Přečteno v květnu

   Dnes se chci po čase opět podělit o své dojmy z nedávno dočtených knih. Snažím se ukrajovat si pro sebe chvilky na čtení a protože jezdím do práce autobusem, využívám okamžiky před příjezdem autobusu k četbě. Také mám už několik týdnů problémy se zubem a dost času tak trávím v čekárně před ordinací. Jak jinak než s knihou :). Díky tomu, že něco tak báječného jako knihy vůbec existuje, jsem pak za takové čekací chvilky vděčná, neb mění promarněný čas čekání na čas zábavný, relaxační, na čas jen pro mě. A to si vážně moc užívám :). Zkrátka díky všem těmto darům, se mi za květen podařilo přečíst hned dvě knihy! Jupí! Čtení je vedle toulek v přírodě moje téměř nejoblíbenější činnost. Nejlepší ze všeho je kombinace obojího. Tedy ležet v trávě, projíždět očima stránky knihy a občas pohledět na nebe a plující mraky. To je pro mě blaho, které si ale většinou užívám jen na dovolené. Pokud se mi tedy podaří přesvědčit mého drahého chotě, aby vzal děti někam na procházku, koupaliště či zmrzlinu. A jelikož mám toho nejbáječnějšího muže, většinou mi nejméně jedno čtecí odpoledne věnuje :).

   Teď ale ke knihám nedávno přečteným. Na úvod musím říct, že ani jedna z nich mě vyloženě nenadchnula, ale ani jedna mě nezklamala. Rozhodně se mi obě nějakým způsobem vryly pod kůži a troufám si říct, že budou patřit mezi knihy, které mi utkví v paměti. Nutno dodat, že paměť mám celkem děravou, takže obsah většiny přečtených knih si po čase již vůbec nevybavím. Spíš jen dojem, který mi z nich zbyl. Často jen to, zda se mi líbila, či ne. Tyhle dvě knihy ve mně ale rozhodně vyvolaly spoustu emocí, proto se mi ze vzpomínek jen tak nevymažou. Dějově nebyly nijak výrazné, ale prosycené emocemi a pocity. Společné měly i to, že se odehrávají v časech minulých. Pojďme si je tedy představit trochu blíže.

   První dočtenou knihou je Madame Picasso od Anne Girardové.
Jde o příběh na základě skutečného životního osudu malíře Pabla Picassa a jeho životní lásky. Bohužel lásky předčasně a tragicky ukončené. Celý příběh se odehrává na začátku 20. století a jeho konec spadá do průběhu 1. světové války. Geniální umělec s nelehkým životním osudem, bouřlivou povahou, muž plný emocí a v sobě dušených strachů, obav a prožitků, potkává v kabaretu Moulin Rouge v Paříži Evu Gouelovou. Toto setkání se mění ve velikou lásku, zbourání dosavadních životů a vztahů u obou hlavních hrdinů a propojení jejich životů. Žijí spokojeně, Picasso se i díky podpoře své nové partnerky pomalu stává uznávaným malířem a jejich budoucí život se barví do růžových barev. Bohužel téhle veliké lásce není vyměřen příliš dlouhý čas. Končí tragicky. Neubránila jsem se slzám. Opravdu dlouho jsem u čtení knihy tak intenzivně neplakala. Ronila jsem slzy dlouho. Vědomí, že tohle všechno se skutečně stalo, že tuto bolest někdo opravdu prožíval, toto vědomí orámovalo můj prožitek a ještě několik dní jsem neúnavně vyhledávala manželovu náruč a užívala si ty krásné chvíle a vědomí toho, že já mám svoji lásku stále po svém boku. O život Pabla Picassa ani o jeho tvorbu jsem se dříve příliš nezajímala. Věděla jsem pouze, že byl výstředním člověkem malujícím zvláštní obrazy. Že se pojí s kubismem, že jeho obrazy jsou tedy plné geometrických tvarů. To je asi vše, co jsem o něm donedávna věděla. Po přečtení knihy je mi tento člověk mnohem bližší. I kubismus najednou vidím jinak. Pochopila jsem, že některé silné prožitky zkrátka nejde vyjádřit pouhým namalováním reálných věcí. Že dostat ze sebe ven něco silnějšího, si žádá volnější techniku, barvy, tvary, vize. Zkrátka ač nebude tato kniha patřit mezi mé nejoblíbenější, přesto se mi líbila velice a dala mi mnoho. I proto ji teď věnuji svůj čas a dělím se s vámi všemi o své dojmy. Strávila jsem v její společnosti nejednu emocemi a city protknutou chvilku. A navíc si přiblížila život a atmosféru doby na začátku 20. století.

GIRARD, Anne-Sophie. Madame Picasso. Vydání první. V Praze: Metafora, 2015. 347 stran. ISBN 978-80-7359-446-6.

   Druhou přečtenou kniho je klasika od Emily Bronteové Na Větrné hůrce. Přiznávám, že od dob povinné školní četby na ZŠ či gymnázium, jsem po díle dávno napsaném téměř nesáhla. Většinou si vybíram nověji napsané tituly, ale řekla jsem si, že občas by to chtělo změnu. A mezi regály v knihovně mi padl zrak na tuto knihu. Šla jsem tedy do toho a nemůžu říct, že bych litovala. Možná jsem od jejího přečtení čekala víc, ale to je hlavně můj problém. Kniha je rozhodně kvalitní a vtáhla mě do děje. Odehrává se na začátku 19. století v prostředí anglických venkovských sídel. Děj knihy je poměrně napínavý, ač se hlavní aktéři téměř nehnou z jednoho místa. Přesto se za těmito chladnými zdmi v téměř neosídleném kraji s minimem lidí a sociálních kontaktů, odehrávají velká dramata. Při čtení knihy jsem úplně cítila chlad a ponurost větrem bičované usedlosti. Samotu jejích obyvatel. Jejich hledání svých krátkých chvilek štěstí a jejich zoufalství a ztrátu, když tyto okamžiky pominuly. Zaskočilo mě, jakou samotu museli lidé v té době snášet. Jaké ponižování a těžkosti života. Jaký byl přístup k dětem a jaký k lásce a citu. Co všechno byl každý z hrdinů schopen udělat pro naději a vidinu lásky, života se spřízněnou duší. Jak každý zoufale hledal trochu toho lidského štěstí a když ho nenacházel, zatvrzoval svoje srdce a uspokojení svého citu pak nacházel v ubližování druhým. V hraném nezájmu o jiné, v nasazení masky, která pomáhala snášet vnitřní utrpení. Kniha má nejenom napínavý příběh, ale je i hlubokou sondou do duše nešťastných lidí. Zmar několika životů, osudů, nadějí a snů na konci střídá jeden nový a nadějný začátek. Na konci knihy probleskne naděje na to, že může být lépe. Že i v prostředí krutosti, zanedbávání a nedostatku lásky může vyklíčit cit a radost ze života. Že v každém okamžiku naděje pořád zůstává. Že život umí být krásný i krutý a že naši předkové dokázali zvládnout a přežít hodně těžkých chvil. Překvapilo mě, v jakém osamocení museli mnohdy prožít svůj život a kolik zla se může vejít do jednoho lidského srdce. A jak se toto zlo může rozšířit všude kolem, aby na konci příběhu mohlo nakonec pokojně odejít. Moc pěkné čtení. Zvláštní, úchvatné, napínavé. Celý příběh se mě dotkl o to více, když jsem si představila jeho pisatelku. Dívku, samotnou vyrůstající v té době na ponurém panském sídle. Dívku, žijící v době, kdy ženy něměly moc práv. Přitom statečnou a odhodlanou, přes všeobecné lazení tehdejší společnosti, tento román napsat. Smekám před Emily. Její život byl krátký, přesto po ní zůstalo jedno veliké dílo. Jsem ráda, že jsem ho přečetla.

BRONTË, Emily. Na Větrné hůrce. Vyd. 5., v Našem vojsku 1. Praha: Naše vojsko, 1993. 204 s. ISBN 80-206-0397-2.