Když je změna nepřítelem

   Dnes se potřebuji nutně vypovídat. Dnes využívám na pár okamžiků blog k jeho původnímu účelu, tedy k vypsání se z problémů souvisejících s pěstounstvím.

   Původně měl být dnešek úplně idylickým dnem. Mám volno z práce. Odpoledne máme domluveno setkání s Martínkovým nejlepším kamarádem a jeho maminkou. Mají slíbeny hranolky. Výjimečně. Je totiž dnes jejich výjimečný den. Oba chodí do ZUŠ do „dramaťáčku“ pro předškolní děti. A nutno dodat, že Martínek má silný herecký talent. Především pro role dramatické a neméně i pro role komediální. Raději ho osobně vidím v těch druhých. Nicméně ráno se rozhodl pro roli první. A byla to vážně síla. Teprve se z toho pomalu otřepávám.

   Na jeho obranu nutno říct, že pro jeho citlivou duši poznamenanou nesnadným vstupem do života, plným nejistoty, obav a s absencí stabilní uklidňující náruče, je toho opravdu hodně. Já, která se mu snažím tu stabilní mateřskou náruč vynahrazovat, jsem občas ráno doma a občas také ne. Až na výjimky ho ale do školky nevodím, tak činí táta. Sem tam ho ze školky vyzvedávám. Ale tu a tam ho vyzvedává babička, bratr, sestra, teta či táta. Prostě zmatek nad zmatek. Zvlášť pro toho, koho děsí každá změna a vyjetí se zaběhlých kolejí. Pro toho, kdo potřebuje jasně daná pravidla a velice stabilní prostředí. Když se k tomu přidá ještě nervozita spojená s narozením mladšího sourozence (a on to prožívá nebývale těžce), nádavkem sourozence, kterého hned tak neuvidí a nemůže s ním vyrůstat, je to prostředí jako vyšité pro tragické role. Dnešek k tomu přidal ještě roznětku v podobě brzkého ranního odjezdu mého muže. Martínek vstával do rána bez táty a do školky měl být odveden mámou. Už v předchozích článcích jsem se zmiňovala o tom, že odvedení do MŠ mnou je poslední týdny problém. Ale doposud to byly jen takové menší dramatické epizodky. Dnes to byla ale hlavní role v přímém přenosu.

   Z domu jsme odcházeli s křikem. Velikým. Na ulici se všichni ohlíželi. Občas měl někdo snahu na Martínka promluvit a zeptat se, co se mu stalo. Odměněn byl vřískotem určeným přímo mu. Na to se mi dostávalo rad typu: „Maminko, to bude chtít na zadek.“ nebo „Na tohle by pomohla studená sprcha“. Kdyby to tak šlo vyřešit, přiznávám, že bych se k tomu asi i uchýlila. Jenže už dříve jsem se ho pokusila uklidnit plácnutím přes zadek či omytím obličeje studenou vodou. Na mé děti to zabíralo. Na Martínka to naopak působí jako červený hadr na býka. Byla jsem bezradná. Cestou jsem ho několikrát obejmula. Zůstávala klidná. Vysvětlovala, že táta musel odjet brzo, ale že jsem si myslela, že my dva si užijeme pěkné ráno. Budeme zase spolu. Projdeme se do školky. Ujišťovala jsem, že zítra už bude vše jako obvykle a půjde s tátou. Nic platné. S křikem jsme se přibližovali ke školce. Doufala jsem a věřila, že se situace nějak změní. Že emoce vybublají, obejmeme se a bude dobře. Bohužel se tak nestalo. Naopak před školkou se Martínek zapřel o dveře a trval na tom, abych zavolala tátu. Kolem chodili vyplašené děti a spěchající rodiče. Byla jsem na vážkách, co udělat. Zda se obrátit a vzít toho křiklouna domů a přehodnotit všechny dnešní plány. Nebo zda ho prostě dát do školky násilím a doufat, že se po chvilce uklidní. Vzpomněla jsem si na dítka v jesličkách, která tu a tam svým nešťastným maminkám také předvedou srdceryvnou scénu a za 10 minut si už spokojeně hrají s hračkami, po té, co se uklidní v naší náruči. Některé jiné děti ale opravdu probrečí celý den, takže rada nad zlato. Nakonec situaci vyřešila sama paní učitelka, která prostě vešla do šatny, Martínka vzala do náruče a beze slova ho plačícího odnesla do třídy. Druhá mě přišla uklidňovat, ať jdu domů, že v případě potřeby zavolají. 

   A tak teď místo plánovaného úklidu, praní a vaření, sedím se staženým žaludkem u počítače a píšu tyto řádky, zatímco telefon mám položený na stole před sebou. Přemýšlím, zda děláme něco špatně. Zda nebyla chyba nastupovat do práce. Zda jsem mu málo oporou. Nemám málo trpělivosti či lásky. A v duchu se pak uklidňuji, že nejsem zodpovědná za to, jak těžce prožívá všechny změny. Za to, že jeho dobrá nálada a vyrovnanost stojí na tak křehkých základech. Mrzí mě to. Bolí. Nevím, co víc udělat. Jak jinak. Je u nás skoro tři roky, ale občas stojíme zase na začátku. Tápeme. Nevíme. Hledáme. Nechápeme. Nejsme si sebou jistí. Já teď například netuším, co mě čeká odpoledne ve školce. Zda mě uvidí rád nebo bude vyžadovat tátu. Zda mě má rád a věří mi, i když jsem ráno celou tu situaci nedokázala zvládnout a uklidnit ho. I když jsem ho nechala násilím odnést paní učitelkou. Moc bych chtěla, aby mi odpoledne vběhnul do náruče, vzal mě za ruku a šel se mnou domů a cestou štěbetal všechny své dnešní zážitky. Moc bych si přála, aby si byl jistý tím, že jsem tady pro něj, že ho mám ráda a nehodlám ho opustit. Moc bych si přála, aby náš vztah měl jednoho dne stejně stabilní základy, jako má vztah s mými biologickými dětmi. Abychom za každé situace věděli a cítili, že se milujeme a patříme k sobě. Teď je mi ale opravdu úzko. Zažila jsem dnes zase jedno poprvé.