Když jsem se před
pár dny pustila do úvahy na téma, jaké to pro mě je být náhradní mámou ve
srovnání s mateřstvím biologickým, vzpomněla jsem si při té příležitostí
na jednu pěstounku z dob našich příprav na pěstounství. Bylo to tehdy
úžasné setkání, které mě velice obohatilo. A mimo jiné mi v hlavě utkvěla
jedna myšlenka, která se rozdíly mezi mateřstvím a rodičovstvím náhradním
zabývala. Pro všechny připravující to bylo důležité téma. Všichni jsme cítili,
že přijmout do své rodiny neznámého človíčka se spoustou prožitých zkušeností a
často bohužel se zkušenostmi negativními, nebude úplně stejné jako přivézt si z porodnice
očekávané miminko. Miminko, s nímž jste souzněli devět měsíců, má z poloviny
vaše geny a z druhé půle vašeho partnera, jehož znáte. A jako zkušené
rodiče nás zajímalo, jestli můžeme vycházet z toho, co jsme už prožili.
Zda nám výchova našich dětí může pomoc tu neznámou situaci zvládnout. Jak to
vnímala a prožívala ona.
Nepamatuji si jméno
oné dámy, vím jen, že byla skvělá. O velice těžkých věcech dokázala vyprávět s takovou
lehkostí a humorem, že ač to bylo téma, které by nás mělo všechny rozbrečet a
hluboce zasáhnout, slzeli jsme v té chvíli smíchy. Ale zasáhlo nás to i
tak. Dlouho jsme potom vše slyšené vstřebávali a brada nám padal obdivem a
úctou k té ženě, která se dokázala poprat s téměř nezvládnutelným úkolem,
a při tom jí zbyl humor. Víra a důvěra. Nadhled a moudrost. Bylo to opravdu
silné setkání. Vím, že to co dokázala ona, bych pravděpodobně nezvládla. Stala
se totiž náhradní mámou v SOS dětské vesničce. Pustila k vodě svůj
dosavadní život, práci, jistoty. Odstěhovala se od svých čerstvě dospělých dětí
(ale ještě svobodných, bez rodiny, na samém prahu dospělosti) a vrhla se do
neznáma. Sama. Bez partnera. Bez předchozí pěstounské zkušenosti. Ve věku, kdy
už si mohla užívat zaslouženého užívání si života. Mohla cestovat, cvičit,
navštěvovat kina, divadla, muzea. Těšit se na budoucí vnoučata. Oddychnout si,
že úspěšně zvládla výchovu svých dětí. Místo toho se odstěhovala a s vervou
se pustila do zatím nejtěžšího úkolu svého života. V té chvíli ale ještě
netušila, jak těžké to bude. Nastěhovala se do domku ve vesničce a dostala do
výchovy hned pět dětí. Dětí velmi traumatizovaných, problémových, se silnou
citovou deprivací. Dětí bez pevné vazby k blízkému člověku. Popisovala
první rok, ty zážitky byly tak silné, že je ani nebylo možné vyprávět bez
humoru. Nedaly by se vydržet. Přesto bojovala, nevzdávala, zkoušela si získat
důvěru těch dětí. Postupně se to dařilo. Ale ani po několika letech soužití to
nebylo dobré a bezproblémové. Často se vraceli na začátek. Ušli krok a vzápětí couvli.
Postupovali velmi zlehka. Kousek po kousku budovali vztah. Hledali se. Snažili
se chápat se navzájem. Smekám i dnes. Ještě víc, než tehdy. Ženy někdy dokážou
neuvěřitelné věci. Sáhnou si až na samé dno a ráno znovu vstanou, vydolují
zbytečky sil, lásky a důvěry a s nadějí pokračují.
A tato jedinečná
žena nám tehdy řekla, že rozdíl mezi rodičovstvím biologickým a rodičovstvím
náhradním je asi takový, jako mezi řízením auta a motorky. Pokaždé jste řidič,
ale rozdíl je v tom veliký. Pokud řídíte auto jako začátečník, nejprve
jste nervózní, musíte se soustředit, jezdíte pomalu, dělá vám problém
rozjíždění do kopce či parkování. S najetými kilometry a zkušenostmi si
ale časem začnete jízdu autem užívat. Už se nemusíte tak moc soustředit,
většinu úkonů děláte automaticky, za jízdy si můžete povídat se spolujezdcem,
poslouchat rádio a můžete dokonce držet volant jen jednou rukou. Pořád musíte
být ostražití a předvídat, ale přestává to být tak náročné. Autem můžete navíc
jezdit za každého počasí, nevadí déšť a s vhodnou výbavou a zkušeností
dokonce ani sníh a mráz. Není potřeba oblékat se jinak, než jak jste ten den
oblečeni. A když budete ve výjimečné situaci trochu nepozorní, většinou to
odnesou jen pomačkané plechy či rozbité světlo.
Pokud ale řídíte motorku, vyžaduje
to neustálou pozornost a plnou soustředěnost. Povídat si s někým za jízdy
nebo poslouchat rádio, jde ztěžka. Jízdu na motorce musíte mnohem víc promýšlet
a předvídat. Je potřeba znát povětrnostní podmínky. V dešti a zimě to jde na motorce velmi ztuha a občas se zkrátka vyjet nedá. Na motorku se musíte speciálně obléct, nelze jen
tak naskočit a jet. Pokud se rozhodnete řídit jen jednou rukou, může to mít i
fatální následky. Tragické následky mívá i chvilka nepozornosti, podcenění situace,
najetí na kámen, srážka s autem atd. Jezdit na motorce je mnohem
nebezpečnější, ale za to více vzrušující. Jízda na motorce nebude nikdy tak
pohodlná jako autem. Ani roky praxe nezmění nic na tom, že si u ní bez problému
nepopovídáte, že vám na ní v zimě bude zima a že stále
nebudete moct řídit jednou rukou a v druhé držet svačinu. Ani roky praxe
nezmění nic na tom, že na motorku nenaložíte kufry pro čtyřčlennou rodinu, a
když budete po dlouhé jízdě vyčerpaní, stejně si na motorce nemůžete zdřímnout
a po pár hodinách jet dál. Na motorce musíte vždy plánovat, předvídat a být ve
střehu. Když polevíte, dopadne to zle. Ale každý motorkář vám přesto řekne, že
jízda na motorce je prostě úžasná a stojí za to. Jistě nemusím dodávat, k řízení
kterého dopravního prostředku lze přirovnat náhradní rodičovství. Už tehdy mi
ta myšlenka připadala skvělá, ale až teď ji dokážu plně docenit a uznat její
srozumitelnou pravdivost. Pokud jsou mezi vámi nějací náhradní rodiče, vnímáte
to také tak?
Žádné komentáře :
Okomentovat