neděle 31. ledna 2016

Olomouc - Vlastivědné muzeum

Udělali jsme si výlet do Olomouce. Mého oblíbeného a poměrně často navštěvovaného města. V Olomouci jsem strávila čtyři roky mých pedagogických studií a zamilovala jsem si tu starodávnou krásu tohoto města. A přitom města klidného. Plného studentů, kultury a překrásných zákoutí. Jezdíme sem tedy několikrát do roka. Tentokrát do Vlastivědného muzea na výstavu českých korunovačních klenotů. Přesněji jejich replik. A k tomu přiblížení doby za života a vlády Karla IV.
Šlo hlavně o čtení informačních panelů, občas vitrína s archeologickými nálezy, ukázka dobového oblečení a zbraní a samozřejmě prosklená vitrína s přesnými replikami korunovačních klenotů. Svatováclavská koruna je přibližně o 200 let starší než žezlo a jablko. Je znát, že doba, ve které byla vyrobena, ještě nepřála přehnané zdobnosti. Mnozí návštěvníci byli jejím vzhledem zklamaní. Připadala jim taková jednoduchá, obyčejná. A v podstatě i je. Pokud si neuvědomíte, že ta pravá je vyrobena z 2,5 kg zlata a desítek drahých kamenů. To myslím svědčí i dnes o její impozantnosti a o tehdejším bohatství naší země.
Celkově mě výstava nijak nenadchnula. Ale ani nezklamala. Nedověděla jsem se nic převratného, ale korunovační klenoty jsem viděla opravdu ráda. Vidět je na fotkách není stejné jako vidět je doopravdy. Byť jen repliky. Ale repliky prvotřídní. Až u nich jsem si uvědomila, jak krásně jsou zdobené žezlo a jablko. Nádherné rytiny. Pár minut jsem se u nich zdržela. A poctivě přečetla všechny informace, od začátku až do konce. Menší děti výstava pravděpodobně moc nezaujme. Prohlédnou pár obrázků, šaty, pohladí meč, vyrazí si minci na památku. Ale nejedná se o nijak rozsáhlou výstavu, takže ji přečkají bez problému. A ty školou povinné, ty už se mohou i něco přiučit. Nahlédnout trochu do historie. Myslím, že nějaká vzpomínka na Karla IV. v hlavě zůstane. A hlavně, budou vědět, jak vypadají české korunovační klenoty, jedny z největších pokladů naší země. Chtěla jsem, aby to viděli. A jsem za to ráda.

Když se do Vlastivědného muzea vypravíte s dětmi, určitě zavítejte do nejhořejších pater, kde je stálá výstava Příroda Olomouckého kraje. Tu máme velice rádi. Zvlášť v zimních měsících je to prima výlet. Vitríny se zvířaty. Spousta interaktivních prvků. Vyřádí se jak ti malí, tak školou povinní a vyřádí se i rodičové :). A odjíždět budou spokojení úplně všichni.

A pokud zbyde ještě trošička času, stačí se jen chvíli potoulat po okolí muzea, které leží pár metrů od náměstí a také od katedrály. Výletů do Olomouce mám v plánu více, už teď se těším na další :).
Katedrála svatého Václava
Ulička nad náměstím

středa 27. ledna 2016

Řídit jednou rukou



   Když jsem se před pár dny pustila do úvahy na téma, jaké to pro mě je být náhradní mámou ve srovnání s mateřstvím biologickým, vzpomněla jsem si při té příležitostí na jednu pěstounku z dob našich příprav na pěstounství. Bylo to tehdy úžasné setkání, které mě velice obohatilo. A mimo jiné mi v hlavě utkvěla jedna myšlenka, která se rozdíly mezi mateřstvím a rodičovstvím náhradním zabývala. Pro všechny připravující to bylo důležité téma. Všichni jsme cítili, že přijmout do své rodiny neznámého človíčka se spoustou prožitých zkušeností a často bohužel se zkušenostmi negativními, nebude úplně stejné jako přivézt si z porodnice očekávané miminko. Miminko, s nímž jste souzněli devět měsíců, má z poloviny vaše geny a z druhé půle vašeho partnera, jehož znáte. A jako zkušené rodiče nás zajímalo, jestli můžeme vycházet z toho, co jsme už prožili. Zda nám výchova našich dětí může pomoc tu neznámou situaci zvládnout. Jak to vnímala a prožívala ona.

   Nepamatuji si jméno oné dámy, vím jen, že byla skvělá. O velice těžkých věcech dokázala vyprávět s takovou lehkostí a humorem, že ač to bylo téma, které by nás mělo všechny rozbrečet a hluboce zasáhnout, slzeli jsme v té chvíli smíchy. Ale zasáhlo nás to i tak. Dlouho jsme potom vše slyšené vstřebávali a brada nám padal obdivem a úctou k té ženě, která se dokázala poprat s téměř nezvládnutelným úkolem, a při tom jí zbyl humor. Víra a důvěra. Nadhled a moudrost. Bylo to opravdu silné setkání. Vím, že to co dokázala ona, bych pravděpodobně nezvládla. Stala se totiž náhradní mámou v SOS dětské vesničce. Pustila k vodě svůj dosavadní život, práci, jistoty. Odstěhovala se od svých čerstvě dospělých dětí (ale ještě svobodných, bez rodiny, na samém prahu dospělosti) a vrhla se do neznáma. Sama. Bez partnera. Bez předchozí pěstounské zkušenosti. Ve věku, kdy už si mohla užívat zaslouženého užívání si života. Mohla cestovat, cvičit, navštěvovat kina, divadla, muzea. Těšit se na budoucí vnoučata. Oddychnout si, že úspěšně zvládla výchovu svých dětí. Místo toho se odstěhovala a s vervou se pustila do zatím nejtěžšího úkolu svého života. V té chvíli ale ještě netušila, jak těžké to bude. Nastěhovala se do domku ve vesničce a dostala do výchovy hned pět dětí. Dětí velmi traumatizovaných, problémových, se silnou citovou deprivací. Dětí bez pevné vazby k blízkému člověku. Popisovala první rok, ty zážitky byly tak silné, že je ani nebylo možné vyprávět bez humoru. Nedaly by se vydržet. Přesto bojovala, nevzdávala, zkoušela si získat důvěru těch dětí. Postupně se to dařilo. Ale ani po několika letech soužití to nebylo dobré a bezproblémové. Často se vraceli na začátek. Ušli krok a vzápětí couvli. Postupovali velmi zlehka. Kousek po kousku budovali vztah. Hledali se. Snažili se chápat se navzájem. Smekám i dnes. Ještě víc, než tehdy. Ženy někdy dokážou neuvěřitelné věci. Sáhnou si až na samé dno a ráno znovu vstanou, vydolují zbytečky sil, lásky a důvěry a s nadějí pokračují. 

   A tato jedinečná žena nám tehdy řekla, že rozdíl mezi rodičovstvím biologickým a rodičovstvím náhradním je asi takový, jako mezi řízením auta a motorky. Pokaždé jste řidič, ale rozdíl je v tom veliký. Pokud řídíte auto jako začátečník, nejprve jste nervózní, musíte se soustředit, jezdíte pomalu, dělá vám problém rozjíždění do kopce či parkování. S najetými kilometry a zkušenostmi si ale časem začnete jízdu autem užívat. Už se nemusíte tak moc soustředit, většinu úkonů děláte automaticky, za jízdy si můžete povídat se spolujezdcem, poslouchat rádio a můžete dokonce držet volant jen jednou rukou. Pořád musíte být ostražití a předvídat, ale přestává to být tak náročné. Autem můžete navíc jezdit za každého počasí, nevadí déšť a s vhodnou výbavou a zkušeností dokonce ani sníh a mráz. Není potřeba oblékat se jinak, než jak jste ten den oblečeni. A když budete ve výjimečné situaci trochu nepozorní, většinou to odnesou jen pomačkané plechy či rozbité světlo. 

   Pokud ale řídíte motorku, vyžaduje to neustálou pozornost a plnou soustředěnost. Povídat si s někým za jízdy nebo poslouchat rádio, jde ztěžka. Jízdu na motorce musíte mnohem víc promýšlet a předvídat. Je potřeba znát povětrnostní podmínky. V dešti a zimě to jde na motorce velmi ztuha a občas se zkrátka vyjet nedá. Na motorku se musíte speciálně obléct, nelze jen tak naskočit a jet. Pokud se rozhodnete řídit jen jednou rukou, může to mít i fatální následky. Tragické následky mívá i chvilka nepozornosti, podcenění situace, najetí na kámen, srážka s autem atd. Jezdit na motorce je mnohem nebezpečnější, ale za to více vzrušující. Jízda na motorce nebude nikdy tak pohodlná jako autem. Ani roky praxe nezmění nic na tom, že si u ní bez problému nepopovídáte, že vám na ní v zimě bude zima a že stále nebudete moct řídit jednou rukou a v druhé držet svačinu. Ani roky praxe nezmění nic na tom, že na motorku nenaložíte kufry pro čtyřčlennou rodinu, a když budete po dlouhé jízdě vyčerpaní, stejně si na motorce nemůžete zdřímnout a po pár hodinách jet dál. Na motorce musíte vždy plánovat, předvídat a být ve střehu. Když polevíte, dopadne to zle. Ale každý motorkář vám přesto řekne, že jízda na motorce je prostě úžasná a stojí za to. Jistě nemusím dodávat, k řízení kterého dopravního prostředku lze přirovnat náhradní rodičovství. Už tehdy mi ta myšlenka připadala skvělá, ale až teď ji dokážu plně docenit a uznat její srozumitelnou pravdivost. Pokud jsou mezi vámi nějací náhradní rodiče, vnímáte to také tak?

sobota 23. ledna 2016

Být náhradní mámou - 2. část

Dnes byl opravdu krásný den. Téměř od rána zasypával kraj sníh, vše se ponořilo do ticha, bíla a klidu. Ustal shon, i auta jezdila minimálně, ulice skoro prázdné. Zašli jsme si odpoledne s dětmi na zamrzlý rybník a užili si nádherné chvíle. Někteří bruslili, jiní se jen tak váleli ve sněhu, dělali andělíčky, koulovali se a já vše fascinovaně prohlížela a rozplývala se nad nádherou a jedinečností sněhových vloček. Jen labutě, které se rozhodly přečkat v našem rybníce i zimu, nebyly asi moc nadšené z jejich na minimum zmenšeného domova. Děti si ale užívaly o to víc, že chvíli patřila zamrzlá a zasněžená hladina rybníka pro změnu jim. Mám ráda takovou zimu. A o to raději se pak vracím domů, kde je teplo, moc neuklizeno, ale dobře. A příjemně se mi pokračovalo v psaní včera započatém, takže dodávám slíbenou druhou část.
I těm střechám to v bílé moc sluší
Náš andílek
Tolik lesku
Tolik jedinečných tvarů
Rodinka původně devítičlená, teď už jen rodiče a zraněné mládě, jež neopustili
Se soumrakem a v bílém hávu mi připadala i známá místa nějak slavnostnější a krásnější


Být náhradní mámou



   Jednoho dne jsem se pak stala mámou náhradní. A vše bylo jinak. Ještě než se naše rodina rozrostla. Žádné jásání, podpora a těšení se ze strany nejbližší rodiny. Naopak rozmlouvání, varování, strašení nebo jen rezignace typu: „Mně se to moc nelíbí, ale dělejte si, co chcete, je to vaše věc“. Nebyl to přístup, jako když oznámíte, že čekáte vytoužené miminko. Svého „syna“ jsem si musela od počátku uhájit a smířit se s tím, že v tomto případě bude vše na nás. Že s pomocí babiček nemůžeme počítat nebo jen ve zcela výjimečných případech. A nakonec se ukázalo, že i kdyby byl přístup širší rodiny jiný, na situaci by to nic nezměnilo. Martínek nebyl a není dítětem, které můžete jen tak nechat u babičky. Je dítětem nejistým, těžce prožívajícím každou změnu. Stále v sobě nemá tu důvěru mých dětí, že ho nikdy neopustím a vždy se k němu vrátím. Tato důvěra je pracně budovaná a velmi lehce se rozsype, jako domeček z karet. A i když ho miluju jako své dítě a máme spolu velmi silný vztah, i když bych si moc přála, aby patřil do mého života i za 20 let, necítím to jako úplnou samozřejmost. Kdyby mi někdo řekl, že se někdy z mého života vytratí některé z mých dětí, bylo by to jako bych měla žít bez ruky či bez nohy. Jsou mojí součástí. I když z mého života zmizí, budu o nich pořád vědět, budu cítit, že kus mě chybí a bude to bolet. S Martínkem to mám jinak. Je to jako s dobrým kamarádem. Je vám s ním dobře, jste s ním rádi, uděláte pro něj cokoli, nechcete ho ztratit. Někdy se to ale stane. Vaše cesty se rozejdou. Sem tam si pošlete zprávičku, ale život běží dál. 

   A zpět k rozdílům ve výchově. Pokud jsem se řídila čistě intuicí, bylo to často špatně. Pokud jsem neustála své emoce, bylo zle. Zvýšit hlas, byl veliký problém. Říkat co cítím, se míjelo účinkem. Netušila jsem, proč ten drobek pláče a co vlastně chce. Byl cizincem. Sice vítaným, očekávaným, vřele přijímaným a zahrnovaným láskou, přesto cizincem. Musela jsem se učit přemýšlet o každém kroku, každém slovu. Snažila jsem se být pořád o krok dopředu a uvažovat o tom, co která situace může přinést. Učila jsem se nebrat věci samozřejmě a brát jako normální to, že někdo druhý prožívá stejnou situaci diametrálně odlišně. Učila jsem se trpělivosti a větší ostražitosti k druhému. Musela jsem se začít mnohem více hlídat a ovládat. A také jsem dospěla k tomu, že někdy prostě stejně netuším, co dělat a tomu človíčkovi zkrátka nerozumím a situaci nezvládám. 

   Být náhradní mámou, je stručně řečeno úplně jiné, než být mámou.  Je to nesnadně budovaný vztah, ve kterém chybí mateřské pouto. Chybí v něm něco, co Bůh, matka příroda či nějaká jiná síla, vložila do vztahu matka a dítě. Nikdy předtím jsem si neuvědomila, jak silné toto pouto je. Jak silná je vazba mezi mámou a jejím dítětem. Že je to pouto stejné intenzity, jako mezi milenci a životními partnery. Že mnohdy ani nevíte proč, ale potkáte někoho, o kom víte, že bez něj nemůžete žít a všechno vás nutí, být v jeho blízkosti. Podobně to funguje i mezi mámou a jejím dítětem. Není to jen o lásce a o vztahu, je to i o té vzájemné touze po blízkosti. O tom, že v mámině náruči se cítíte dobře a máte v ní pocit bezpečí. Je to i o tom, že na mámu nikdy nemůžete zapomenout a ona na vás. Sílu mateřského pudu jsem si poprvé v celé síle uvědomila asi před rokem, kdy jsem měla chřipku, velmi vysoké horečky, zimnici a téměř blouznění. V tu dobu ještě Martínek nechodil do školky a trávili jsme spolu celé dny. Když ráno zazvonil budík, i v tom horečnatém stavu jsem věděla, že děti musí odejít do školy. Že je do ní musím vypravit. A opravdu jsem s vypětím všech sil došla do kuchyně a dohlédla na to, aby odešly. Potom jsem se dopotácela do postele a s úlevou usnula. Asi za hodinu mě vzbudil křik a volání. Pořád jsem poslouchala, co to může být. Nechápala jsem. Podvědomě jsem věděla, že mé děti jsou v pořádku, že jsou ve škole. Ale Martínek v té chvíli, kdy se mnou lomcovala horečka a zimnice, v mé mysli nebyl. Trvalo mi pár minut, než jsem si vzpomněla, že mám doma ještě jedno dítě, o které se musím postarat. Vážně mě to zaskočilo. Vůbec by mě nenapadlo, že bych na něj mohla zapomenout. V tu dobu byl u nás asi rok a půl a do té doby se mi nestalo ani jednou, že bych ho nějak vypustila z hlavy. Jenže když můj mozek a vědomí nepracovali naplno, najednou tam nebyl. Na svoje děti jsem nezapomněla nikdy. I když mi bylo hodně zle. I když jsem sotva stála na nohou. Vždy jsem o nich věděla, vždy jsem byla puzena mocnou silou k péči o ně. Byť by mě to mělo stát zdraví či život. A stejně to mají i mé děti. I když je jim špatně, i když jsou po narkóze, vždy mě bezpečně poznají. Když plakaly a druzí lidé se je snažili marně utišit, stačilo, abych se objevila, vzala je do náruče a bylo po pláči. Máma je prostě jen jedna. Je to jedinečné, zázračné a velice silné pouto. Pouto, které nelze racionálně změnit. A tohle pouto cítí Martínek ke své biologické mámě. Když vidím je dva spolu, když vidím, jak se tetelí v její blízkosti, jak je šťastný, že je s ní, pak musím uznat, že já jsem a vždy budu pouze „máma náhradní“. Nenahraditelná, milovaná, pečující, podporující, ale „náhradní“. Zastupující za tu, které se narodil a po které bude celý život toužit a bude snít o její lásce. Bez ohledu na to, jestli se mu jí bude dostávat. Může se to zdát nepochopitelné, neuvěřitelné možná i nepravděpodobné. Ale ten náš brouček mě za ty dva úžasné roky naučil tolik nesoudit, nepřemýšlet o tom, co je dobré a co zlé, naučil a učí mě stále, jak věci, situace a lidi přijímat i v jejich jinakosti. A díky němu jsem si také naplno uvědomila, jak nádherné a jedinečné je být mámou. Mám ho moc ráda. Je úžasná a zázračná ta naše společná cesta.

pátek 22. ledna 2016

Být náhradní mámou - 1. část

   Venku mrzne, konečně pořádná zima, jsem za ni vděčná. Naše maličká zahrádka je schovaná pod popraškem sněhu, odpočívá a těší se na jaro. Byla jsem se jí pokochat, jak jí to sluší v tom zimním hávu a zvěčnila jsem si tu chvíli na několika fotečkách. Zá pár měsíců z nás budou opět věrné spojenkyně. Bude mi nabízet útěchu od povinností, starostí a každodenního shonu a já ji budu na oplátku krášlit, zalévat a bránit před všemožnými škůdci. Mám ráda svých pár metrů půdy. Moje potěšení a relaxaci.
   Pak jsem ale rychle hledala úkryt v teple domova, u krbu a horkého čaje. Tam, kde za oroseným oknem sem tam vykukuje nějaký ten kvítek a kde je dobře i v tom nejhorším nečase. A začala psát. Pustila jsem se dnes do úvahy o tom, jaké to pro mě je, být náhradní mámou. Ještě nemám dopsáno. Dnes tedy alespoň první část. O tom, jak jsem prožívala mateřství biologické. Základ pro to, abych si ujasnila, v čem je ten největší rozdíl.



Být náhradní mámou

   Být mámou náhradní není tak přirozené a samozřejmé, jak jsem si dřív myslela. Ale není to ani těžké, či nepřirozené. Je to jen jiné. Dokud jsme neměli Martínka, nijak zvlášť jsem se nad mateřstvím nezamýšlela. Naše děti byly vytoužené, vymodlené, s láskou vyhlížené a očekávané. Dvojčata se nám narodila tři roky po svatbě a Alžbětka pak za 3,5 roku. Toužila jsem po dětech moc a opravdu vím, co to je za bolest, když dítko nepřichází. Ronila jsem potoky slz, plakala u reklam s miminky, záviděla těhotným ženám či maminkám s kočárky. To čekání a nejistotu, zda se vlastního dítěte někdy dočkáme, jsem prožívala hodně bolestně. Zvlášť v situaci, kdy nám lékaři moc šancí nedávali.  Když se pak na těhotenském testu objevily dvě čárky a já si uvědomila, že mé modlitby a prosby byly vyslyšeny, byla jsem tím nejšťastnějším člověkem na světě. Doteď si pamatuju ten pocit absolutního štěstí, pocit jako když se vznášíte. V tu chvíli jsem nezáviděla nikomu nic, věděla jsem, že nic krásnějšího už od života dostat nemůžu. Byl to pro mě zázrak. Moje rodina a kamarádi se radovali a těšili spolu se mnou.  Nikdo nepochyboval, nic nerozmlouval, nezrazoval. Pouze čiré štěstí uvnitř mě i v blízkém okolí. A už tehdy jsem slíbila Bohu, že se jednoho dne o svoje štěstí podělím s někým, kdo z nějakého důvodu nemůže vyrůstat v lásce. Na něhož rodiče nečekali s otevřenou náručí a kdo pro ně nebyl celým vesmírem a tím největším darem. Od chvíle, kdy jsem věděla, že v sobě nosím nový život, jsem cítila, že mám sobě nevyčerpatelnou spoustu lásky a že se o ni musím podělit. Už tehdy jsem přijala do svého srdce někoho dalšího, jen jsem nevěděla, kdy a kdo to bude. 

   A pak jsem se stala mámou. Mámou v pravém smyslu slova. Držela jsem v ruce své malé uzlíčky, má štěstíčka, bytůstky co vzešly ze mě a mého muže. Od počátku jsem věděla, že jsou pevnou součástí mého života. Už napořád. Že odteď už bude můj život propojen s jejich, že k sobě patříme a budeme spolu, dokud nás smrt nerozdělí. Vše jsem dělala tak nějak intuitivně.  Jak šly dny za sebou. První rok s dvojčaty byl náročný. Sáhla jsem si na dno, byla jsem vyčerpaná, často nemocná, prošli jsme si s manželem krizí. Neměla jsem čas na nic, na sebe, svého muže, přátele. Byla jsem jen já a moje děti a nad vodou mě držel mateřský pud, který mi velel postarat se o svoje děti. A tak jsem to i dělala. Moc jsem nepřemýšlela o tom, co dělám a proč. Ale věnovala jsem jim všechen čas. Chodili jsme na procházky, mazlili se, povídali si, hráli si. Také jsem kojila, přebalovala, prala a občas i pár hodin spala. Velmi záhy jsem zjistila, že čím víc se dětem věnuji, tím jsou klidnější. Že čas strávený s nimi, se vyplácí. Byli jsme na sebe napojení. Pomalu přebíraly mé hodnoty a pohled na svět. Vnímaly, co jim říkám a reagovaly na to. Byly šťastné, když jsem je chovala. A postupem času se z nás začali stávat skvělí parťáci. Stačil pohled a oni pochopili, že s něčím nesouhlasím. Stačilo naznačit a vydrželi chvíli zticha. V roce už chápali, že když máma leží a má zavřené oči, znamená to, že spí a oni mají být potichu. Byli ohleduplní a empatičtí. Začali spávat celou noc. Nikdy by nikoho neuhodili. Ostatním dětem půjčovali hračky. Samozřejmě také neposlouchali, zlobili, vyváděli lumpárny, ale nic vážného. A já si začala rodičovskou dovolenou užívat.

    Když do naší rodiny časem vplula Alžbětka, bylo to něco naprosto přirozeného a snadného. Bylo nás o jednoho víc a život byl ještě krásnější a barevnější. Věděla jsem, že jsme toho spolu spoustu zvládli a zvládneme i v budoucnu. Nepřemýšlela jsem o tom jak. Ke každému z nich jsem automaticky přistupovala jinak. Vnímala jsem, jaké jsou mezi nimi rozdíly. Co na jednoho zabírá a na druhého ne. Tušila jsem, proč se rozplakali a v čem byl problém. Naučila jsem se, jak je tak nějak zlehka dovést k tomu, co chci, aby udělali. A sem tam mě někam vmanévrovaly mé děti a já musela kapitulovat před jejich roztomilostí, neústupností či prosbami a slzami. Když jsem někdy nějakou situaci neustála, podlehla svým emocím a “ječela jak pominutá“, věděla jsem, že to mezi námi nic nezmění. Že se máme rádi a omluva a objetí vše napraví. Jednala jsem s nimi na rovinu a tak jak jsem to cítila. Dělala jsem chyby, zpětně si uvědomuju, jak moc jich bylo. Přesto z mých dětí rostli úžasní lidé. Lidé, kteří mají své místo a jistotu, že svou mámu by nevyměnili za nic a nikoho na světě. A že jejich máma je nikdy neopustí a bude tady pro ně.  Nebáli se odejít do školky, školy či kroužku. S radostí odjeli i na dětský tábor či školu v přírodě. S nadšením spávali u babičky či tety. Žádné slzy při odjezdech či loučení. Jen radost, očekávání a jistota, že máma je na svém místě a mohou se za ní kdykoli vrátit.

úterý 19. ledna 2016

Bratři

Dnes jsem si s Martínkem udělala výlet do Olomouce. Autobusem, vlakem, tramvají. Zážitků plno, zima veliká a velká i Martínkova únava po celém dni. Náročném dni. Pro něj tak těžkém, že si to ani nedovedu představit. Co všechno dokáže zvládnout tříletý kluk. A zvládl to výborně, ač jsem vnímala celou dobu, jak je nervózní, bojuje s emocemi, nejistotou a strachem. Přesto za to ten den stál a pro něj bude patřit ke dnům důležitým, těm, co se vrývají do paměti.

Do Olomouce přijeli desítky kilometrů i jedni z jeho nejbližších. Biologická máma, babička a o rok starší bráška. S bráchou má Martínek pěkný vztah. Alespoň prozatím. Objímali se. Vodili se za ruce. Honili a pošťuchovali. Dělili se o hračku, figurku Spider-mana. Každý ji držel za jednu ruku a šli svorně vedle sebe. Jako by je nedělil rok. Podobní si jako dvojčata. Souznějící. Stejná gesta a temperament, podobné reakce. Neuvěřitelné. Krásné i smutné. Několikrát padlo, jak se mají rádi. Malý kluk říkal druhému stejně velkému: "Mám tě rád." Slzy jsem měla na krajíčku. Loučení bylo přetěžké. Odjíždějícímu vlaku mával Martínek s velikou vervou. A jak jsme nasedli do vlaku směrem k našemu domovu, trval na tom, že chce jet za bráškou. Těžko se v té chvíli hledala slova.

Těsně před naším městečkem, tou dobou už v autobuse, řekl unavený a zasněný Martínek, že doma má ještě Štěpána a to je také jeho brácha. Jaká úleva. Opět se pomalu vracel k nám. Ale čekám pár těžkých dní. Jako vždy po takových setkáních. Ten jejich společný obrázek z Olomouce mi ale dlouho zůstane v hlavě. Dva bratři. Co k sobě patří. Ale mají pro sebe jen pár chvilek a okamžiků. Přesto si dokáží budovat vztah, chovat se jako bráchové a mít se rádi. Síla dětské čisté duše je neuvěřitelná. Žasnu. Učím se.


čtvrtek 14. ledna 2016

Pouze schody?



   Žijeme pospolu už přes dva roky. Jsem jeho druhá máma a on můj syn. Doma má své místo, svoji postel, skříň a kupu hraček. Zná tu každý kout, je stále přesvědčován, že ho máme rádi a že sem patří. Přesto, nedokáže sám sejít ze svého pokojíčku v prvním patra do přízemí, kde trávíme většinu dne. 

   Hraje si nahoře s hračkami, zatímco já ve stejném patře uklízím. Mám hotovo a potřebuji odejít dolů uvařit oběd. Říkám Martínkovi, ať si klidně hraje, že jdu jenom dolů do kuchyně a až bude chtít, ať přijde za mnou. Vnímá mě, vše mi odsouhlasí. Scházím ze schodů a dřív než dojdu k poslednímu schůdku, Martínek začíná téměř hystericky křičet: „Pojď za mnou, vrať se, pojď sem!“ Tečou mu slzy, tečou mu sliny, zmítá se na zemi. Volám na něj, ať přijde za mnou. Vím, že marně. Zažila jsem tuto scénu už nejméně stokrát. Zažíváme ji my všichni. Stejný scénář se opakuje, pokud z horního patra odejde poslední z dětí, a když tam náš klouček zůstane sám. 

   Trpělivě se vracím o pár schůdků nahoru a natahuju k němu ruce. Nepomáhá. Křik neustává. Přemlouvám, vysvětluju, nabízím úplatek ve formě něčeho dobrého k snědku. Stále nic. Jako by byl k mým slovům hluchý. Jdu za ním další krok, ale nevzdávám se naděje, že nějaký ten krůček ke mně udělá i on. Vždyť to přeci musí zvládnout. Nic na tom není. Z těch schodů šel už mnohokrát a já stojím jen kousek od něj. Pomalu to ve mně začíná vřít. Nechápu to. Proč za mnou prostě nedojde? Zvyšuju hlas a jemně přikazuju, aby za mnou šel. Slibuju odejmutí a pochvalu. Přesvědčuju ho, že to přeci zvládne, že je to můj šikovný kluk. Pak mu ukazuju, že mám bolavé koleno. Hraju nemocnou a prosím ho, aby sestoupil těch pár schodů za mnou. Po dvou letech u nás už je z něj citlivý kluk. Donedávna by ho moje bolest nijak neohromila. 

   Teď ale uvažuje a opravdu ke mně schází. Samotnou mě to překvapuje. Opravdu jsem to nečekala. Byla jsem připravená na dokončení tohoto stále se opakujícího scénáře, tedy přijít za ním, obejmout ho, utišit, vzít za ruku a odvést dolů. Ani nedutám a za pár sekund mě objímá. Jeho pláč se mění v obrovskou radost. Radostí i skáče a volá: „Já jsem za tebou přišel, já za tebou můžu přijít, já nemám bolavé koleno.“ Jeho radost je nakažlivá. Raduju se s ním a oceňuju jeho statečnost. 

   A náhle mi to dochází. Po tolika měsících nepochopení z mé strany. Vidím toho malého kloučka, ještě batole, jak sedí v herně, kde jsem se s ním poprvé setkala. Jeho máma od něj odchází z jedné nepravidelné návštěvy. Chce být s ní, ale nemůže. Dveře se zavírají a on zůstává na místě. Za chvíli končí směna některé ze sester. Také odchází. Věnuje mu úsměv a rozloučí se s ním. Martínek úsměv oplácí, ale zůstává na místě. Ví, že on nemůže odejít. Ví, že pro něho je určeno místo mezi hračkami, místo za zavřenými dveřmi. Nemůže ho svobodně opouštět. Nemůže zavolat na mámu, aby si pro něj přišla. Musí to vydržet, tak to prostě je. 

   Až po dlouhé době si dodává odvahu a zkusí sám opustit své místo mezi hračkami. A k jeho i mé obrovské radosti to jde. Mám slzy na krajíčku a objímám toho odvážného kloučka. Dokázal to a já ani netušila, jak závažný boj celé měsíce sváděl. Pro někoho obyčejné sejití ze schodů a pro druhého jeden z nejdůležitějších kroků vedoucí k uvědomění si vlastní svobody. Síla toho okamžiku je pro mě nesmírnou inspirací a nadějí. V tu chvíli cítím, že to co dělám, má opravdu smysl.