nejenpěstounka: Další setkání protkané jarem

Tento víkend byl víkendem „V“. Proběhlo plánované setkání s Martínkovou rodinou, i když neplánovaně dříve. Původní termín nebylo možné kvůli komplikacím na obou stranách dodržet a tak jsme narychlo v týdnu hledali termín nový. Stejně narychlo jsem sehnala i nocleh nedaleko místa Martínkova rodiště. A vše klaplo. Odjeli jsme. Martínkovi jsem o této návštěvě řekla ve středu, krátce po dohodě termínu. Od té doby s ním bylo k nevydržení. Pořád chtěl jet za maminkou. Nemohl se dočkat soboty. Každých pět minut se ptal, kdy už pojedeme. Raději jsem ho už na zbytek týdne odhlásila ze školky, aby se nepřidala nějaká další obtíž v podobě nemoci. To by pro něj byla rána. Naštěstí vše dobře dopadlo a v sobotu dopoledne jsme jen s pár minutovým zpožděním zvonili u jejich bytu. Bylo domluveno, že tam Martínka necháme a zajedeme si zatím na výlet a po pár hodinách se pro něj zase zastavíme. Přesto jsem si myslela, že třeba na hodinku půjdeme dál, než se Martínek rozkouká. Realita byla ale úplně jiná. Hned mezi dveřmi se hnal k mámě a mně už nechtěl dát ani pusu na rozloučenou. Vykázal nás rovnou, že chce být u maminky sám. Domluvili jsme se tedy, že si ho večer opět vyzvedneme a odjeli jsme ihned pryč. Martínka jsme nechali u své rodiny jen s batůžkem s převlečením a papučkami.

My jsme si se svými dětmi užili opravdu krásný den. Zajeli jsme do nedalekého města s historickým centrem, toulali se ulicemi, procházeli se kolem řeky, objevili bezva muzeum a společně si prohlíželi exponáty, vtipkovali nad nimi a bylo nám dobře. Odpoledne jsme si dali na náměstí gyros v bulce a jako bonus nám svítilo sluníčko a byl vážně nádherný den. Bylo to moc fajn a musím přiznat, že v těch chvílích mi Martínek vůbec nechyběl. Jen jsem občas překontrolovala telefon, zda nepřišla nějaká SMS nebo jsem nezmeškala volání. K večeru jsem se ale už na Martínka vážně těšila a všechny popoháněla k návratu. V dohodnuté době jsme zvonili u bytu znova. Martínek byl obklopený rodinou. Přijeli za ním i dědeček s babičkou, měl kolem sebe svoje sourozence a mámu a zářil spokojeností. Nechtěl s námi odjet, chtěl zůstat s maminkou. Šli jsme tedy chvíli na návštěvu. Až uvnitř v bytě jsem si všimla, že je jeho máma těhotná. Při ranní rychlé předávce Martínka jsem to vůbec nepostřehla. Nezmínila se mi o tom ani při žádném telefonickém rozhovoru. Bylo to pro mě překvapení a trochu i šok. Martínek se pořád těšil, že za ním přijede a že u ní třeba o prázdninách přespí. Namísto toho si jeho máma našla nového přítele a zakládá s ním další rodinu. Zářila štěstím a Martínek nám radostně vyprávěl, že bude mít malého brášku nebo sestřičku, bude se o miminko starat a bude si s ním hrát. Já jsem bojovala s nevolí. Na jednu stranu jeho mámě opravdu přeju, aby byla spokojená a našla si stálého partnera, na druhou stranu jsem bojovala s pocitem křivdy vůči Martínkovi. Vždyť on by tak toužil být s ní a se svými ostatními sourozenci a přitom jako jediný stojí mimo svou původní rodinu. Ostatní sourozenci zůstávají se svou mámou a budou vyrůstat ještě s dalším. Jen Martínkovi je tahle výsada upřena. Přela se ve mně touha být mu mámou a vychovávat ho, s touhou po tom, aby mu bylo co nejlépe a mohl žít tam, kde by si přál a cítil by se dobře. Vím, že je mu u nás hezky a že ho všichni máme rádi. Ale pak vidím, jak mu chybí jeho rodina a jaké boje se v něm odehrávají a je mi z toho těžko u srdce. Sobotní večer byl v každém případě nelehký. Nechtěl s námi odjet na ubytování, chtěl, abychom odjeli a nechali ho u maminky. Dlouho pak nemohl usnout, byl plný dojmů a emocí. A já také. Noc byla téměř bezesná, ale s tím jsem počítala. Pořád jsem o všem přemýšlela a snažila se vyhnat myšlenky na souzení druhého člověka. Na posuzování jeho činů a jednání. Vážně mě mrzelo, že nedokážu věci brát, tak jak přicházejí. Že je pro mě těžké respektovat rozhodnutí druhých lidí. Sobotní nocí jsem se skutečně protrápila.

V neděli jsme se pak dohodli na ještě jednu návštěvu, tentokrát společnou. Martínek nám sice v autě říkal, že nás tam nechce, že máme odejít pryč, ale vysvětlili jsme si to. Objasnili jsme mu, že i my ho bráváme ke svým rodičům a všichni ho máme rádi. Že nás bolí, když nám něco takového říká. Nakonec tedy svolil, že tam můžeme být s ním a řekl nám, že i on nás má rád. Strávili jsme u nich v bytě něco přes hodinu a byla to pro mě příjemnější návštěva, než ta sobotní podvečerní. Včera už jsem se dokázala víc radovat z Martínkova ještě nenarozeného sourozence a vnímat tu situaci pozitivněji. Vysvětlila jsem Martínkovi, že s miminkem se k nám maminka určitě nedostane a že až trošku povyroste, bude moct u mámy třeba i někdy přespat a o miminko se starat, tak jak si to přeje. Jsem zvědavá, co z této nové situace pro nás vyplyne. Jak se k Martínkovi postaví nový přítel jeho mámy a jak se změní její city k němu po tom, co se jí narodí další, tentokrát chtěné a očekávané miminko. Přiznávám ale, že ta představa, že on nikdy nebyl chtěným a očekávaným miminkem, je pro mě bolestná. Mám ho moc ráda a přála bych si, aby mohl zažívat jen samé pěkné věci. Ale zároveň jsem jeho pěstounka a právě proto, že takové věci nezažíval, ho smím vychovávat a vidět vyrůstat. Občas se ve mně tyhle dvě stránky perou. Máma a pěstounka. Máma, která chce pro své dítě to nejlepší a pěstounka, která se má o něj starat, protože realita je trochu jiná. Sem tam mám problém tyto dvě části od sebe oddělit a uvědomit si, že já jsem jen máma náhradní a nejsem zodpovědná za vše, co se v jeho životě děje a občas i nedaří. Já mu mám být průvodcem a oporou a celou tu situaci mu co nejvíce ulehčit. Nemám právo soudit a nemám ani právo pasovat se na člověka, který jediný ví, co je pro toho kloučka dobré. Jenže jsem jen obyčejný člověk se svými názory a city. Člověk, který se učí přijímat život ve vší svojí jinakosti a neustálou změnou. A ne vždy se mi to daří.

Včera jsme v každém případě odjeli domů v úplném klidu. Martínek už nijak neprotestoval a všem svým blízkým nadšeně a radostně mával z odjíždějícího auta. Já ale potřebovala uklidnit rozjitřené city a provětrat si hlavu, a tak jsem poprosila o krátkou zastávku v Litovelském Pomoraví. Neobešla jsem se bez lesa a jeho blahodárného klidu. Až v přírodě dokážu hodit starosti za hlavu, ponořit se do ticha, odevzdat větru všechny problémy a načerpat klid a novou energii. Původně jsem chtěla zajít jen na maximálně hodinovou procházku, ale pak mě pohltila krása lesa, vůně a vábení jara všude okolo, vánek ve větvích stromů a jarní květy všude kolem a byly z toho hodiny tři. Děti běhaly v listí, smály se, shazovaly se, honily se a bylo nám náramně. Brouzdali jsme se šustícím listím a pozorovali probouzející se přírodu okolo. Objevili jsme lány sněženek, ale i první žluté prvosenky a modravé jaterníky. Jaro je už opravdu tady. Nejsou to jen náznaky, zkrátka je tu. Začíná nová etapa, další období, život nestojí, žene se dál, vše se mění, nic nezůstává stát. I já vstupuju s jarem do nové etapy. Netuším, co mi přinese, ale dnes už k ní vzhlížím s nadějí. Nastupuju do nové práce, přijímám do života a svého srdce dalšího Martínkova sourozence a přijímám, že můj život se mění a mění se i ten Marťův. Opět stojíme na dalším začátku a nevíme, kam nás cesta povede. Ale dál po ní kráčíme spolu.