Seznámení sourozenců

   Jak jsem slíbila, dělím se alespoň v krátkosti o dojmy z prvního setkání s Martínkovým bráškou. Fotku bohužel přidat nemůžu. Je důležité zachovávat anonymitu. Ani pro Martínkovu biologickou mámu, sourozence a další rodinu, není snadné žít s vědomím, že jedno z dětí vyrůstá bez nich. Sama se často setkávám s velmi negativními komentáři na jejich adresu. O nezodpovědnosti jeho mámy, o jejím citu, vztahu k dětem... Nejčastěji hodnotí ti, co ji nikdy neviděli a neví, co ji vedlo k tomu, že Martínka jako jediného odmítla přijmout do své rodiny. Že jako jediného ze svých dětí jej nezahrnuje láskou a péčí. Doufám, že někdy nastane den, kdy si o tom budeme moct popovídat. Prozatím jen tuším střípky a útržky. Dávám si do hromady neúplnou mozaiku. Ale nijak moc to neřeším. Vím, že Martínkovi je u nás dobře a máme ho všichni moc rádi. A vím i to, že pomalu ho začínají mít rádi i o 100 kilometrů dál v jeho rodišti. Rozhodně už jim není lhostejný a to je pro mě velice povzbudivé. V každém případě se necítím být kompetentním člověkem ke zveřejňováni fotek jeho biologické rodiny. K tomu nemám žádné právo. Podělím se s vámi tedy alespoň o fotky z toho dne, o okamžiky, které jsme prožívali my, zatímco Martínek trávil čas se svou rodinou.

   Toulali jsme se jeho krajem. Den to byl krásný. Martínka jsme dopoledne odevzdali jeho mámě a odpoledne si ho opět vyzvedli. Nedovedete si představit, jak velice se těšil. Odpočítával dny. Ráno vyskočil s jásotem z postýlky, šťastný, že den D konečně nastal. Cestou se neustále vyptával, kdy už budeme u jeho maminky. Žádná velká nervozita, jen nadšení a očekávání. Když jsme byli na místě, vlepil nám pusu a bez obav vběhl do bytu. Vítala ho máma i babička. Já s manželem a s dětmi jsme strávili pár příjemných hodin pohromadě. Les byl v tom vedru osvěžující a nabízel příjemný stín. Šplhali jsme do kopců a nacházeli nádherné výhledy. Kolem kvetl vřes, voněly houby a já byla šťastná.

   Po obědě jsme se pak vrátili za Martínkem. Pochovala jsem jeho brášku, zatímco on si hověl v náruči u své mámy. Ostatní děti si hrály a smály se. Martínek byl z bratříčka nadšený, jen říkal, že je hodně malinký a ještě neumí moc mluvit :). Očividně z něj ale spadly jeho předchozí obavy. Jeho bráška se stal skutečností. Přestal být velkou neznámou. Celkem příjemnou atmosféru narušil návrat přítele Martínkovi mámy. Ten nám dával celkem jednoznačně najevo, že pro něj jsme nevítaní vetřelci. Po pár okamžicích jsme se tedy rozloučili a odjeli směrem k domovu. Přiznávám, že mě jeho chování rozladilo a rozhodně mrzelo. Martínek je koneckonců bratrem jeho syna. Strávili jsme v autě přes dvě hodiny času, aby jsme oba sourozence seznámili. Žádali jsme pouze Martínkovo vřelé přijetí a chtěli jsme pro něj jen pár šťastných okamžiků prožitých s jeho rodinou. Myslím si ale, že Martínek si to užil a nic negativního ani nezaznamenal. Zato pro mě to bylo varování do budoucnosti. Třeba se ale pletu. Kéž by! Marťa ale odjížděl spokojený, usměvavý, mával a těšil se na další shledání. Na to, jak už bude jeho bráška veliký a jak si spolu budou hrát. Cestu domů téměř celou prospal. Rád se s námi vracel, neprotestoval, nepřemlouval, že by chtěl zůstat. Byla jsem za to vděčná. Za to, že zná své místo a ač stráví příjemné chvíle, ví, že patří k nám a u nás je jeho domov. Celkově si tedy myslím, že den to byl příjemný a vydařený a svůj účel splnil dokonale :).