neděle 25. září 2016

Podzimní

   Posílám všem podzimní pozdravení :). Listí se začíná zbarvovat a kvapem opouští pohodlí větví stromů. Vše se mění, i nálady a rozpoložení mysli. Já osobně začínám být taková melancholická, ale přitom usměvavá a vnitřně šťastná. Díky své nové práci dělám velké posuny, uvnitř mě se něco děje. Snažím se vidět věci jinak, hledat nové formy komunikace, znovu a znovu prověřuji svoji trpělivost a schopnost lásky. Dělám hodně chyb a občas se mi něco daří. Čím dál víc si uvědomuji, že hoch, kterého mám na starost ve škole, má mnoho společných projevů s Martínkem. Díky Martínkovi ho začínám vidět jinak a naopak díky Péťovi (tak si mu na blogu dovolím říkat, bylo to první jméno, co mě zrovna napadlo), vidím u Martínka to, co jsem doposud nepozorovala, nevnímala či tomu nepřikládala důležitost. Ukazuje se mi pomaloučku a v plném světle, jak hluboký dopad má neexistence pevné vazby k jedné pečující osobě na počátku života na celé další prožívání a chování. Určitě o tom napíšu víc, jen ne dnes. Spousta toho ještě musí uzrát. Takže dnes jen kratičké pozdravení a přání krásného podzimu. Mějte se lidičky parádně a nešetřete láskou, protože člověk bez lásky se stává zoufalým tvorem, se kterým je velmi těžké vyjít. A to je k pláči. Stačí ale pomalu přilévat lásku, kapičku po kapičce a začnou se dít zázraky :).

Mým úkolem je rozpoznat na zemi prázdnotu - ve mně i kolem mne - a vyplnit ji.
Rabbi Menahem

Pochopila jsem, že cesta vývoje není ani rychlá, ani snadná.  
Marie Curie-Sklodowská

neděle 18. září 2016

Včerejší déšť


"Ani šťastný život nemůže být bez nějakých těch temných stránek,
a slovo "štěstí" by ztratilo svůj smysl, kdybychom je nemohli srovnat se smutkem."
 Carl Gustav Jung

"Život je plný kontrastů. To, co vnímáme nebo cítíme v současném okamžiku, je často zesíleno tím, čím jsme již prošli. Radost můžeme pochopit jen tehdy, když už jsme pocítili smutek. Každý zážitek, který v nás vyvolává nějaké pocity, a nezáleží na tom, jaké jsou, může dát sílu našemu životu. Říká se, že největší příležitosti do našeho života přicházejí v přestrojení za problémy. Problém je pro nás výzvou, abychom využili schopností, o kterých jsme zatím nevěděli. Může otřást naší rutinou, a tak nás vést k nové tvořivosti a růstu."

Citováno z knihy Vlídná povzbuzení na každý den od Josefa Schultze, vyd. Portál 2002

   Včera jsme vyrazili na výlet do Javoříčských jeskyní. Oslavila jsem tento týden narozeniny, ale jelikož uplynulé dny byly zátěžové, neměla jsem sil na oslavu. Sobecky jsem nikoho nepozvala. Toužila jsem po klidu a chvílích strávených s mým mužem a dětmi. I přes nepřízeň počasí jsem si prosadila výlet. A bylo to nádherné. Provázeno deštěm. Jednu chvíli přímo lijákem. Spustil se ve chvíli, kdy jsme vyšli z jeskyní (mimochodem, byla jsem z nich unešená). Ukryli jsme se pod stříšku u stánku se suvenýry. Děti si v automatu koupily přeslazenou čokoládu (jim ale chutnala moc) a já fascinovaně hleděla do proudů vody, co smáčely zem. Pomalu ze mě padalo všechno napětí minulých dní. S každou kapkou vody. Vnímala jsem, jak rychle se mění vůně lesa. Nemohla jsem od té krásy odtrhnout oči. Když déšť polevil, vypravili jsme se k autu. Děti se honily, probíhaly kalužemi, Martínek nakonec i upadnul. Domů se vracely jako zablácení vodníci. Mě to ale bylo jedno. Děkovala jsem za ten déšť i za všechny starosti, které mi život přináší. Za to, že díky nim žiji tak nějak naplno. Že mě nutí přemýšlet, přehodnocovat, hledat nová řešení. Děkovala jsem za to, že ač nevím, co dalšího přinese druhý den, mám jistotu, že všechno nějak dopadne. Že nějak bude. Že cesta bude pokračovat dál. Že nikdy nebude přímá a jednoduchá. Že nikdy jen nesvítí slunce. Občas zajde, přežene se liják, někdy i povodeň, ale než se nadějeme, je nám zase hezky. Mnohdy ani nepostřehneme, kdy se ta změna vlastně udála. A to je na životě krásné. Všem vám přeji krásné dny plné růstu a změn :). 

PS: Raději chci ještě všechny čtenáře ujistit, že u nás doma je vše vpořádku. Starosti a komplikace přináší mě a mému muži v posledních dnech především naše zaměstnání. V nich zažíváme oba zátěžové a vypjaté momenty. Já mám ve škole na starost jednoho velmi problematického hocha s vážnými poruchami chování a s výbuchy agresivity, při nichž nerespektuje žádné dané normy. Snažím se mu ze všech sil pomoc a přesvědčit ho o tom, že jsem na jeho straně, ale dny s ním jsou jako na houpačce. Opět jsem vržena do vody, v níž neumím plavat a je pro mě velkou neznámou. Pomalu objevuju nebezpečné proudy a snažím se najít nějaký pevný bod. Nevím, zda to zvládnu. Možná spolu ujdeme jen malý kousek cesty. Už za těch pár dní jsem ale dostala velkou lekci a novými pocity jsem téměř přesycena. Naštěstí mi dal velkou lekci již můj milovaný Martínek, takže mám na co navazovat. Rozhodně je to ale hodně těžké. Stejně jako u pěstounství ještě těžší, než jsem čekala :).

sobota 10. září 2016

Dnešní podvečer

   Tento týden byl náročný. I dnešní den. Sil se mi opět nedostávalo. Dnes už jsem občas křičela na děti a zoufale vyhlížela manžela, až se konečně vrátí z práce. Je kominík a má touto dobou svou vrcholnou sezónu. Pracuje šest dní v týdnu. Od rána do večera. A já se snažím tak nějak zvládat svoji práci, děti a domácnost. Nebo spíš nezvládat nic pořádně. Síly nabité přes prázdniny rychle ubývají. Za celý týden jsem pro sebe neměla žádnou volnou chvilku. Dětem navíc táta hodně chybí. Zvlášť Martínkovi. Ten je na něm poslední dobou hodně závislý. Každý den ho vyhlíží. Utíká ke dveřím vždy, když před naším domem zastaví auto. Buď se pak zklamaně vrací nebo s jásotem oznamuje, že je táta doma. Dnes ho vyhlížel celý den. Nebyla školka, takže mu to přišlo obzvláště dlouhé. Odpoledne už začal zlobit. Hodně. Křičel na nás, vztekal se, něco i zničil. Naštěstí se manžel vrátil ještě před soumrakem. Děti se na tatínka sesypaly jako vosy na med. Martínek byl štěstím bez sebe. A já mohla konečně odejít chvíli z domu. Sama. Krásné to bylo. Opravdu nádherné v tomto babím létě. Z dálky jsem se dívala na naše městečko na kopci. Do srdce mi rázem vstoupila radost a klid. Najednou jsem jasně cítila, že všechno zvládnu. Domů jsem se vrátila už potmě. Martínka právě táta ukládal k spánku. Spokojeného a usměvavého. Vše prý proběhlo úplně v klidu. Já načerpala nové síly. A úsměv na tváři mám i teď :). Byl překrásný ten dnešní podvečer. Je kouzelné letošní babí léto a líbezný kraj, ve kterém žiji.

   

pondělí 5. září 2016

Poprázdninový :)


   Psát jsem chtěla už včera, leč když se po 22 hodině konečně objevila volná chvilka, měla jsem přes únavu v hlavě úplně vymeteno. Nedokázala bych se snad už ani podepsat. Zkouším to tedy dnes, jenže nevím, zda bude výsledek o moc lepší :). Před chvílí jsem vyplňovala a podepisovala dětem spousty různých lejster do školy a v jeden moment jsem se zasekla na tom, že jsem si nemohla vzpomenout, jak se píše jméno mého syna. Je náročný ten rozjezd školního roku. Jako ostatně každé září. Nevím jak pro vás, ale pro mě je září velikým přelomem. Prožívám ho rozhodně víc, než skutečný začátek roku v lednu. Děti nastupují vždy o ročník víc a tak si nějak jasněji uvědomuji, že jsou opět starší. Že jsme zase někde jinde. Letos je vše znásobeno tím, že Štěpán nastoupil na gymnázium a já do školy jako asistent pedagoga. Změn a začátků je to tedy víc než dost. Zatím do toho jdeme s nadějí, očekáváním a elánem. Posíleni vzpomínkami na prázdniny. Na ten krásný čas volnosti, slunce, dlouhých večerů, grilování, smíchu a povídání. Byly to nádherné prázdniny. I bez dovolené. Užili jsme si je do posledního dechu. Otáčím se za nimi, mávám a s nostalgií přihlížím, jak se mi vzdalují. Před sebou mám ale novou cestu a poměrně velké výzvy.



   Začátek září přinesl jednu skvělou zprávu. Téměř zázračnou. Dívenku, o které jsem vám dříve psala, propustili tento víkend z Motola domů. Diagnózu doposud nikdo neurčil. Její stav byl opravdu zlý. Jednu dobu byla ochrnutá na celé tělo. Nedokázala ani polykat jídlo či pohnout prstem na ruce. Nikdo nevěděl, zda má šanci na uzdravení a návrat do běžného života. Jen její rodiče neoblomně věřili, že vše dobře dopadne. Modlili se a nepochybovali o tom, že Bůh nakonec jejich dítěti požehná a navrátí mu zdraví. I já se k němu denně obracela s přímluvami, a když se malé J. započala pomaloučku vracet hybnost do konečků prstů, začala jsem v její uzdravení věřit i já. Teď už se pomalu vrací do normálního života, rehabilituje a vypadá to, že bude vše jako dřív. Lékaři to považují za zázrak a jsou nadšení stejně jako všichni, kdo ji znají a mají rádi. Chci poděkovat všem, kteří se na tomto zázraku podíleli. Určitě mnoho z vás přispělo přímluvou, myšlenkou, přáním všeho dobrého. Jste báječní! Celá tato situace byla pro mě další velikou lekcí. Lekcí v tom, že s pevnou vírou v dobrý konec a s důvěrou v Boží lásku, ochranu a vedení, lze překonat vše. Byť zdánlivě beznadějné. 
   Všem vám přeju do dalšího školního roku mnoho víry, trpělivosti a nezlomnosti při překonávání nástrah, komplikací a překážek. Mějte se krásně, užívejte babího léta a na závěr dnešního poprázdninového pozdraveníčka přidávám jednu básněnku. Provoněnou létem a sluncem, napsanou na kousek papíru při mých toulkách okolo domova. Mám opravdu ráda ty chvíle, kdy můžu být sama se sebou, laskaná slunečními paprsky, provázena větrem ve vlasech, radostí v srdci a úsměvem na tváři.  

Smím


Smím se dotknout tvých vlasu, od nich odráží se slunce třpyt?
Smím pohladit květ, který si před chvílí stihla políbit?
Smím se zahledět do tvých očí a najít můj odraz v nich?
Smím ti povědět vtip a pak slyšet tvůj přenádherný smích?
Smím podívat se s tebou na nebe a sledovat let ptáků?
Smím s tebou polem jít a natrhat ti kytku z vlčích máků?
Smím šeptat tvoje jméno a přát ti všechno štěstí světa?
Smím napsat ti dopis, v němž bude víc než jedna věta?
Smím pustit si tě do snů a alespoň v nich se tě dotýkat?
Smím doufat v to, že jednou budu ti říkat, jak mám tě rád?
Smím...
Smíš.