Poprázdninový :)

   Psát jsem chtěla už včera, leč když se po 22 hodině konečně objevila volná chvilka, měla jsem přes únavu v hlavě úplně vymeteno. Nedokázala bych se snad už ani podepsat. Zkouším to tedy dnes, jenže nevím, zda bude výsledek o moc lepší :). Před chvílí jsem vyplňovala a podepisovala dětem spousty různých lejster do školy a v jeden moment jsem se zasekla na tom, že jsem si nemohla vzpomenout, jak se píše jméno mého syna. Je náročný ten rozjezd školního roku. Jako ostatně každé září. Nevím jak pro vás, ale pro mě je září velikým přelomem. Prožívám ho rozhodně víc, než skutečný začátek roku v lednu. Děti nastupují vždy o ročník víc a tak si nějak jasněji uvědomuji, že jsou opět starší. Že jsme zase někde jinde. Letos je vše znásobeno tím, že Štěpán nastoupil na gymnázium a já do školy jako asistent pedagoga. Změn a začátků je to tedy víc než dost. Zatím do toho jdeme s nadějí, očekáváním a elánem. Posíleni vzpomínkami na prázdniny. Na ten krásný čas volnosti, slunce, dlouhých večerů, grilování, smíchu a povídání. Byly to nádherné prázdniny. I bez dovolené. Užili jsme si je do posledního dechu. Otáčím se za nimi, mávám a s nostalgií přihlížím, jak se mi vzdalují. Před sebou mám ale novou cestu a poměrně velké výzvy.

   Začátek září přinesl jednu skvělou zprávu. Téměř zázračnou. Dívenku, o které jsem vám dříve psala, propustili tento víkend z Motola domů. Diagnózu doposud nikdo neurčil. Její stav byl opravdu zlý. Jednu dobu byla ochrnutá na celé tělo. Nedokázala ani polykat jídlo či pohnout prstem na ruce. Nikdo nevěděl, zda má šanci na uzdravení a návrat do běžného života. Jen její rodiče neoblomně věřili, že vše dobře dopadne. Modlili se a nepochybovali o tom, že Bůh nakonec jejich dítěti požehná a navrátí mu zdraví. I já se k němu denně obracela s přímluvami, a když se malé J. započala pomaloučku vracet hybnost do konečků prstů, začala jsem v její uzdravení věřit i já. Teď už se pomalu vrací do normálního života, rehabilituje a vypadá to, že bude vše jako dřív. Lékaři to považují za zázrak a jsou nadšení stejně jako všichni, kdo ji znají a mají rádi. Chci poděkovat všem, kteří se na tomto zázraku podíleli. Určitě mnoho z vás přispělo přímluvou, myšlenkou, přáním všeho dobrého. Jste báječní! Celá tato situace byla pro mě další velikou lekcí. Lekcí v tom, že s pevnou vírou v dobrý konec a s důvěrou v Boží lásku, ochranu a vedení, lze překonat vše. Byť zdánlivě beznadějné. 

   Všem vám přeju do dalšího školního roku mnoho víry, trpělivosti a nezlomnosti při překonávání nástrah, komplikací a překážek. Mějte se krásně, užívejte babího léta a na závěr dnešního poprázdninového pozdraveníčka přidávám jednu básněnku. Provoněnou létem a sluncem, napsanou na kousek papíru při mých toulkách okolo domova. Mám opravdu ráda ty chvíle, kdy můžu být sama se sebou, laskaná slunečními paprsky, provázena větrem ve vlasech, radostí v srdci a úsměvem na tváři.  

Smím

Smím se dotknout tvých vlasu, od nich odráží se slunce třpyt?

Smím pohladit květ, který si před chvílí stihla políbit?

Smím se zahledět do tvých očí a najít můj odraz v nich?

Smím ti povědět vtip a pak slyšet tvůj přenádherný smích?

Smím podívat se s tebou na nebe a sledovat let ptáků?

Smím s tebou polem jít a natrhat ti kytku z vlčích máků?

Smím šeptat tvoje jméno a přát ti všechno štěstí světa?

Smím napsat ti dopis, v němž bude víc než jedna věta?

Smím pustit si tě do snů a alespoň v nich se tě dotýkat?

Smím doufat v to, že jednou budu ti říkat, jak mám tě rád?

Smím...

Smíš.