O rodině ze které vzešel - 3. část

   Několik dní byl náš klouček neklidný. Občas se počůrával. Pořád jsme museli prohlížet fotky. O všech z jeho rodiny mluvit. Neustále trval na tom, že za ním přijedou. Bude jim půjčovat hračky. Ukáže jim svůj pokojíček. Ze strany rodiny a přátel jsem se setkávala s výčitkami typu: „Akorát tomu klukovi pletete hlavu. Nikam jste neměli jezdit. Když ho chtěla vidět, měla přijet. Teď chudák ani neví, kam vlastně patří“. Chápala jsem, co tím myslí, ale jak mu můžu plést hlavu, když mu říkám pravdu o jeho životě a původu? Nepletla bych mu ji víc, kdybych ho nechala žít v přesvědčení, že patří k nám, že u nás má své kořeny? Navíc všichni měli obavu, aby si teď jeho rodina nechtěla vzít Martínka zpátky. Viselo to všude ve vzduchu. I já se tím trápila. Viděla jsem je pohromadě. Jejich stejná gesta, podobu, temperament. Věděla jsem, že kdyby o něj projevili zájem, neměli bychom nejmenší šanci. Byla jsem si jistá, že on by s nimi chtěl být. I když by to pro něj nebylo jednoduché. Ale vše ho táhlo k nim. Za rok u nás se setkal se spoustou lidí. Hrál si s různými dětmi. A strávil s nimi více času, než se svými sourozenci. Přesto o nikom jiném nikdy tolik nemluvil. Na nikoho jiného tak často nevzpomínal. Nikdo se mu nedostal tak hluboko pod kůži. Zažila jsem tu sílu rodinného pouta. Dřív bych nevěřila. Ale to pouto tam bylo. Poprvé jsem pochopila, proč tolik lidí hledá své rodiče či sourozence, ač je neviděli 30 let a žili spokojeným životem. Síla vložených genů je veliká. Nevědomá. Rozumem nepřekonatelná. Nicméně jsem stále doufala, že to nebude tak horké. Že své dětství prožije s námi. Že zažijeme ještě spoustu krásných dní a budeme mít tu výsadu a čest, vidět ho růst a dospívat a dělat mu na jeho cestě rádce a průvodce. Věřila jsem, že Bůh nás jako jeho náhradní rodinu nevybral náhodou. Stále jsem věřila, že povede naše i jeho kroky tak, aby to pro něj bylo dobré. Přece jsem ale stále stála i o to, aby svoji rodinu znal. Cítil se jí přijímán. Aby věděl, odkud přišel a kam se může případně někdy vrátit.

   Dny plynuly. Od jeho rodiny nepřicházely žádné zprávy. Posílala jsem SMS, ale bez odezvy. Proběhly prázdniny. Přišel podzim. A Vánoce. Zkoušeli jsme volat, psát. Ptala jsem se naší sociální pracovnice, zda se u nich něco nestalo. Martínkovi bylo moc smutno. Nezapomínal. Stále čekal. A já nevěděla, co mu mám říkat. Cítila jsem za tu situaci velikou zodpovědnost. Navíc jsme potřebovali vyřídit Marťovi pas, kvůli jednodennímu výletu na Slovensko. K tomu byla nutná plná moc od jeho zákonného zástupce. Poslala jsem dopis s prosbou a plnou mocí. Volala jsem. Vše marné. Na druhé straně bylo neprůstřelné mlčení. Žádala jsem o pomoc sociální pracovnici. Vypadalo to, že se budeme muset obrátit na soud. Nechápala jsem, co se stalo. Vždyť spolu vypadali tak spokojení. Myslela jsem, že přeci není možné, zapomenout na své dítě. Nechtít vědět, jak se mu daří. Abych měla čisté svědomí, napsala jsem ale nejdřív Martínkově mámě dopis. Dlouhý. Od srdce. Poděkovala jsem jí, že mu dala život. Popsala jsem, jak mě trápí její nezájem a jak těžké je to pro jejího syna. Co to pro něj musí být, když nezajímá vlastní mámu. A že s tímto vědomím bude muset vyrůstat. Bude ho nést jako veliké břemeno. Popsala jsem vše, co jsem cítila. Jak jsem to vnímala. Bez výčitek. Na konci jsem vyjádřila naději, že se nakonec vše přeci jenom změní. Že Martínka miluju a přeju mu do života jen štěstí. Chci ho vidět spokojeného. Že věřím, že k tomu bude nápomocná. Že ji bude potřebovat. I své sourozence. Bude potřebovat jistotu, že někde jsou a on je může kdykoli vidět. Nebude opuštěný, ale mnohonásobně milovaný. Stane se pánem svého osudu a bude vědět, že je člověkem hodným lásky, který zná své místo. Napsala jsem toho ještě o hodně víc. A poslala. 

   K mému překvapení mi do týdne zazvonil telefon. Do 14 dnů přišla podepsaná plná moc k vyřízení pasu. Domluvili jsme si další setkání. A od té doby jsme v pravidelném kontaktu. Už téměř rok. Píšeme si a voláme každých 14 dní. Tento týden Martínek mluvil s mámou skoro 20 minut úplně sám. Vyprávěl jí vše. O školce, kamarádech, hračkách. Výborný vztah máme i s jeho babičkou. S tou si píšeme SMS i několikrát týdně. Bohužel je vážně nemocná a její zdravotní stav je jedním z důvodů, proč je její vnuk u nás. Sama potřebuje péči. Nebyla tedy schopná postarat se o něj, když se jeho máma rozhodla, že ona to nezvládne. Nemluvíme o tom, co se stalo. S mámou ani babičkou. Není to podstatné. Důležité je, co je teď. A co bude. Na tom, co se stalo, už nikdo nic nezmění. Martínkovi je dobře u nás a tak to vnímá i jeho rodina. Respektujeme se. I když je pro mě stále moc těžké, vnímat to silné pouto mezi nimi. Vnímat, jak je Martínkovi po nich smutno. Jak je šťastný, když s nimi tráví čas. A jak mě v té chvíli odsunuje na druhou kolej. Ale přeju mu to. Podporuju ho. Cítím, že je to důležité a pro jeho budoucí život a hledání sebe sama naprosto nezbytné. V březnu máme domluveno setkání. Těším se i bojím zároveň. Už předem vím, jak těžké to bude pro mě i Martínka. Vím ale dobře, že stejně těžké setkání je to i pro jeho rodinu. Pro jeho mámu, jeho sourozence. Mají se moc rádi. Cítí, že k sobě patří. S tím vědomím musí žít všichni. My i oni. A není to snadné. Miluju ale toho kloučka, co k nám přišel jako dar z nebe. Jen se nezrodil ze mě, ale z jiné ženy. A té ženě jsem za jeho zrození vděčná. Stala se součástí našeho života. Stejně jako on a ostatní členové jeho rodiny. Naše životy a osudy se protnuly. Alespoň teď a v tomto okamžiku. A Martínek má dvě maminky a obě miluje. Obě milují ho. Láska je mocná, věřím v její sílu. Prožil si těžké časy můj milý, jeho dušičku to poznamenalo, ale doufám, že jeho dny budoucí budou prozářené láskou. Moc si to přeju. Moc to přeju mu!

Květná zahrada v Kroměříži - kamélie

   Dnes jsme si udělali výlet. Štěpán po obědě odjel na výpravu s astronomickým kroužkem a já dopoledne rozhodla, že zbytek naší rodiny stráví odpoledne také na výletě. Koukla jsem na internet a brzy bylo rozhodnuto. Včera v Květné zahradě v Kroměříži zahájili sezónu tradiční každoroční výstavou kamélií ve velkém skleníku. Nikdy jsem na ní ještě nebyla, ač jsem si to moc přála. Dnes jsem tedy chytila příležitost za pačesy, odvezli jsme našeho výletníka na nádraží a uháněli směr Kroměříž. Měli jsme čtyři hodiny času do návratu Štěpána. A bohatě to stačilo. V Květné zahradě zatím není nic k vidění, kromě palem a květin ve sklenících. Ale ty stojí za to. Oba jsou naaranžovány opravdu krásně. Byly k vidění nejen kamélie, ale i jarní květy jako narcisky, tulipány, hyacinty, petrklíče a spousta dalších. Byla jsem ve svém živlu. Vážně spokojená. A kamélie, tak ty mě naprosto uchvátily. Nemohla jsem se jich nabažit. Spousta barev, tvarů květů, malé keříky i vzrostlé staleté stromy. Vše doplněno jarními květy a příjemnou atmosférou. Opravdu nádhera. Moc jsem si to užila. Jen škoda, že kamélie nevoní. Nevadí, jejich něžná krása absenci vůně vynahradí. Děti mé nadšení plně nesdílely, stejně jako jejich tatínek. Ale ani to nevadilo ničemu. Přímo ve skleníku je vkusně zakomponována kavárna, takže manžel si dal kávu a děti odbíhaly střídavě ven, honit se do bludišť Květné zahrady. Myslím, že spokojení jsme byli nakonec všichni. Já přímo nadšená. Doteď mám úsměv na tváři a vybavuju si tu krásu. Je úžasné vstoupit na konci února přímo do jara. Snad potěší mých pár fotek i vás. Příroda nás těší tolika dary a je v ní nekonečně mnoho půvabu. Nechte se jí pohladit, byť jen na vteřinku :).

O rodině ze které vzešel - 2. část

   Mému muži se plán moc nelíbil. Souhlasil, že pojedeme, ale nechtěl se ničeho účastnit. Nijak komunikovat. Nechal vše na mně. Ale i tato podpora mi stačila. Byl se mnou a věděla jsem, že v případě potřeby mi bude oporou. Jako vždy. Sehnala jsem ubytování. Chtěla jsem, aby spolu mohli strávit celý den, aby to nebylo uspěchané. Neviděli se v tu dobu už přes rok a sourozenci se v podstatě neznali. Pro Marťu to mělo být první přespání mimo náš domov. Věděla jsem, že je to risk. Přesto jsme jeli. Všichni. Nás šest. Cesta byla nekonečná. Martínek byl neskutečně nervózní. Křičel, plakal, rozčiloval se. Nebylo možné ho uklidnit. Když jsme zastavili, jen se válel po zemi. Jeho obvyklá reakce na nejistotu. Netušil, co ho čeká. Výlet. Máma. Sourozenci. Spaní v chaloupce. Spousta neznámých informací. Vysvětlovali jsme pořád dokola. Já, manžel děti. Po nekonečných třech hodinách jsme dorazili na místo. Domluvili jsme si setkání v parku na dětském hřišti. Bylo krásně. Počasí nám přálo.

    Cestou na hřiště se Martínek neustále válel v prachu cesty. Neřeším to. Vím, že se tak vypořádává se zátěží. Beru jen náhradní oblečení. Jinak nezasahuju. Došli jsme na místo. Jeho máma a sourozenci už čekali. Naše děti se bez ostychu vrhnuly na dovádění s jeho sourozenci. Hned si rozuměli. Martínek si zprvu nikoho nevšímal a držel se mě a manžela. Postupem času ale nervozita opadala a pustil se za dětmi. Mámu ale stále neregistroval. Několikrát jsem s ním za ní přišla, poslala ho, aby jí nabídl sušenku. Byla velice napjatá. Opět jen šeptala. I já byla nesvá. Netušila jsem, co říkat, jak se chovat. Jenže neuběhly ani dvě hodiny a Martínek ji začal oslovovat „mami“. Volal na ni, aby ho houpala, chytala na skluzavce, aby se dívala, co dělá. Já s manželem jsme stáli opodál a nevěřícně koukali. V tu dobu už to byl náš chlapeček, cizích lidí se spíš bál, neodešle jen tak s někým za ruku jako před několika měsíci. Když jsme byli na návštěvě, nehrál si s jinými dětmi v pokojíčku, ale byl stále u nás. Najednou tam běhal se svými sourozenci. Nabízel jim sušenky. Přetahoval se s nimi o hračky, a když volal „mami“, nemyslel tím mě. Nevšímal si ani našich dětí, se kterými byl jinak neustále a na hřišti se od nich za normální situace nehnul. Když se k němu obvykle na dětském hřišti přiblížilo jiné malé dítě, utíkal s pláčem a chtěl jít domů. Ne ale tehdy. S dětmi, které viděl v podstatě poprvé v životě, dováděl, jako kdyby je znal od nepaměti. Byli si neuvěřitelně podobní a všichni velice temperamentní. Chtěl po nich vše opakovat a k asistenci chtěl svou mámu. Bylo mi do breku. Myslela jsem si, že jsem připravená, že to zvládnu a ustojím. Ale bylo mi mizerně. Úplně jsem se klepala. Nechápala jsem, jak je možné, že jsem mu rok dávala vše, byla jsem vděčná za každý pokrok, za každý úsměv, obejmutí, projev přízně. A najednou je tu žena, která se o něj nikdy nestarala, neviděla ho přes rok a on chce být jen s ní. Na mě si ani nevzpomene. Nepotřebuje mě. Trápila jsem se velice. Žárlila jsem. A při tom jsem měla přesně to, co jsem celou dobu chtěla. Za celý ten rok, co jsem ho měla jen pro sebe, jsem ani jednou nepocítila, že k nám nepatří. Až teď. Když jsem ho viděla s jeho rodinou. S jeho mámou a sourozenci. Myslela jsem, že se zblázním. Cítila jsem, jak se mi hroutí svět. Nevěděla jsem, jak se k tomu postavit. Co bude dál. Jestli bude ještě někdy můj, náš. Naštěstí tam byly ještě naše děti a jejich „mami“ patřilo vždy mně. Martínkova máma je vůbec nezajímala. Neměli nejmenší potřebu za ní chodit či se s ní kamarádit. A tak jsem ten den nějak přežila. 

   Čekala mě bezesná noc. I Martínka. Vzbouzel se s pláčem. Neustále. Počůral se a pokakal. Domů ale odjížděl klidný. Před odjezdem jsme se ještě chvíli setkali s jeho rodinou. Kromě mámy a sourozenců i s babičkou a dědou. Martínek byl šťastný. Za celou cestu v autě nezaplakal. Byl spokojený. Plný dojmů a zážitků. Vyprávěl nám je, smál se a chtěl být zase s nimi. A mně pukalo srdce. Byla jsem ale vděčná, že odjel bez pláče, křiku, bolesti. Že si své důležité setkání užil a všechnu nervozitu nechal za sebou. Byla jsem ale také plná emocí, napjetí a smutku. Od Martínkovi mámy mi přišla krátká SMS s poděkováním. Psala mi, že si ani nedovedu představit, co to pro ni znamenalo. Že nečekala, že by jí její syn ještě někdy řekl mami. Dodalo mi to spoustu energie a smyslu, ale stále to bylo moc těžké. Hned druhý den jsem kontaktovala naši klíčovou pracovnici, abych s ní vše probrala. V každém případě jsem byla přesvědčená, že po tak vydařeném setkání se Martínkovi do života vrátí jeho biologická rodina. Alespoň v nějaké omezené formě, třeba pravidelných setkáních 2 x ročně a častějším telefonickém kontaktu. Tak snadné to ale nebylo.

Ryba jménem Ian - Bradley Somer

Viróza dostihla už i mě. Což se dalo předpokládat. Všechny děti už jsou naštěstí ve škole a školce. Dnes odešel i náš nejmenší školkáček.Včera jsem byla slabá jak moucha a celý den proležela. O Martínka se staral tatínek a moje milované děti. A já využila toho nicnedělání a dočetla jsem knihu, kterou jsem měla rozečtenou asi dva týdny. Takže teď ji mohu s klidem vrátit do knihovny. Jen co mě přestane bolet hlava a vrátí se mi síly :). Nejdřív se s vámi ale chci o ni podělit. Líbila se mi totiž moc.

Kniha má nenápadný název Kniha jménem Ian. Nebýt recenze, kterou jsem na ni četla, nikdy bych po ní v knihovně nesáhla. Kdo by chtěl číst o rybě, že? Možná tak čtení pro děti, ale pro dospělou ženu?

Jenže, není to jen příběh o rybě padající z 27. patra. Je to příběh o životě. O kratičkých okamžicích, ze kterých se skládá. O tom, co všechno se může udát během pár minut v jednom jediném domě. Jak se byť jen na malý okamžik protnou životy jeho obyvatel. Někdy je to jen mžik, jindy z toho vznikne něco trvalejšího. Kniha je poutavě psaná. Vtáhne vás do děje. Psáno je o uvěřitelných věcech. Nic převratného, či nemožného. Jen kousky životů obyčejných a vpodstatě neobyčejných lidí. Káždý z nich má svůj jedinečný život, pohled na svět, své vlastní prožívání. A když nahlédneme v jednom okamžiku do různých bytů v domě, tak jak do nich nahlížela i padající zlatá rybka jménem Ian, vznikne nám z toho neuvěřitelně pestrá, poutavá a zajímavá mozaika.

K tomu nechybí ani moudré myšlenky. A moc se mi líbilo i vtipné mapování Ianova pádu na boku textu. Zkrátka kniha se mi dostala pod kůži. Jsem ráda, že jsem si ji půjčila a díky nemoci, i velmi rychle přečetla. Je to odpočinkové a nenáročné čtení. Přitom milé a moudré. Díky pane B. Somere!

"Budova jako archa naplňuje poslání nést v sobě vše doposud zmíněné, poskytujíc přístřeší duchu a chaosu života a bytostem, jež jsou jejich nositeli..."

"Po tom všem, co se stalo, si připadá malý a bezmocný. Život ho žene svým vlastním směrem, vlastní rychlostí a ze svých vlastních důvodů."

"Jednotlivci to může trvat celý život, než to prožije, ale pro obyvatela Seville je to jen o něco méně než čtyři vteřiny sdíleného života. Viděli jsme tu pár okamžiků, ale v domě a ve městě je jich mnohem víc. A bude se to opakovat znovu a znovu, tak dlouho, dokud bude existovat čas."

SOMER, Bradley. Ryba jménem Ian. Přeložil F. Klausner. Vydání první. V Praze: Metafora, 2015. 284 stran. ISBN 978-80-7359-470-1.

Petrklíč jako klíč z nepohody

   Dnes jsem si musela koupit petrklíč. Po Valentýnu zbyly v obchůdku poslední čtyři kousky. Naštěstí :). Potřebovala jsem si nutně zlepšit náladu. Nemůžu ven, tak alespoň trocha přírody domů. Není mi dnes dvakrát do zpěvu. Nestalo se nic hrozného. Jen se nemůžeme vymanit ze spárů různých virů a bacilů. Už téměř měsíc. Martínek šel minulý týden po dlouhé době ve čtvrtek a pátek do školky. Alespoň na dopoledne. Ode dneška měl slíbeno i spinkání. Ještě v pátek to vypadalo nadějně. Pěkný víkend před námi a konečně všichni víceméně zdraví. Jenže v sobotu začal zvracet Štěpán, k tomu vysoké horečky. V neděli se přidalo jeho dvojče Štěpánka. Jak jinak. Vždy musí mít vše společně. A dnes v noci i Martínek. Víkend byl těžký. Hlavně noci. Včera začalo být špatně i mému muži. Já se zatím v duchu hesla ,"maminky si nemohou vzít volno", držím. I když mi v tom kolotoči kolem marodů, praní, umývání a probdělých nocích není úplně nejlépe. Kéž vydržím, než se uzdraví oni. Se mnou tu zatím ještě běhá i mé sluníčko Alžbětka. Můj parťák v tom domu plném marodů. A ještě je tu náš pejsek a nově i petrklíč. Můj lék na chmury. Když je mi nejhůř, nekupuju kabelky, boty či oblečení. Ale kytičky, sazeničky či cibulky. Nejraději ovšem vyrážím ven. Všechno házím za hlavu a nechám se konejšit tichem a vší tou krásou a dokonalostí. Dnes mi musí stačit petrklíček koupený při mém pár minutovém úniku do obchodu. A výrobky mých dětí všude okolo. Kam se podívám :). I včera jsem dostala krásné obrázky od mých dcer. Jsou i světlé chvilky v tom stresu a shonu. V tom věčném boji s nemocemi. Naštěstí nemocemi přechodnými a vyléčitelnými. Nic co by se nedalo vydržet, ale život ztrpčují i tak :(.
   Přeju Vám všem dny plné zdraví, lásky a pohody. Těším se, až se vrátím ke psaní o pěstounství. Až bude u nás zase dobře a náš dům bude plný křiku a smíchu. Teď jsem vděčná, že někteří marodi milosrdně spí. Díky Bohu za to. Za každý jeho dar a okamžik štěstí v tom sledu neustálých problémů a komlikací.

O rodině ze které vzešel - 1. část

   Dnes se odhodlávám pustit se do psaní o tom nejsložitějším. O tom, co je na pěstounství nejtěžší. O udržování vztahu s Martínkovou rodinou biologickou. O budování jeho identity, navazování vztahů a vazeb, o poznávání jeho kořenů. Už při přípravách se ti pěstouni, kteří byli v kontaktu s biologickou rodinou jejich dítěte (což nejsou zdaleka všichni), shodovali na tom, že právě tohle je to nejnesnadnější. Nejvíc vyčerpávající a zatěžující. Často je to vrací na samý počátek problémů, podrývá jejich výchovu, hodnoty a vztahy. Při mých rozhovorech s pěstounkami, hloubkových rozhovorech vedených kvůli mé bakalářské práci, jsem nejednou slyšela o tom, jak těžké situace náhradní mámy prožívaly. O tom, jak roky navazovaly vztah s dítětem či dětmi (někdy se jednalo o sourozence), naučili je vše, zdárně s nimi prošly základní vzdělávání a najednou přišla puberta a byl konec. Děti odešly za svou biologickou rodinou. Ač v ní neměly žádné zázemí ani vhodné podmínky. Mnohdy žádný pokojíček, psací stůl, zkrátka nic. Hodily za hlavu všechno. Studium na střední škole, vztahy s pěstouny a jejich dětmi. Spálily mosty a odešly. Pěstounky to pochopitelně vnímaly jako nevděk. Jako roky zbytečné snahy. Marnost. Samozřejmě ne každou pěstounskou rodinu čeká tenhle osud. Setkala jsem se i s případy jinými. Dobrými vztahy po celou dobu. Je to risk náhradního rodičovství. Ta touha po nalezení vlastních kořenů je velmi silná. Pojí se s nalezením vlastní identity. Je to zcela logické. Dovedete si představit, že neznáte svoje rodiče, prarodiče, sourozence? Že netušíte, jak vypadají, jakou mají povahu, jaké nadání? Že žijete mezi lidmi, s nimiž vás nepojí podoba, máte jiné zájmy, jiný talent a při to víte, že někde žije někdo, kdo vám podobný je? S kým byste si možná mohli rozumět? A tohle vše prožívali v citlivém období dospívání? V době, kdy podle vás všichni „dospěláci“ říkají blbosti a ničemu a hlavně vám nerozumí? Z mého života zmizel v mých 12 letech otec. Odešel. Znovu se oženil. A rozhodl se, že by bylo lepší zapomenout na svou rodinu původní. Je to už přes 25 let a já stejně pořád doufám a věřím, že se jednoho dne vrátí. Že se zeptá, jak se mám. Že ho budu zajímat a bude na mě pyšný. Není snadné srovnat se s tím, že svého rodiče nezajímáte. Řekla bych dokonce, že je to zcela nemožné. Ve skrytu duše stejně víte, že vám něco chybí. Že schází kousíček mozaiky. A do pěstounství jsem s tímto vědomím vstupovala.  Pročetla jsem spoustu knih a provedla několik rozhovorů. A můj pocit, že bez biologické rodiny to nepůjde, byl velmi silný. A zatím přetrvává a tím pocitem se řídím. I když vím, že s většinou lidí se na tom neshodnu. Dokonce ani s velkou částí pěstounů. Podporu mám jen v naší klíčové pracovnici. A samozřejmě ve svém svědomí. Ani můj muž se mnou není jednoznačně zajedno. Ale stojí při mně, je to skvělý chlap.

   Pojďme tedy na začátek. Na náš začátek. Už na úvod upozorňuji, že o prvních 16. měsících Martínkova života nevím téměř nic. Jen velmi kusé informace. Vím to, že se narodil jako několikáté dítě své matky. Ta se o něho starala prvních pár dnů jeho života, ale pak se z nějakého důvodu rozhodla, že dál nemůže. Neptala jsem se na to. Prozatím. Někdy možná. Ale není to moje věc. Dopisem poprosila sociální odbor, aby si pro chlapce přijeli. Už to považuji za rozhodnutí silné osobnosti. Za projev lásky a zájmu. Mohla ho vychovávat bez lásky a vybíjet si na něm frustraci. Mohla ho zanedbávat, bít, mohla cokoli, ale chtěla, aby se měl lépe než s ní. Nejprve ho chtěla dát k adopci. Ale nedokázala to. Nakonec vždy couvla. V kojeneckém ústavu ho navštívila asi 4x a nic dobrého jsem tam o ní neslyšela. Spousta dohadů a odsuzujících slov.  Nějakou dobu se pracovalo s myšlenkou, že pokud se její situace změní, vezme si ho domů. K ostatním sourozencům, o něž se doposud stará. Když měl Martínek jeden rok, rozhodla se dát mu k narozeninám druhou šanci na lásku a zázemí. Napsala druhý dopis a poprosila sociální odbor, aby mu našel pěstouny. Že nemá cenu dál ho trápit, protože ona ví, že se o něj nedokáže postarat a ani se ho nedokáže vzdát. A tím se otevřela nová kapitola jeho života. Jeho cesta k nám. Čtyři měsíce po tomto dopise jsme byli osloveni jako vhodní pěstouni. Věděla jsem hned, že ho chci a věděla jsem hned, že musím přijmout i jeho mámu. Ženu, která mu dala život a dala mu i šanci na lásku. Nebyl jí lhostejný. Přemýšlela. Trápila se. Dělala těžká rozhodnutí. Jak už jsem napsala, do Martínka jsem se zamilovala na první pohled. Vydala jsem ze sebe obrovskou spoustu emocí. Chovala jsem se, jako by byl moje miminko. Přesto jsem poprosila sociální pracovnici, zda by nekontaktovala jeho mámu a nepozvala ji v den, kdy jsme si ho odváželi domů. Netušila jsem, zda dorazí. A moc jsem tomu ani nevěřila. Ale chtěla jsem ji poznat, chtěla jsem se představit, říct ji, kam odchází. Ukázat ji své děti. Dát jí adresu a telefon. Ujistit ji, že ho může kdykoli vidět. I když ho odvážíme přes 100 kilometrů daleko. A ona vážně přišla. Bylo to pro mě překvapení. Do místnosti vstoupila krásná, mladá, štíhlá, upravená žena. Hned jsem viděla Martínkovu podobu. Byla velmi nervózní. Celá se klepala. Když jsem se jí na něco zeptala, dokázala jen zašeptat. Tak moc se jí chvěl hlas. Představila jsem jí celou naší rodinu. Dala jí všechny potřebné informace a zeptala se, zda chce vidět Marťu. Nechtěla. Ten byl v tu dobu v herně s ostatními dětmi. Jen se šeptem zeptala, jestli ho může případně někdy vidět. Ujistila jsem ji, že ano a požádala o její adresu a telefonní číslo, abych ji mohla zasílat informace. A pak jsme se rozešly. Slyšela jsem, jak se rozplakala hned na chodbě a já probrečela dalších asi 30 minut. Bylo to neuvěřitelně silné. Plné emocí. A znamenalo to pro mě mnoho.  Najednou jsem cítila velikou zodpovědnost i vůči této ženě. Svěřila mi své dítě v naději, že se o něj dobře postarám a dám mu vše, co ona nedokáže či nemůže. 

   A tím náš kontakt na několik dalších měsíců ustal. Čekala jsem na dopis, na SMS, na zavolání. Nic takového se nekonalo. Přesto jsem po měsíci poslala dopis s fotkami. Občas jsem napsala SMS. Vše bez reakcí. Přišly Vánoce. Opět jsem poslala fotky, dopis a přání. Mrzelo mě, že je vše bez odezvy. Radila jsem se s klíčovou pracovnicí i Martínkovou sociální pracovnicí. Zjistila jsem, že tohle je zcela standardní situace. Že tak to většinou končí. Rodiče své děti mají svým způsobem rádi, ale nedokážou pro ně nic udělat. Vyvinout nějakou aktivitu. Mnohdy jsou prostě jen rádi, že je o jejich děti dobře postaráno a to jim stačí. Jenže já si usmyslela, že tohle přeci není možné. Martínkovi jsem dál vyprávěla o mámě, co ho měla v bříšku a o sourozencích, kteří s ní žijí. A v polovině ledna, půl roku od jeho příchodu k nám, přišel balík. Krátký dopis, sada autíček a fotky. Byla jsem šťastná. Radovala jsem se jako dítě. Byla jsem šťastná za mého chlapečka. Že na něho někdo z jeho blízkých myslí. A nedovedete si ani představit, jak šťastný byl on. Svou mámu neviděl 9 měsíců, ale šťastně běhal po domě a všem ukazoval autíčka od maminky. Rázem se stala jeho nejoblíbenějšími. Nejméně jedno musel mít vždy s sebou. A fotky sourozenců prohlížel pořád dokola. Brzy znal jejich jména. Bylo to neuvěřitelné. Doufala jsem ve zlepšení situace. Nadšeně jsem poslala SMS s poděkováním. Zkoušela jsem volat. Ale vše bez odezvy. Telefon mi nikdo nebral. Žádný další kontakt se nekonal. Na jaře přišlo předvolání k soudu kvůli svěření do pěstounské péče. Doufala jsem, že se Marťova máma dostaví. Přišla na poslední chvíli. Soudní stání bylo velice nepříjemné. Jen dotazy na finanční situaci. Přečtení výslechů, ve kterých jsme odpovídali na to, zda ho máma navštěvuje, zajímá se o něj. Podle pravdy jsme odpovídali, že ne. Bylo to opravdu nemilé a bála jsem se, že to bude konec našich vztahů, ač ještě ani nezačaly. Nakonec byl dotaz soudkyně na jeho mámu, zda se její poměry nezměnily a zda si ho přeci jen nechce vzít domů. Tento dotaz zaskočil nás i ji. Naštěstí dala jednoznačnou odpověď, že něco takového nemá v plánu ani teď a ani v dohledné době. Že je velice ráda, že je u nás. Konečně jsme se stali oficiálně pěstouny. Po soudu jsem ještě Martínkovu mámu dohonila a nabídla jí, že jestli by měla zájem, přijedeme za nimi. A ona souhlasila. Chvíli jsme si povídali a tentokrát to byl milý a nenucený rozhovor. Prohodili jsme pár vět o dětech a domluvili si brzké setkání. Ledy se hnuly.

Pár řádků o mně

Martínek je pořád ještě nemocný. Můj muž dnes přijel domů brzo (většinou se vracívá až se stmíváním) a já jeho příjezdu využila a rychle frnkla na dvě hodinky ven. Bylo větrno. Vítr se tak náramně snažil, že se mraky měnily každou minutu. Panoráma stále jiné. Nádhera. A navíc jsem potkala jen pár dalších lidiček, což mám ráda. Proto jsem neplánovaně vydržela dvě hodiny i v tom vychru. A bylo mi krásně. Opravdu moc. Cestou mě napadlo, napsat dnes alespoň pár řádečků o mně. Dřív než se pustím do tématu Martínkovi biologické rodiny. Příště. Slibuji.

- Nejsem moc vzručná a kreativní. Nikdy jsem nebyla a vždy jsem po tom toužila. Umět se vyjádřit malbou, šitím, upečením krásného dortu či jakoukoli tvorbou. Moc se mi líbí, když někdo něco umí. Mám spoustu takových přátel a je krásné, navštěvovat pak jejich byt. Vidět jejich obtisk na každém místě. I v jejich stylu oblékání. Obdivuji to. Ale do vínku mi to dáno nebylo.

- Jsem introvert. Ač jsem to dlouho netušila. Vždy jsem se měla za extroverta. S lidmi se seznamuji lehce. Jenže psychologické testy opakovaně ukázaly, že jsem introvert. Nejprve mě to zarazilo, ale když jsem se zamyslela, uznala jsem, že tomu tak opravdu je.

- Lehčeji než slovem mluveným se vyjadřuji slovem psaným. Odmala. Psávala jsem si vždy deníčky, dopisy fiktivním kamarádkám, milovala jsem sloh a vždy jsem raději psala písemky než podstupovala ústní zkoušení. Při něm jsem byla v koncích. I když jsem uměla. Než něco říct, raději to zkrátka napíšu.

- Nemám ráda plesy, večírky, zábavy. Jsem nesvá, když je někde spousta lidí a navíc nevydržím ponocovat. Po 23 h se ukládám do stavu "hybernace" a pokud ji musím překonávat, jsem naštvaná, podrážděná a nebavím se. Za to si kdykoli moc ráda zajdu na kafe s kamarádkou, jen dodržet večerku :).

- Můj muž je má první láska. Seznámili jsme se v prvním ročníku na střední škole, na prahu puberty. A od té doby jsme spolu. Přes 20 let. A já ho miluji ještě víc než kdysi. Aby jsme spolu mohli být, utekli jsme v 19 letech z domu a odjeli na dva roky do USA. Bylo to těžké a nerozvážné, ale stmelilo nás to. A díky našetřeným penězům jsme si po návratu mohli koupit byt a vzít se. Tak jak jsme si přáli.

- Moc ráda se sama toulám krajinou. Pokud možno bez lidí. Líbí se mi koukat do dálky. Poslouchat ptáky, šum stromů, vánek a ticho. Moc ráda v krajině přemýšlím. A aby to bylo dokonalé, potřebuji vodu. Její hladinu, zrcadlení okolí v ní, šplouchání vlnek, zurčení potoka. Přítomnost vody mě nabíjí nesmírným klidem a energií. Nedaleko domu mám naštěstí rybník, řeku, potůček, i krásné výhledy.

- O všem hodně přemýšlím. Někdy až zbytečně moc. Neumím se rychle rozhodovat. Potřebuju čas. Dost se řídím intuicí. Ale i kní potřebuji klid. Zachytit pocit. Nápad. Myšlenku. Ale i přes moji opatrnost a přemýšlivost dělám občas bláznivá rozhodnutí a skáču do neznáma.

- Ráda cestuji. Alespoň po ČR, i když bych ráda i jinam. Snad časem. Plánů a snů mám spousty. Užívám si ale i výlety v kraji zdejším. Miluju nové výhledy, žasnu nad krásou krajiny, pozoruju kytičky, stromy, barvy, zahrádky, domečky, lidi. A raduju se z nových zážitků, když jedeme všichni. Budujeme si tím naše vzpomínky, naši společnou rodinnou identitu, ty okamžiky se tak snadno nevymažou. A to se mi líbí.

 Pro dnešek o mně stačí, někdy třeba přidám pár dalších odrážek. Teď raději ještě pár dnešních fotek, toho co mám ráda. Čerstvě prožitých okamžiků, které do mě dnes vlily spoustu energie a radosti.