. A kupodivu, nějaký poklad objevil a jeho nadšení bylo veliké :).

A můj muž objevil jediný a zatím opuštěný kvíteček blatouchu.

Teď už jen vyškrápat se na skalnatý kopec, na jehož vrchol jsme směřovali.

A zde nás teprve chytla ta pravá hledačská vášeň. Moji milovaní hledači dvounozí i jeden čtyřnohý se opravdu snažili. Martínek si pak s kvítkem koniklece dokázal dlouhé minuty povídat. Hladil ho a něco šeptal. Ani jsem nedutala, abych tu křehkou chvíli nevyrušila. Po týdnu od návratu z jeho rodiště mu konečně začíná být lépe a jeho vyrovnanost se navrací. Byla jsem za jeho tichou soustředěnost nesmírně vděčná.

Pověsti nelhaly, poklady nám země opravdu vydává. A ne ledajaké. Kouzelné, uhrančivé, něžné, barevné, prostě zázračné. Uznejte sami, dokázal by člověk vymyslet a vytvořit takovou krásu a dokonalost? Fascinuje mě ta nádhera květů koniklece velkovětého, ochmířené rostlinky s kontrastní fialovo žlutou barvou. Znovu a znovu nepřestávám žasnout nad všemi Božími dary. Nad všemi barvami a nádherou, která nás obklopuje.

Další setkání protkané jarem

   Tento víkend byl víkendem  „V“. Proběhlo plánované setkání s Martínkovou rodinou, i když neplánovaně dříve. Původní termín nebylo možné kvůli komplikacím na obou stranách dodržet a tak jsme narychlo v týdnu hledali termín nový. Stejně narychlo jsem sehnala i nocleh nedaleko místa Martínkova rodiště. A vše klaplo. Odjeli jsme. Martínkovi jsem o této návštěvě řekla ve středu, krátce po dohodě termínu. Od té doby s ním bylo k nevydržení. Pořád chtěl jet za maminkou. Nemohl se dočkat soboty. Každých pět minut se ptal, kdy už pojedeme. Raději jsem ho už na zbytek týdne odhlásila ze školky, aby se nepřidala nějaká další obtíž v podobě nemoci. To by pro něj byla rána. Naštěstí vše dobře dopadlo a v sobotu dopoledne jsme jen s pár minutovým zpožděním zvonili u jejich bytu. Bylo domluveno, že tam Martínka necháme a zajedeme si zatím na výlet a po pár hodinách se pro něj zase zastavíme. Přesto jsem si myslela, že třeba na hodinku půjdeme dál, než se Martínek rozkouká. Realita byla ale úplně jiná. Hned mezi dveřmi se hnal k mámě a mně už nechtěl dát ani pusu na rozloučenou. Vykázal nás rovnou, že chce být u maminky sám. Domluvili jsme se tedy, že si ho večer opět vyzvedneme a odjeli jsme ihned pryč. Martínka jsme nechali u své rodiny jen s batůžkem s převlečením a papučkami.

   My jsme si se svými dětmi užili opravdu krásný den. Zajeli jsme do nedalekého města s historickým centrem, toulali se ulicemi, procházeli se kolem řeky, objevili bezva muzeum a společně si prohlíželi exponáty, vtipkovali nad nimi a bylo nám dobře. Odpoledne jsme si dali na náměstí gyros v bulce a jako bonus nám svítilo sluníčko a byl vážně nádherný den. Bylo to moc fajn a musím přiznat, že v těch chvílích mi Martínek vůbec nechyběl. Jen jsem občas překontrolovala telefon, zda nepřišla nějaká SMS nebo jsem nezmeškala volání.  K večeru jsem se ale už na Martínka vážně těšila a všechny popoháněla k návratu. V dohodnuté době jsme zvonili u bytu znova. Martínek byl obklopený rodinou. Přijeli za ním i dědeček s babičkou, měl kolem sebe svoje sourozence a mámu a zářil spokojeností. Nechtěl s námi odjet, chtěl zůstat s maminkou. Šli jsme tedy chvíli na návštěvu. Až uvnitř v bytě jsem si všimla, že je jeho máma těhotná. Při ranní rychlé předávce Martínka jsem to vůbec nepostřehla. Nezmínila se mi o tom ani při žádném telefonickém rozhovoru. Bylo to pro mě překvapení a trochu i šok. Martínek se pořád těšil, že za ním přijede a že u ní třeba o prázdninách přespí. Namísto toho si jeho máma našla nového přítele a zakládá s ním další rodinu. Zářila štěstím a Martínek nám radostně vyprávěl, že bude mít malého brášku nebo sestřičku, bude se o miminko starat a bude si s ním hrát. Já jsem bojovala s nevolí. Na jednu stranu jeho mámě opravdu přeju, aby byla spokojená a našla si stálého partnera, na druhou stranu jsem bojovala s pocitem křivdy vůči Martínkovi. Vždyť on by tak toužil být s ní a se svými ostatními sourozenci a přitom jako jediný stojí mimo svou původní rodinu. Ostatní sourozenci zůstávají se svou mámou a budou vyrůstat ještě s dalším. Jen Martínkovi je tahle výsada upřena. Přela se ve mně touha být mu mámou a vychovávat ho, s touhou po tom, aby mu bylo co nejlépe a mohl žít tam, kde by si přál a cítil by se dobře. Vím, že je mu u nás hezky a že ho všichni máme rádi. Ale pak vidím, jak mu chybí jeho rodina a jaké boje se v něm odehrávají a je mi z toho těžko u srdce. Sobotní večer byl v každém případě nelehký. Nechtěl s námi odjet na ubytování, chtěl, abychom odjeli a nechali ho u maminky. Dlouho pak nemohl usnout, byl plný dojmů a emocí. A já také. Noc byla téměř bezesná, ale s tím jsem počítala. Pořád jsem o všem přemýšlela a snažila se vyhnat myšlenky na souzení druhého člověka. Na posuzování jeho činů a jednání. Vážně mě mrzelo, že nedokážu věci brát, tak jak přicházejí. Že je pro mě těžké respektovat rozhodnutí druhých lidí. Sobotní nocí jsem se skutečně protrápila. 

   V neděli jsme se pak dohodli na ještě jednu návštěvu, tentokrát společnou. Martínek nám sice v autě říkal, že nás tam nechce, že máme odejít pryč, ale vysvětlili jsme si to. Objasnili jsme mu, že i my ho bráváme ke svým rodičům a všichni ho máme rádi. Že nás bolí, když nám něco takového říká. Nakonec tedy svolil, že tam můžeme být s ním a řekl nám, že i on nás má rád. Strávili jsme u nich v bytě něco přes hodinu a byla to pro mě příjemnější návštěva, než ta sobotní podvečerní. Včera už jsem se dokázala víc radovat z Martínkova ještě nenarozeného sourozence a vnímat tu situaci pozitivněji. Vysvětlila jsem Martínkovi, že s miminkem se k nám maminka určitě nedostane a že až trošku povyroste, bude moct u mámy třeba i někdy přespat a o miminko se starat, tak jak si to přeje. Jsem zvědavá, co z této nové situace pro nás vyplyne. Jak se k Martínkovi postaví nový přítel jeho mámy a jak se změní její city k němu po tom, co se jí narodí další, tentokrát chtěné a očekávané miminko. Přiznávám ale, že ta představa, že on nikdy nebyl chtěným a očekávaným miminkem, je pro mě bolestná. Mám ho moc ráda a přála bych si, aby mohl zažívat jen samé pěkné věci. Ale zároveň jsem jeho pěstounka a právě proto, že takové věci nezažíval, ho smím vychovávat a vidět vyrůstat. Občas se ve mně tyhle dvě stránky perou. Máma a pěstounka. Máma, která chce pro své dítě to nejlepší a pěstounka, která se má o něj starat, protože realita je trochu jiná. Sem tam mám problém tyto dvě části od sebe oddělit a uvědomit si, že já jsem jen máma náhradní a nejsem zodpovědná za vše, co se v jeho životě děje a občas i nedaří. Já mu mám být průvodcem a oporou a celou tu situaci mu co nejvíce ulehčit. Nemám právo soudit a nemám ani právo pasovat se na člověka, který jediný ví, co je pro toho kloučka dobré. Jenže jsem jen obyčejný člověk se svými názory a city. Člověk, který se učí přijímat život ve vší svojí jinakosti a neustálou změnou. A ne vždy se mi to daří.

   Včera jsme v každém případě odjeli domů v úplném klidu. Martínek už nijak neprotestoval a všem svým blízkým nadšeně a radostně mával z odjíždějícího auta. Já ale potřebovala uklidnit rozjitřené city a provětrat si hlavu, a tak jsem poprosila o krátkou zastávku v Litovelském Pomoraví. Neobešla jsem se bez lesa a jeho blahodárného klidu. Až v přírodě dokážu hodit starosti za hlavu, ponořit se do ticha, odevzdat větru všechny problémy a načerpat klid a novou energii. Původně jsem chtěla zajít jen na maximálně hodinovou procházku, ale pak mě pohltila krása lesa, vůně a vábení jara všude okolo, vánek ve větvích stromů a jarní květy všude kolem a byly z toho hodiny tři. Děti běhaly v listí, smály se, shazovaly se, honily se a bylo nám náramně. Brouzdali jsme se šustícím listím a pozorovali probouzející se přírodu okolo. Objevili jsme lány sněženek, ale i první žluté prvosenky a modravé jaterníky. Jaro je už opravdu tady. Nejsou to jen náznaky, zkrátka je tu. Začíná nová etapa, další období, život nestojí, žene se dál, vše se mění, nic nezůstává stát. I já vstupuju s jarem do nové etapy. Netuším, co mi přinese, ale dnes už k ní vzhlížím s nadějí. Nastupuju do nové práce, přijímám do života a svého srdce dalšího Martínkova sourozence a přijímám, že můj život se mění a mění se i ten Marťův. Opět stojíme na dalším začátku a nevíme, kam nás cesta povede. Ale dál po ní kráčíme spolu.

Prvosenky v Litovelském Pomoraví

Sněženky v Litovelské Pomoraví

Jaterníky v Litovelském Pomoraví

A tři z našich dětí v Litovelském Pomoraví :)

Středem pozornosti v neznámu

   Posledních pár dní u nás plyne poklidně, příjemně až na drobnosti nerušeně. Žádné velké scény, křik, pláč či noční můry.  Jako by se vše ustálilo a zajelo do vyjetých kolejí. Martínek bez větších obtíží přečkal i malování a nepohodlí a provizorium s ním spojené. Jakoby se nedělo nic zvláštního a mimořádného. Je to překvapivé a samozřejmě potěšující. Kdyby to tak zůstalo napořád, byla bych šťastná. I když vím, že realita bude jiná. Je to temperamentní a citlivý kluk s velice intenzivním prožíváním. Úplný opak našich klidných dětí, které nějaká změna, nestandardní situace či nečekaná návštěva nepřekvapily nikdy. Spaly dobře ve stanu, ve spacáku na zemi, na odpočívadle v autě, na chodbičce ve vlaku, kdekoli na návštěvě, zkrátka jak bylo potřeba. Když jsme doma kopali kanalizaci a náš dům se změnil ve staveniště bez WC, braly to jako zábavnou bojovku a užívaly si to. Vždy to byli parťáci do nepohody. A posledních tři týdny je v klidu i Martínek. Za dobu, co je u nás, tu poprvé přespala návštěva. Čtyřčlenná a navíc někdo, koho do té doby nikdy neviděl. Netušili jsme, zda to půjde, ale věřili jsme, že se s tím už dokáže poprat. A nezklamal. Týden na to zvládl i malování a hned následně celý den v ZOO. Je to pro mě úžasný pocit. Ještě před nedávnem bych tomu nevěřila. Vím, že to tak nebude napořád, ale užívám si každé chvilky, kdy to tak je. Velká zkouška přijde teď s mým nástupem do práce. Nebudu ho každičký den vodit do školky a vyzvedávat. Nebudu tu vždy, když se vrátí či probudí. Bude to nové, neznámé, trochu ohrožující. Jsem opravdu napjatá, jak to zdolá. Bude mít za pár dnů čtyři roky. Věřím, že už je na tu novou situaci připravený.  Děláme pro to maximum.

   V každém případě jsme nedávno vzpomínali s manželem na úplné začátky. Jak moc těžké to pro něj vše muselo být. Najednou nasednul k cizím lidem do auta a odjel desítky kilometrů daleko, bez nejmenšího tušení, co ho vlastně čeká. Apatický, zdánlivě klidný či spíše zlomený, bez nejmenší snahy postavit se čemukoli. Rezignovaně přijímající vše, co je mu předkládáno. Včetně jakéhokoli jídla, režimu, prostředí a lidí. Tehdy jsem netušila, jak temperamentní klouček plný emocí se v něm skrývá. Vlastně je pohřbený někde uvnitř jeho tělesné schránky a čeká na příležitost, kdy o sobě může dát vědět. V počátcích to bylo jen ve snech, v nočních můrách, pláči a neutišitelné beznaději. Jak já se tehdy radovala, když ty emoce začaly proudit ven i za plného vědomí. Když prosadil svůj názor, začal odmlouvat, odmítat něco sníst. Radovala jsem se z každého takového pokroku a s nadšením o něm psala naší klíčové pracovnici. Při výchově vlastních dětí mě nikdy nenapadlo, těšit se z toho, že něco nechtějí sníst. U Martínka jsem odmítnutí nějakého jídla zažila až po několika měsících a byla jsem za to vděčná. Měl svůj názor! Úžasné! Ale zpět k prvotní myšlence. Když tehdy překročil práh našeho domu, který viděl poprvé v životě, přivezen lidmi, které znal pouhé dva dny, nezměnilo se jen prostředí ve kterém dosud žil. Změnila se celá podstata jeho dosavadního života. Doposud byl jedním z mnoha, nebyla mu věnována zvláštní pozornost, nebyl nikým hýčkán, opečováván, nebyl pro nikoho výjimečný a jedinečný. Nebyl zvyklý na velikou pozornost. Ale najednou kolem něj bylo pět lidí, kteří se mu věnovali a nenechali ho ani na minutu samotného. Pořád za ním někdo běhal, mluvil na něj, něco mu nabízel. Neustále ho někdo pozoroval. A to nejen u nás doma, ale kamkoli se vrtnul. Na ulici, v obchodě, na procházce kolem rybníka, všude se nad ním někdo pozastavoval, prohlížel si ho, ptal se na něj, mluvil k němu. To stejné na návštěvách. To vše pro něj muselo být neuvěřitelně těžké. Tolik pozornosti neměl za celý svůj dosavadní život. Byl zvyklý na pevný řád, střídající se lidi, na chvilkovou pozornost. Najednou se svět obrátil vzhůru nohama. Nový dům, nové prostředí, neustálá pozornost a spící dospělí lidé vedle jeho postýlky. Ani to doposud nezažil. Personál v kojeneckém ústavu v noci nespal vedle něj. Dospělí byli vždy vzhůru, oblečení ve stejném předepsaném oblečení. To, co prožíval a musel vstřebávat, muselo být neskutečně těžké. 

   Tehdy to bylo moc těžké i pro nás. Proto jsme si to s manželem dokázali plně uvědomit až teď s odstupem. A nedovedu si ani náhodou představit, co musel zakoušet. Nic takového jsem nikdy nezažila. Prožila jsem toho v životě mnoho, hodně těžkého ale i krásného. Ale nikdy se mi nestalo, abych se ocitla na cizím místě bez jediného opěrného bodu v podobě známého člověka. A neměla žádnou možnost se z toho místa dostat. Neměla k tomu prostředky a ani schopnosti a zkušenosti. A navíc nemohla chodit a mluvit. Martínek to zažil už 2x. Poprvé, když ho krátce po narození opustila máma a podruhé, když jsme ho odvezli k nám. To, že teď prožíváme pár klidných dní je tedy pro mě malý zázrak. Pozorovat ho, jak si hraje s vláčkem, staví koleje či garáže z lega. Jak si zaleze do rohu své postele a prohlíží si knížku. A jak nepropadá panice, když stěhujeme nábytek z pokoje a nemá strach, že se tím pro něj něco mění. Nebojí se, že jeho život zase změní směr a on se ocitne opět na neznámém místě bez jakékoli jistoty. Pro mě je to prostě jedna velká nádhera. Věří nám, má nás rád, cítí se tu bezpečně. Ví už, že je takový život možný. A já jsem neskonale vděčná Bohu za to, že se na tom můžeme podílet. A moc vděčná jsem i za to, že se o svoji radost můžu podělit s vámi všemi. Díky za to :).