Posledních pár dní u nás plyne poklidně, příjemně až na
drobnosti nerušeně. Žádné velké scény, křik, pláč či noční můry. Jako by se vše ustálilo a zajelo do vyjetých
kolejí. Martínek bez větších obtíží přečkal i malování a nepohodlí a
provizorium s ním spojené. Jakoby se nedělo nic zvláštního a mimořádného.
Je to překvapivé a samozřejmě potěšující. Kdyby to tak zůstalo napořád, byla
bych šťastná. I když vím, že realita bude jiná. Je to temperamentní a citlivý
kluk s velice intenzivním prožíváním. Úplný opak našich klidných dětí,
které nějaká změna, nestandardní situace či nečekaná návštěva nepřekvapily
nikdy. Spaly dobře ve stanu, ve spacáku na zemi, na odpočívadle v autě, na
chodbičce ve vlaku, kdekoli na návštěvě, zkrátka jak bylo potřeba. Když jsme
doma kopali kanalizaci a náš dům se změnil ve staveniště bez WC, braly to jako
zábavnou bojovku a užívaly si to. Vždy to byli parťáci do nepohody. A
posledních tři týdny je v klidu i Martínek. Za dobu, co je u nás, tu poprvé
přespala návštěva. Čtyřčlenná a navíc někdo, koho do té doby nikdy neviděl.
Netušili jsme, zda to půjde, ale věřili jsme, že se s tím už dokáže
poprat. A nezklamal. Týden na to zvládl i malování a hned následně celý den
v ZOO. Je to pro mě úžasný pocit. Ještě před nedávnem bych tomu nevěřila.
Vím, že to tak nebude napořád, ale užívám si každé chvilky, kdy to tak je.
Velká zkouška přijde teď s mým nástupem do práce. Nebudu ho každičký den
vodit do školky a vyzvedávat. Nebudu tu vždy, když se vrátí či probudí. Bude to
nové, neznámé, trochu ohrožující. Jsem opravdu napjatá, jak to zdolá. Bude mít
za pár dnů čtyři roky. Věřím, že už je na tu novou situaci připravený. Děláme pro to maximum.
V každém
případě jsme nedávno vzpomínali s manželem na úplné začátky. Jak moc těžké
to pro něj vše muselo být. Najednou nasednul k cizím lidem do auta a odjel
desítky kilometrů daleko, bez nejmenšího tušení, co ho vlastně čeká. Apatický,
zdánlivě klidný či spíše zlomený, bez nejmenší snahy postavit se čemukoli.
Rezignovaně přijímající vše, co je mu předkládáno. Včetně jakéhokoli jídla,
režimu, prostředí a lidí. Tehdy jsem netušila, jak temperamentní klouček plný
emocí se v něm skrývá. Vlastně je pohřbený někde uvnitř jeho tělesné
schránky a čeká na příležitost, kdy o sobě může dát vědět. V počátcích to
bylo jen ve snech, v nočních můrách, pláči a neutišitelné beznaději. Jak
já se tehdy radovala, když ty emoce začaly proudit ven i za plného vědomí. Když
prosadil svůj názor, začal odmlouvat, odmítat něco sníst. Radovala jsem se
z každého takového pokroku a s nadšením o něm psala naší klíčové
pracovnici. Při výchově vlastních dětí mě nikdy nenapadlo, těšit se
z toho, že něco nechtějí sníst. U Martínka jsem odmítnutí nějakého jídla
zažila až po několika měsících a byla jsem za to vděčná. Měl svůj názor!
Úžasné! Ale zpět k prvotní myšlence. Když tehdy překročil práh našeho
domu, který viděl poprvé v životě, přivezen lidmi, které znal pouhé dva
dny, nezměnilo se jen prostředí ve kterém dosud žil. Změnila se celá podstata
jeho dosavadního života. Doposud byl jedním z mnoha, nebyla mu věnována
zvláštní pozornost, nebyl nikým hýčkán, opečováván, nebyl pro nikoho výjimečný
a jedinečný. Nebyl zvyklý na velikou pozornost. Ale najednou kolem něj bylo pět
lidí, kteří se mu věnovali a nenechali ho ani na minutu samotného. Pořád za ním
někdo běhal, mluvil na něj, něco mu nabízel. Neustále ho někdo pozoroval. A to
nejen u nás doma, ale kamkoli se vrtnul. Na ulici, v obchodě, na procházce
kolem rybníka, všude se nad ním někdo pozastavoval, prohlížel si ho, ptal se na
něj, mluvil k němu. To stejné na návštěvách. To vše pro něj muselo být
neuvěřitelně těžké. Tolik pozornosti neměl za celý svůj dosavadní život. Byl
zvyklý na pevný řád, střídající se lidi, na chvilkovou pozornost. Najednou se
svět obrátil vzhůru nohama. Nový dům, nové prostředí, neustálá pozornost a
spící dospělí lidé vedle jeho postýlky. Ani to doposud nezažil. Personál
v kojeneckém ústavu v noci nespal vedle něj. Dospělí byli vždy
vzhůru, oblečení ve stejném předepsaném oblečení. To, co prožíval a musel
vstřebávat, muselo být neskutečně těžké.
Tehdy to bylo moc
těžké i pro nás. Proto jsme si to s manželem dokázali plně uvědomit až teď
s odstupem. A nedovedu si ani náhodou představit, co musel zakoušet. Nic takového
jsem nikdy nezažila. Prožila jsem toho v životě mnoho, hodně těžkého ale i
krásného. Ale nikdy se mi nestalo, abych se ocitla na cizím místě bez jediného
opěrného bodu v podobě známého člověka. A neměla žádnou možnost se z toho
místa dostat. Neměla k tomu prostředky a ani schopnosti a zkušenosti. A
navíc nemohla chodit a mluvit. Martínek to zažil už 2x. Poprvé, když ho krátce
po narození opustila máma a podruhé, když jsme ho odvezli k nám. To, že
teď prožíváme pár klidných dní je tedy pro mě malý zázrak. Pozorovat ho, jak si
hraje s vláčkem, staví koleje či garáže z lega. Jak si zaleze do rohu
své postele a prohlíží si knížku. A jak nepropadá panice, když stěhujeme
nábytek z pokoje a nemá strach, že se tím pro něj něco mění. Nebojí se, že
jeho život zase změní směr a on se ocitne opět na neznámém místě bez jakékoli
jistoty. Pro mě je to prostě jedna velká nádhera. Věří nám, má nás rád, cítí se
tu bezpečně. Ví už, že je takový život možný. A já jsem neskonale vděčná Bohu
za to, že se na tom můžeme podílet. A moc vděčná jsem i za to, že se o svoji
radost můžu podělit s vámi všemi. Díky za to :).
Žádné komentáře :
Okomentovat