Mému muži se plán
moc nelíbil. Souhlasil, že pojedeme, ale nechtěl se ničeho účastnit. Nijak
komunikovat. Nechal vše na mně. Ale i tato podpora mi stačila. Byl se mnou a
věděla jsem, že v případě potřeby mi bude oporou. Jako vždy. Sehnala jsem
ubytování. Chtěla jsem, aby spolu mohli strávit celý den, aby to nebylo
uspěchané. Neviděli se v tu dobu už přes rok a sourozenci se v podstatě
neznali. Pro Marťu to mělo být první přespání mimo náš domov. Věděla jsem, že
je to risk. Přesto jsme jeli. Všichni. Nás šest. Cesta byla nekonečná. Martínek
byl neskutečně nervózní. Křičel, plakal, rozčiloval se. Nebylo možné ho
uklidnit. Když jsme zastavili, jen se válel po zemi. Jeho obvyklá reakce na
nejistotu. Netušil, co ho čeká. Výlet. Máma. Sourozenci. Spaní
v chaloupce. Spousta neznámých informací. Vysvětlovali jsme pořád dokola.
Já, manžel děti. Po nekonečných třech hodinách jsme dorazili na místo.
Domluvili jsme si setkání v parku na dětském hřišti. Bylo krásně. Počasí
nám přálo.
Cestou na hřiště se Martínek neustále válel
v prachu cesty. Neřeším to. Vím, že se tak vypořádává se zátěží. Beru jen
náhradní oblečení. Jinak nezasahuju. Došli jsme na místo. Jeho máma a
sourozenci už čekali. Naše děti se bez ostychu vrhnuly na dovádění s jeho
sourozenci. Hned si rozuměli. Martínek si zprvu nikoho nevšímal a držel se mě a
manžela. Postupem času ale nervozita opadala a pustil se za dětmi. Mámu ale
stále neregistroval. Několikrát jsem s ním za ní přišla, poslala ho, aby
jí nabídl sušenku. Byla velice napjatá. Opět jen šeptala. I já byla nesvá.
Netušila jsem, co říkat, jak se chovat. Jenže neuběhly ani dvě hodiny a
Martínek ji začal oslovovat „mami“. Volal na ni, aby ho houpala, chytala na
skluzavce, aby se dívala, co dělá. Já s manželem jsme stáli opodál a
nevěřícně koukali. V tu dobu už to byl náš chlapeček, cizích lidí se spíš
bál, neodešle jen tak s někým za ruku jako před několika měsíci. Když jsme
byli na návštěvě, nehrál si s jinými dětmi v pokojíčku, ale byl stále
u nás. Najednou tam běhal se svými sourozenci. Nabízel jim sušenky. Přetahoval
se s nimi o hračky, a když volal „mami“, nemyslel tím mě. Nevšímal si ani
našich dětí, se kterými byl jinak neustále a na hřišti se od nich za normální situace
nehnul. Když se k němu obvykle na dětském hřišti přiblížilo jiné malé
dítě, utíkal s pláčem a chtěl jít domů. Ne ale tehdy. S dětmi, které
viděl v podstatě poprvé v životě, dováděl, jako kdyby je znal od
nepaměti. Byli si neuvěřitelně podobní a všichni velice temperamentní. Chtěl po
nich vše opakovat a k asistenci chtěl svou mámu. Bylo mi do breku. Myslela
jsem si, že jsem připravená, že to zvládnu a ustojím. Ale bylo mi mizerně.
Úplně jsem se klepala. Nechápala jsem, jak je možné, že jsem mu rok dávala vše,
byla jsem vděčná za každý pokrok, za každý úsměv, obejmutí, projev přízně. A
najednou je tu žena, která se o něj nikdy nestarala, neviděla ho přes rok a on
chce být jen s ní. Na mě si ani nevzpomene. Nepotřebuje mě. Trápila jsem
se velice. Žárlila jsem. A při tom jsem měla přesně to, co jsem celou dobu
chtěla. Za celý ten rok, co jsem ho měla jen pro sebe, jsem ani jednou
nepocítila, že k nám nepatří. Až teď. Když jsem ho viděla s jeho
rodinou. S jeho mámou a sourozenci. Myslela jsem, že se zblázním. Cítila
jsem, jak se mi hroutí svět. Nevěděla jsem, jak se k tomu postavit. Co
bude dál. Jestli bude ještě někdy můj, náš. Naštěstí tam byly ještě naše děti a
jejich „mami“ patřilo vždy mně. Martínkova máma je vůbec nezajímala. Neměli
nejmenší potřebu za ní chodit či se s ní kamarádit. A tak jsem ten den
nějak přežila.
Čekala mě bezesná
noc. I Martínka. Vzbouzel se s pláčem. Neustále. Počůral se a pokakal. Domů
ale odjížděl klidný. Před odjezdem jsme se ještě chvíli setkali s jeho rodinou.
Kromě mámy a sourozenců i s babičkou a dědou. Martínek byl šťastný. Za
celou cestu v autě nezaplakal. Byl spokojený. Plný dojmů a zážitků.
Vyprávěl nám je, smál se a chtěl být zase s nimi. A mně pukalo srdce. Byla
jsem ale vděčná, že odjel bez pláče, křiku, bolesti. Že si své důležité setkání
užil a všechnu nervozitu nechal za sebou. Byla jsem ale také plná emocí,
napjetí a smutku. Od Martínkovi mámy mi přišla krátká SMS s poděkováním.
Psala mi, že si ani nedovedu představit, co to pro ni znamenalo. Že nečekala,
že by jí její syn ještě někdy řekl mami. Dodalo mi to spoustu energie a smyslu,
ale stále to bylo moc těžké. Hned druhý den jsem kontaktovala naši klíčovou
pracovnici, abych s ní vše probrala. V každém případě jsem byla
přesvědčená, že po tak vydařeném setkání se Martínkovi do života vrátí jeho
biologická rodina. Alespoň v nějaké omezené formě, třeba pravidelných
setkáních 2 x ročně a častějším telefonickém kontaktu. Tak snadné to ale
nebylo.
Žádné komentáře :
Okomentovat