neděle 26. června 2016

Útlé knihy se silným poselstvím



   Dnes bych vám chtěla představit dvě útlé knihy, které ale mají rozhodně co říct. Na jednu z nich mě při své přednášce nalákal ohromný Jiří Grygar a na druhou moje oblíbená blogerka Hanička z tohoto blogu.

   Předpokládám, že spousta z vás má tyto klenoty už přečteny, nicméně já se k nim ostudně dostala až v tomto týdnu. Jako první jsem přečetla drama R.U.R. od Karla Čapka. Jde o hru o třech dějstvích a za zkratkou se skrývá název smyšlené továrny na výrobu robotů Rossum´s Universal Robots. Drobnou knížku jsem s přestávkami přečetla během jednoho dne. Není to čtení, které by vás nějak zvlášť vtáhlo do děje a donutilo neodtrhnout oči od textu. Zápletka dramatu není nijak výrazná, ale celkové poselství a význam silné rozhodně jsou. Moc se mi líbilo už jen Čapkovo perfektní zvolení jména pro majitele továrny, Rossumovi. Ta úžasná myšlenka, že když se lidský rozum pokusí převzít Boží tvoření světa a jeho řád, může to vést až k úplné a definitivní katastrofě. K vymizení lidského druhu. K jeho svržení a zničení výtvorem jeho vlastního rozumu. Jak prorocká to byla od Karla Čapka myšlenka, myšlenka, jež vznikla v době bez robotů a počítačů. Přesto dokázal vidět budoucí vývoj vědy a techniky a upozornit na jeho možná úskalí. Na to, kam až by mohla vést vláda lidského rozumu, nedostatek pokory, touha po blahobytu, nicnedělání a pohodlí. Skvěle vykreslil, jak může dopadnout člověk jako druh, pokud bude jeho práce a myšlení nahrazena stroji a vymoženostmi zdánlivého pokroku. Pro mě osobně je to silné téma a přiznávám, že ne vždy se mi líbí směr, kterým se lidstvo ubírá. Přesto mám pořád naději, že pokud není cesta v samotném cíli, lze směr vždy změnit. Malou naději měl i Karel Čapek, jenž v samém závěru svého nadčasového díla, na úplném sklonku lidské civilizace, přeci jen naději vyjadřuje. Záblesk lidského citu, lásky, odhodlání obětovat se pro druhého, chtění jeho dobra.  Zda z toho křehkého semínka citu nakonec vyklíčí a vzroste nový život, nám autor odpověď nedává. Ponechává pouze samotnou naději, samotný cit, který si přes všechna úskalí nějak našel cestu ven. Přetrval. Poselství této knihy je pro mě neradostné, silné, a když pomyslím na dobu, ve které drama vzniklo, je až neuvěřitelné. Myslím, že má cenu věnovat této knize jeden den, pár hodin, pár myšlenek. Dnes nám má co říct ještě víc, než v době jejího vzniku a teď už chápu, proč tato kniha uchvátila i charismatického a vynikajícího vědce Jiřího Grygara.

ČAPEK, Karel. R.U.R : rossum's universal robots : kolektivní drama o vstupní komedii a třech dějstvích. Praha: Dobrovský, 2013. 123 s. ISBN 978-80-7390-062-5.

   Druhou, zcela čerstvě dočtenou knížkou, je povídka Muž, který sázel stromy od francouzského spisovatele Jeana Giono. I tohle je nadčasové dílko vzniklé v minulém století. Přečtení této povídky mi nezabralo ani hodinu. A jsem velice ráda, že shodou okolností jsem tuto knihu četla krátce po dramatu R.U.R. Byla to opravdu náhoda, ale šťastná. (Můj život je vůbec plný šťastných náhod, díky Bohu za to!) V první knize šlo o poselství chmurné, v této druhé naopak o poselství radostné. Poselství o lidské ušlechtilosti, o síle lidského ducha, o tom, kolik toho může svým úsilím a vytrvalostí jeden jediný člověk změnit. Nejedná se o příběh založený na skutečně žijící osobě.  Jde o smyšlenou, leč celkem uvěřitelnou a možnou událost. Muž, který se po ztrátě svého syna a manželky uchyluje do samoty odříznutého a nehostinného koutu Francie, zde nachází štěstí a útěchu v každodenním vysazování stromů. Svou houževnatostí proměňuje ráz krajiny, vrací do ní život, vodu a nakonec nové obyvatele. Jediný člověk tak dokáže ovlivnit svět kolem sebe. Pro přírodu může být skutečným požehnáním. Nemusí ji jen ničit a využívat pro svůj prospěch, ale stačí změna úhlu pohledu a člověk může život vracet. Být jeho tvůrcem, ochráncem, jeho dobrou duší. Krásná myšlenka, která staví člověka do jiného světla. A věřím, že tak by tomu mohlo být. Líbil by se mi takový svět. Svět lidí hledajících štěstí v jiných hodnotách, než jen materiálních. Přesto lidí šťastných, spokojených a cítících své naplnění. Opravdu pěkné dílko, které je navíc doplněno půvabnými ilustracemi Heleny Konstantinové, jenž jen podtrhují jeho naladění.  Dejte mu pár minut svého života a prozáří vám den. Naplní nadějí a vírou v to, že nic není nemožné a člověk je ve své podstatě úžasná bytost s obrovským potenciálem.

 GIONO, Jean. Muž, který sázel stromy. Vyd. 4. Praha: Vyšehrad, 2009. 52 s. ISBN 978-80-7021-999

pátek 24. června 2016

Prosba

Jen pár slůvek pro ty, co na nás myslí, jako dodatek k úterku.

Martínek odešel ze školky úplně v klidu. Radostně. Se mnou za ruku. Prý ve školce vůbec neplakal a byl moc hodný :).

Besídku ale nezvládl. Těšil se moc. Odcházel s nadšením. Ale při vstupu do ZUŠ se při pohledu na ten shon a spoustu cizích lidí rozplakal a utekl. Nedokázali jsme jej přesvědčit k návratu. A to na besídku přijela i babička. Ale třeba příště.

Moc bych vás chtěla všechny poprosit o přímluvy za šestiletou J. Můj výlet na Velehrad nepomohl. Její zdravotní stav se rapidně zhoršuje. Z krajské nemocnice na Moravě ji budou převážet do pražské Fakultní nemocnice v Motole. Ještě před pár týdny to byla úplně zdravá, milá, usměvavá a šťastná holčička. Teď skoro nechodí, nemluví a posledních 14 dní tráví v nemocnici, kde se snaží určit diagnózu. Zatím bohužel marně. Její stav je kritický. Nechápu, jak se vůbec něco takového může stát. Tak rychle. Bez varování. Jak se život jedné spokojené a láskyplné rodiny může během chvilky rozsypat jako balíček z karet. Předem mnohokrát děkuji za každou přímluvu a kratičkou modlitbu. Věřím, že pokud se v přímluvách a myšlenkách spojí hodně dobrých lidí, je možné překonat i zdánlivě nemožné. A vím, že mezi vámi je spousta báječných lidí s otevřeným srdcem. Jsem za vaši pomoc nesmírně vděčná. Vaše Z.

úterý 21. června 2016

Když je změna nepřítelem



   Dnes se potřebuji nutně vypovídat. Dnes využívám na pár okamžiků blog k jeho původnímu účelu, tedy k vypsání se z problémů souvisejících s pěstounstvím.

   Původně měl být dnešek úplně idylickým dnem. Mám volno z práce. Odpoledne máme domluveno setkání s Martínkovým nejlepším kamarádem a jeho maminkou. Mají slíbeny hranolky. Výjimečně. Je totiž dnes jejich výjimečný den. Oba chodí do ZUŠ do „dramaťáčku“ pro předškolní děti. A nutno dodat, že Martínek má silný herecký talent. Především pro role dramatické a neméně i pro role komediální. Raději ho osobně vidím v těch druhých. Nicméně ráno se rozhodl pro roli první. A byla to vážně síla. Teprve se z toho pomalu otřepávám.

   Na jeho obranu nutno říct, že pro jeho citlivou duši poznamenanou nesnadným vstupem do života, plným nejistoty, obav a s absencí stabilní uklidňující náruče, je toho opravdu hodně. Já, která se mu snažím tu stabilní mateřskou náruč vynahrazovat, jsem občas ráno doma a občas také ne. Až na výjimky ho ale do školky nevodím, tak činí táta. Sem tam ho ze školky vyzvedávám. Ale tu a tam ho vyzvedává babička, bratr, sestra, teta či táta. Prostě zmatek nad zmatek. Zvlášť pro toho, koho děsí každá změna a vyjetí se zaběhlých kolejí. Pro toho, kdo potřebuje jasně daná pravidla a velice stabilní prostředí. Když se k tomu přidá ještě nervozita spojená s narozením mladšího sourozence (a on to prožívá nebývale těžce), nádavkem sourozence, kterého hned tak neuvidí a nemůže s ním vyrůstat, je to prostředí jako vyšité pro tragické role. Dnešek k tomu přidal ještě roznětku v podobě brzkého ranního odjezdu mého muže. Martínek vstával do rána bez táty a do školky měl být odveden mámou. Už v předchozích článcích jsem se zmiňovala o tom, že odvedení do MŠ mnou je poslední týdny problém. Ale doposud to byly jen takové menší dramatické epizodky. Dnes to byla ale hlavní role v přímém přenosu.

   Z domu jsme odcházeli s křikem. Velikým. Na ulici se všichni ohlíželi. Občas měl někdo snahu na Martínka promluvit a zeptat se, co se mu stalo. Odměněn byl vřískotem určeným přímo mu. Na to se mi dostávalo rad typu: „Maminko, to bude chtít na zadek.“ nebo „Na tohle by pomohla studená sprcha“. Kdyby to tak šlo vyřešit, přiznávám, že bych se k tomu asi i uchýlila. Jenže už dříve jsem se ho pokusila uklidnit plácnutím přes zadek či omytím obličeje studenou vodou. Na mé děti to zabíralo. Na Martínka to naopak působí jako červený hadr na býka. Byla jsem bezradná. Cestou jsem ho několikrát obejmula. Zůstávala klidná. Vysvětlovala, že táta musel odjet brzo, ale že jsem si myslela, že my dva si užijeme pěkné ráno. Budeme zase spolu. Projdeme se do školky. Ujišťovala jsem, že zítra už bude vše jako obvykle a půjde s tátou. Nic platné. S křikem jsme se přibližovali ke školce. Doufala jsem a věřila, že se situace nějak změní. Že emoce vybublají, obejmeme se a bude dobře. Bohužel se tak nestalo. Naopak před školkou se Martínek zapřel o dveře a trval na tom, abych zavolala tátu. Kolem chodili vyplašené děti a spěchající rodiče. Byla jsem na vážkách, co udělat. Zda se obrátit a vzít toho křiklouna domů a přehodnotit všechny dnešní plány. Nebo zda ho prostě dát do školky násilím a doufat, že se po chvilce uklidní. Vzpomněla jsem si na dítka v jesličkách, která tu a tam svým nešťastným maminkám také předvedou srdceryvnou scénu a za 10 minut si už spokojeně hrají s hračkami, po té, co se uklidní v naší náruči. Některé jiné děti ale opravdu probrečí celý den, takže rada nad zlato. Nakonec situaci vyřešila sama paní učitelka, která prostě vešla do šatny, Martínka vzala do náruče a beze slova ho plačícího odnesla do třídy. Druhá mě přišla uklidňovat, ať jdu domů, že v případě potřeby zavolají. 

   A tak teď místo plánovaného úklidu, praní a vaření, sedím se staženým žaludkem u počítače a píšu tyto řádky, zatímco telefon mám položený na stole před sebou. Přemýšlím, zda děláme něco špatně. Zda nebyla chyba nastupovat do práce. Zda jsem mu málo oporou. Nemám málo trpělivosti či lásky. A v duchu se pak uklidňuji, že nejsem zodpovědná za to, jak těžce prožívá všechny změny. Za to, že jeho dobrá nálada a vyrovnanost stojí na tak křehkých základech. Mrzí mě to. Bolí. Nevím, co víc udělat. Jak jinak. Je u nás skoro tři roky, ale občas stojíme zase na začátku. Tápeme. Nevíme. Hledáme. Nechápeme. Nejsme si sebou jistí. Já teď například netuším, co mě čeká odpoledne ve školce. Zda mě uvidí rád nebo bude vyžadovat tátu. Zda mě má rád a věří mi, i když jsem ráno celou tu situaci nedokázala zvládnout a uklidnit ho. I když jsem ho nechala násilím odnést paní učitelkou. Moc bych chtěla, aby mi odpoledne vběhnul do náruče, vzal mě za ruku a šel se mnou domů a cestou štěbetal všechny své dnešní zážitky. Moc bych si přála, aby si byl jistý tím, že jsem tady pro něj, že ho mám ráda a nehodlám ho opustit. Moc bych si přála, aby náš vztah měl jednoho dne stejně stabilní základy, jako má vztah s mými biologickými dětmi. Abychom za každé situace věděli a cítili, že se milujeme a patříme k sobě. Teď je mi ale opravdu úzko. Zažila jsem dnes zase jedno poprvé.

pondělí 20. června 2016

Pod bouřkovými mraky

  
   Poslední dobou mám pocit, že se z tohoto blogu začíná stávat blog výletní. A přitom z mého pohledu těch výletů až tolik není. Jenže není ani moc času na psaní a ty naše společně strávené chvíle mimo domov jsou pro mě oázou ve shonu, každodennosti a starostech. Navíc minulý týden se přes nás přehnala střevní chřipka. Letos už druhá :(. Dny to tedy byly náročné. Hlavně s Martínkem. On, nemoci a jejich snášení, to je kapitola sama pro sebe. Naše ostatní děti, to jsou marodi stateční. Žádní ufňukánci. Dítka tiše trpící, nikoho neobtěžující. Martínek je úplný opak. Jak ho někde píchne, je to hned samý pláč, křik a kňourání. V noci nenechá vyspat nikoho, a to ani v případě, že těm ostatním je ještě mnohem hůře než jemu. Zkrátka jeho nemoci jsou občas trochu hororové a když se mu uleví, oddychneme si všichni :). Jsme šťastní, když opět poletuje po domě, vymýšlí lumpárny, směje se, křičí, staví z kostek, maluje, tancuje si, zpívá. A protože naštěstí on má už svůj boj s viry za sebou, využili jsme situace a vyrazili v neděli alespoň na kratičký výlet. Původně jen úplně pohodovou vycházku k rozhledně na Velkém Kosíři, kopci zvanému "hanácký Mont Blanc". Procházka celkově nepřesáhne čtyři kilometry a u nás na Hané, je to takové tradiční a velice vyhledávané výletní místo. Vybrali jsme jej tentokrát hlavně proto, že s viry pro změnu zápolila Štěpánka, kterou jsme nechali doma, což pozornému čtenáři na fotkách možná neujde :).

Když jsme vycházeli, obloha byla modrá, sluníčko nás provázelo a na déšť jsme ani nepomysleli.

Martínek se statečně sám vydal dupat po dřevěném mostě a věřte, že nás to stálo hodně přemlouvání :).

Pár krásných chvilek jsem si prožila u kapličky mé nejmilejší Panny Marie, ale už ta nás varovala, protože za jejími zády se modrá obloha bleskurychle měnila na šedou a dešťovou.

O pár okamžiků později už se z nebe spustily proudy vody, ale jako zázrakem se v tom okamžiku na kraji lesa vynořilo zastřešené posezení (no není Panna Marie úžasná), v němž jsme ten nečas pohodlně přečkali a bylo nám nádherně :).


 Cestou k rozhledně jsme našli místečko s borůvkami. Překvapení veliké. Vůbec jsme netušili, že už by někde byly zralé. Bylo to opravdu milé překvapení a chutnaly výborně, prostě jako borůvku utržené v lese pár chvilek po dešti. Co vám budu povídat, prostě mňam, mňam :).

A pak se z lesa vyloupla rozhledna a my si vyšlapali na její vrchol.

Ty rozhledy a výhledy po naší milé Hané byly báječné. Vidět byly i Jeseníky a Beskydy. A naši úrodnou rovinu všude kolem.

Až v jednom směru naše klidné rozhlížení a hledání všech známých vísek v okolí, vyrušil pohled na bouřkový mrak. Bylo to fascinující. Nikdy jsem ještě neviděla bouřku takhle v přímém přenosu. Tu šedivou masu plnou blesků, hromů a vody. Žasli jsme a obdivovali, než nám během pár minut došlo, že se to bouřkové mračno žene přímo našim směrem. Chvíli jsme váhali, ale pak jsme se rozhodli vzít to úprkem k autu, doufajíce, že budeme rychlejší než ono. A co jsme si vymysleli, to jsme i vykonali. Běželi jsme z kopce, necelé dva kilometry a bylo to skvělé :).

Martínek si ještě zatančil mezi prvními kapkami, přibližně v místech, kde nás chytil předchozí liják.

Já si ani v počínajícím dešti neodpustila fotku kytiček. Vždyť to všude kvetlo tak krásně barevně. Pak už jsem ale foťák ukryla pod tričko (na déšť jsme prostě nijak vybaveni nebyli, to je u nás celkem normální) a zastavila se až u auta. Nasedli jsme mokří, zpocení, spokojení, plni zážitků a společně prožitého dobrodružství. Za pár okamžiků byl z deště lijavec a pak už jen lilo a lilo, celou noc a celý den. Nám bylo ale dopřáno, zažít moc pěkné chvíle a užít si jindy přeplněnou rozhlednu téměř jen pro sebe. Bylo to moc pěkné. Bylo nám spolu hezky. Štěpánka to doma zvládla dobře a ráda si odpočinula chvíli v tichém domě. I takový okamžik je u nás vzácný, takže neděli vyhlašuji za vydařený den :). A vyhlížím dny další, stejně příjemné a nezapomenutelné.









  

pondělí 13. června 2016

Velehrad a Modrá

   Venku prší. Co prší, leje! Děti se snaží uklidnit naši vystresovanou fenečku, která má z bouřek opravdu panický strach. A můj muž je na rybách. Čekám ho zanedlouho promoklého, ale šťastného doma. A pokud bude vše jak má být, bude ještě k pozdní večeři kapr :). Já osobně ho tedy nemusím, ale zbytek rodiny si u něj spokojeně pomlaskává a to je hlavní.


   Já se rozhodla využít tu chvilku deště k napsání pár řádků. Ráda bych se podělila o náš sobotní výlet. Nebyl sice úplně vydařený, ale to nebyla chyba místa. Spíše našeho načasování a rozpoložení. Jenže já to místo musela navštívit. Měla jsem k tomu opravdu důležitý důvod. Je to pro mě místo s velice silnou energií. Místo, kde vnímám Boha silněji a jasněji, než kde jinde. Místo, kde musím být, když je mi opravdu úzko, když se potřebuji pomodlit. Na tomto místě jsem si vymodlila naší Alžbětku. Tehdy jsem toužila ještě po třetím dítěti, velmi moc. Dlouho se ale nedařilo. Nevzdávala jsem to. Prosila Boha, modlila se, věřila. A v té úžasné bazilice jsem tehdy dostala od Boha po dlouhých měsících naději, odešla jsem s pocitem, že vše bude dobré. A do roka se nám narodila Alžbětka. Mé štěstí nebralo konce :). Doteď mám slzy v očích, když si na to vzpomenu. Byl to jeden z nejúžasnějších zážitků v mém životě. Od té doby se do baziliky na Velehradě vracíme každý rok. Poděkovat. Zavzpomínat. Nasát energii toho místa. Před dvěma lety se nám na stejném místě podařilo zažehnat manželskou krizi. Prožívali jsme nelehké časy a tak jsme jednoho dne vyrazili směrem k Uherskému Hradišti. Místo opět zafungovalo. Zázračně. Odcházeli jsme s manželem ruku v ruce, slzy nám stékaly po tvářích. Silně jsme tehdy cítili, že k sobě patříme. A teď bylo opět zle. Naštěstí ne u nás, ale u velmi dobrých kamarádů. Jejich malá dcerka vážně onemocněla. Zatím nikdo neví čím, ale není to dobré. V pátek skončila v nemocnici. Věděla jsem, že musíme něco udělat. Nemohla jsem jinak. Rozjeli jsme se tedy na Velehrad. Zažila jsem tam něco moc zvláštního. Úplnou slabost a vyčerpání. Slzy tekly proudem. Modlili jsme se všichni. Ještě nevím, zda naše přímluvy nějak pomůžou. Ale vím, že jsme udělali, co jsme v tu chvíli mohli. Čekám na zprávy od kamarádů. Myslím na tu malou předškolačku každý den. Moc bych si přála, aby opět byla veselá, usměvavá, hrála si, malovala a běhala se svými sourozenci. A znovu a znovu děkuji Bohu, že já mám všechny děti u sebe doma, zdravé a spokojené. Často zlobící a zuřící. Odmlouvající a hádající se. Nepořádné, vysedávající u televize či počítače. Ale také vtipné, hodné, milé, ochotné pomoci, když je třeba. Smějící se, vymyšlející bláznivé hlouposti. Tulící se a teď zrovna dojemně se starající o vystrašeného pejska. Jsem opravdu šťastná žena! Já ano a soucítím se všemi maminkami, které takové štěstí nemají. Moc bych jim přála, aby to šlo nějak změnit. Já s tím ale nezmůžu nic. Můžu se jen přimlouvat k Bohu a děkovat za to svoje neskutečné štěstí.

   Když se vydáte na toto nádherné poutní místo, nebudete rozhodně litovat. Není zde jen bazilika, ale v sousedící obci Modrá se nachází archeoskanzen, který také určitě stojí za návštěvu. Od Velehradu je to asi kilometrová příjemná procházka kolem dvou malebných rybníků.
   My jsme tentokrát do archeoskanzenu nezavítali. Byli jmse v něm už několikrát. K návštěvě jsme si ale vybrali sousedící expozici s názvem Živá voda. Jedná se o rybník a k němu přilehlou budovu, vše postaveno poměrně čerstvě, tuším tak maximálně dva roky zpátky. Pod rybníkem je vybudovaný tunel, z něhož můžete pozorovat ryby žijící v jeho kalných vodách. Pro mé dva rybáře (k tátovi se s rybařením přidal i Štěpán), neskutečný zážitek. Byli ve svém živlu. Poznávali ryby, žasli nad jejich velikostí. Spokojenost veliká. Já jsem se pro změnu kochala bylinkovou zahrádkou vybudovanou v celém areálu. V budově je ještě expozice týkající se života v rybníce a jeho okolí. Opravdu pěkné místo. V létě se navíc můžete v oddělené části rybníka i koupat, což musí být zvláště pro děti příjemný zážitek.

   Navíc Velehrad se nachází v krásném kraji. V kopcích kousek na ním je malá rozhledna, u které jsme se krátce zastavili. Původně jsme se chtěli projít, ale jelikož Martínek nebyl celý den ve své kůži, neustále poplakával, kňoural a odmítal chodit, vystoupili jsme z auta jen my dva s manželem, porozhlédli se po tom nádherném kraji jen pár minut a potom už ujížděli směrem k domovu. Martínkova maminka čeká miminko každým dnem a jeho nervozita začíná být neúměrně veliká. Chce jet za ní, mluví o ní i o miminku denně, nic ho nebaví. Zkrátka je to s ním teď opět hodně těžké. A ještě těžší to bude. Nevadí, každá pěkná a klidná chvilka se počítá :).

PS: je po dešti a z kuchyně voní smažený kapr :)

středa 8. června 2016

Můj nový nádech




  Poslední dobou se u nás stále něco děje. Hodně se vše roztočilo od začátku dubna, kdy jsem nastoupila do práce. Dny běží velmi rychle, občas ani nevím, který den vlastně je. Jak už jsem dříve psala, Martínek tu změnu snášel těžce. V současné době je už mnohem klidnější a vyrovnanější. Teď naopak narážíme, pokud ho do školky vedu já. Zvyknul si na tátu. Máma má být ráno v práci. Nepravidelnost mu nesvědčí. Často ho musí odpoledne vyzvedávat a hlídat starší děti a ne vždy to probíhá hladce. Zkrátka je to všechno komplikované a před námi prázdniny. Hodně jsem se tím vším protrápila. Opravdu velice. Probdělé noci, dlouhé chvíle přemýšlení. Rozhodla jsem se, že budu muset hledat jinou cestu. Končím v jesličkách. Po dětech se mi bude stýskat. Navázala jsem s nimi pěkné vztahy. Mnohé mi přirostly k srdci. Rapidně ubylo pláče. Dítka odcházejí domů usměvavá a spokojená. Hodně se s nimi mazlím, zpívám, povídám. Děláme blbosti, předvádím zvířátka, dokola opakuji básničky…Spokojené jsou i maminky. Jenže já jsem pod tlakem. Domů se vracím unavená, hodně ze sebe nechávám v práci. U těch malých drobečků, co to musí zvládat bez maminek, které mají většinou taková zaměstnání, která si žádají jejich rychlý návrat do práce. Jsem šťastná, že já si mohla rodičovskou dovolenou užít. Být se svými dětmi. Prožívat s nimi každý den. Zažívat tu svobodu chvil, které jsme si určovali sami. Byly to krásné časy. Nezapomenutelné. Vzácné. A také jsem za tu dobu v jesličkách zjistila hodně o sobě. O tom, co jsem schopná a ochotná zvládat. O tom, jak moc se na všech stranách odráží mé rozladění a vyčerpání. O tom, že toho sice dokážu zdolat hodně, ale čím jsem starší, tím méně se mi to zdolávat chce. Uvědomila jsem si, že chci prostě žít. Ne dělat, co musím. A uvědomila jsem si plně také to, že v každé práci jsem nahraditelná. Jen pro své děti ne. Nikdo jim mámu nenahradí. A už vůbec ne Martínkovi. Protože tomu už mámu nahrazuji a cítím to jako velikou zodpovědnost. Rozhodla jsem se tedy ke konci června z jeslí odejít. Bylo to rozhodnutí bolestné, ale zároveň úlevné. Šla jsem do toho bez ohledu na to, co bude dál. A byla jsem za to odměněna. Dnes mi přišla nabídka ze zdejší školy, nastoupit od září jako asistent pedagoga. Bude to opět náročné. Ale na zkrácený úvazek a v místě bydliště. Budu moct Martínka vodit do školky a odpoledne vyzvedávat. Budu mít víc času na své děti. Budu mít společně s nimi prázdniny. Věřím, že to půjde. Že tohle může být cesta. Alespoň na rok či dva. Martínek dostane zpět svou pravidelnost a jistoy. Přestanu zatěžovat starší děti jeho hlídáním a vyzvedáváním. Budu moct být pracující máma, máma co dokáže zvládnout oboje. Moc bych si přála, aby to tak šlo. Aby u nás bylo dobře. Abych tu byla, když mě děti potřebují. Cítím úlevu a naději. Jsem vděčná za to, že dostanu ještě další šanci prožívat se všemi svými dětmi jejich volné chvíle. Znovu se nadechuji a těším se.