Dnes se odhodlávám
pustit se do psaní o tom nejsložitějším. O tom, co je na pěstounství nejtěžší.
O udržování vztahu s Martínkovou rodinou biologickou. O budování jeho
identity, navazování vztahů a vazeb, o poznávání jeho kořenů. Už při přípravách
se ti pěstouni, kteří byli v kontaktu s biologickou rodinou jejich
dítěte (což nejsou zdaleka všichni), shodovali na tom, že právě tohle je to
nejnesnadnější. Nejvíc vyčerpávající a zatěžující. Často je to vrací na samý
počátek problémů, podrývá jejich výchovu, hodnoty a vztahy. Při mých
rozhovorech s pěstounkami, hloubkových rozhovorech vedených kvůli mé
bakalářské práci, jsem nejednou slyšela o tom, jak těžké situace náhradní mámy
prožívaly. O tom, jak roky navazovaly vztah s dítětem či dětmi (někdy se
jednalo o sourozence), naučili je vše, zdárně s nimi prošly základní
vzdělávání a najednou přišla puberta a byl konec. Děti odešly za svou
biologickou rodinou. Ač v ní neměly žádné zázemí ani vhodné podmínky.
Mnohdy žádný pokojíček, psací stůl, zkrátka nic. Hodily za hlavu všechno.
Studium na střední škole, vztahy s pěstouny a jejich dětmi. Spálily mosty
a odešly. Pěstounky to pochopitelně vnímaly jako nevděk. Jako roky zbytečné
snahy. Marnost. Samozřejmě ne každou pěstounskou rodinu čeká tenhle osud.
Setkala jsem se i s případy jinými. Dobrými vztahy po celou dobu. Je to
risk náhradního rodičovství. Ta touha po nalezení vlastních kořenů je velmi
silná. Pojí se s nalezením vlastní identity. Je to zcela logické. Dovedete
si představit, že neznáte svoje rodiče, prarodiče, sourozence? Že netušíte, jak
vypadají, jakou mají povahu, jaké nadání? Že žijete mezi lidmi, s nimiž vás
nepojí podoba, máte jiné zájmy, jiný talent a při to víte, že někde žije někdo,
kdo vám podobný je? S kým byste si možná mohli rozumět? A tohle vše prožívali
v citlivém období dospívání? V době, kdy podle vás všichni „dospěláci“
říkají blbosti a ničemu a hlavně vám nerozumí? Z mého života zmizel v mých
12 letech otec. Odešel. Znovu se oženil. A rozhodl se, že by bylo lepší
zapomenout na svou rodinu původní. Je to už přes 25 let a já stejně pořád
doufám a věřím, že se jednoho dne vrátí. Že se zeptá, jak se mám. Že ho budu zajímat
a bude na mě pyšný. Není snadné srovnat se s tím, že svého rodiče
nezajímáte. Řekla bych dokonce, že je to zcela nemožné. Ve skrytu duše stejně
víte, že vám něco chybí. Že schází kousíček mozaiky. A do pěstounství jsem s tímto
vědomím vstupovala. Pročetla jsem
spoustu knih a provedla několik rozhovorů. A můj pocit, že bez biologické
rodiny to nepůjde, byl velmi silný. A zatím přetrvává a tím pocitem se řídím. I
když vím, že s většinou lidí se na tom neshodnu. Dokonce ani s velkou
částí pěstounů. Podporu mám jen v naší klíčové pracovnici. A samozřejmě ve
svém svědomí. Ani můj muž se mnou není jednoznačně zajedno. Ale stojí při mně,
je to skvělý chlap.
Pojďme tedy na
začátek. Na náš začátek. Už na úvod upozorňuji, že o prvních 16. měsících
Martínkova života nevím téměř nic. Jen velmi kusé informace. Vím to, že se
narodil jako několikáté dítě své matky. Ta se o něho starala prvních pár dnů
jeho života, ale pak se z nějakého důvodu rozhodla, že dál nemůže. Neptala
jsem se na to. Prozatím. Někdy možná. Ale není to moje věc. Dopisem poprosila
sociální odbor, aby si pro chlapce přijeli. Už to považuji za rozhodnutí silné
osobnosti. Za projev lásky a zájmu. Mohla ho vychovávat bez lásky a vybíjet si
na něm frustraci. Mohla ho zanedbávat, bít, mohla cokoli, ale chtěla, aby se
měl lépe než s ní. Nejprve ho chtěla dát k adopci. Ale nedokázala to.
Nakonec vždy couvla. V kojeneckém ústavu ho navštívila asi 4x a nic
dobrého jsem tam o ní neslyšela. Spousta dohadů a odsuzujících slov. Nějakou dobu se pracovalo s myšlenkou, že
pokud se její situace změní, vezme si ho domů. K ostatním sourozencům, o
něž se doposud stará. Když měl Martínek jeden rok, rozhodla se dát mu k narozeninám
druhou šanci na lásku a zázemí. Napsala druhý dopis a poprosila sociální odbor,
aby mu našel pěstouny. Že nemá cenu dál ho trápit, protože ona ví, že se o něj
nedokáže postarat a ani se ho nedokáže vzdát. A tím se otevřela nová kapitola
jeho života. Jeho cesta k nám. Čtyři měsíce po tomto dopise jsme byli
osloveni jako vhodní pěstouni. Věděla jsem hned, že ho chci a věděla jsem hned,
že musím přijmout i jeho mámu. Ženu, která mu dala život a dala mu i šanci na
lásku. Nebyl jí lhostejný. Přemýšlela. Trápila se. Dělala těžká rozhodnutí. Jak
už jsem napsala, do Martínka jsem se zamilovala na první pohled. Vydala jsem ze
sebe obrovskou spoustu emocí. Chovala jsem se, jako by byl moje miminko. Přesto
jsem poprosila sociální pracovnici, zda by nekontaktovala jeho mámu a nepozvala
ji v den, kdy jsme si ho odváželi domů. Netušila jsem, zda dorazí. A moc
jsem tomu ani nevěřila. Ale chtěla jsem ji poznat, chtěla jsem se představit,
říct ji, kam odchází. Ukázat ji své děti. Dát jí adresu a telefon. Ujistit ji,
že ho může kdykoli vidět. I když ho odvážíme přes 100 kilometrů daleko. A ona
vážně přišla. Bylo to pro mě překvapení. Do místnosti vstoupila krásná, mladá,
štíhlá, upravená žena. Hned jsem viděla Martínkovu podobu. Byla velmi nervózní.
Celá se klepala. Když jsem se jí na něco zeptala, dokázala jen zašeptat. Tak
moc se jí chvěl hlas. Představila jsem jí celou naší rodinu. Dala jí všechny
potřebné informace a zeptala se, zda chce vidět Marťu. Nechtěla. Ten byl v tu
dobu v herně s ostatními dětmi. Jen se šeptem zeptala, jestli ho může
případně někdy vidět. Ujistila jsem ji, že ano a požádala o její adresu a telefonní
číslo, abych ji mohla zasílat informace. A pak jsme se rozešly. Slyšela jsem,
jak se rozplakala hned na chodbě a já probrečela dalších asi 30 minut. Bylo to
neuvěřitelně silné. Plné emocí. A znamenalo to pro mě mnoho. Najednou jsem cítila velikou zodpovědnost i
vůči této ženě. Svěřila mi své dítě v naději, že se o něj dobře postarám a
dám mu vše, co ona nedokáže či nemůže.
A tím náš kontakt na několik dalších měsíců ustal. Čekala
jsem na dopis, na SMS, na zavolání. Nic takového se nekonalo. Přesto jsem po
měsíci poslala dopis s fotkami. Občas jsem napsala SMS. Vše bez reakcí. Přišly
Vánoce. Opět jsem poslala fotky, dopis a přání. Mrzelo mě, že je vše bez odezvy.
Radila jsem se s klíčovou pracovnicí i Martínkovou sociální pracovnicí.
Zjistila jsem, že tohle je zcela standardní situace. Že tak to většinou končí.
Rodiče své děti mají svým způsobem rádi, ale nedokážou pro ně nic udělat.
Vyvinout nějakou aktivitu. Mnohdy jsou prostě jen rádi, že je o jejich děti dobře
postaráno a to jim stačí. Jenže já si usmyslela, že tohle přeci není možné.
Martínkovi jsem dál vyprávěla o mámě, co ho měla v bříšku a o
sourozencích, kteří s ní žijí. A v polovině ledna, půl roku od jeho
příchodu k nám, přišel balík. Krátký dopis, sada autíček a fotky. Byla
jsem šťastná. Radovala jsem se jako dítě. Byla jsem šťastná za mého chlapečka.
Že na něho někdo z jeho blízkých myslí. A nedovedete si ani představit,
jak šťastný byl on. Svou mámu neviděl 9 měsíců, ale šťastně běhal po domě a
všem ukazoval autíčka od maminky. Rázem se stala jeho nejoblíbenějšími. Nejméně
jedno musel mít vždy s sebou. A fotky sourozenců prohlížel pořád dokola.
Brzy znal jejich jména. Bylo to neuvěřitelné. Doufala jsem ve zlepšení situace.
Nadšeně jsem poslala SMS s poděkováním. Zkoušela jsem volat. Ale vše bez
odezvy. Telefon mi nikdo nebral. Žádný další kontakt se nekonal. Na jaře přišlo
předvolání k soudu kvůli svěření do pěstounské péče. Doufala jsem, že se
Marťova máma dostaví. Přišla na poslední chvíli. Soudní stání bylo velice
nepříjemné. Jen dotazy na finanční situaci. Přečtení výslechů, ve kterých jsme
odpovídali na to, zda ho máma navštěvuje, zajímá se o něj. Podle pravdy jsme
odpovídali, že ne. Bylo to opravdu nemilé a bála jsem se, že to bude konec
našich vztahů, ač ještě ani nezačaly. Nakonec byl dotaz soudkyně na jeho mámu,
zda se její poměry nezměnily a zda si ho přeci jen nechce vzít domů. Tento
dotaz zaskočil nás i ji. Naštěstí dala jednoznačnou odpověď, že něco takového
nemá v plánu ani teď a ani v dohledné době. Že je velice ráda, že je
u nás. Konečně jsme se stali oficiálně pěstouny. Po soudu jsem ještě Martínkovu
mámu dohonila a nabídla jí, že jestli by měla zájem, přijedeme za nimi. A ona
souhlasila. Chvíli jsme si povídali a tentokrát to byl milý a nenucený
rozhovor. Prohodili jsme pár vět o dětech a domluvili si brzké setkání. Ledy se
hnuly.
Žádné komentáře :
Okomentovat