Být náhradní mámou - 1. část

   Venku mrzne, konečně pořádná zima, jsem za ni vděčná. Naše maličká zahrádka je schovaná pod popraškem sněhu, odpočívá a těší se na jaro. Byla jsem se jí pokochat, jak jí to sluší v tom zimním hávu a zvěčnila jsem si tu chvíli na několika fotečkách. Zá pár měsíců z nás budou opět věrné spojenkyně. Bude mi nabízet útěchu od povinností, starostí a každodenního shonu a já ji budu na oplátku krášlit, zalévat a bránit před všemožnými škůdci. Mám ráda svých pár metrů půdy. Moje potěšení a relaxaci.

   Pak jsem ale rychle hledala úkryt v teple domova, u krbu a horkého čaje. Tam, kde za oroseným oknem sem tam vykukuje nějaký ten kvítek a kde je dobře i v tom nejhorším nečase. A začala psát. Pustila jsem se dnes do úvahy o tom, jaké to pro mě je, být náhradní mámou. Ještě nemám dopsáno. Dnes tedy alespoň první část. O tom, jak jsem prožívala mateřství biologické. Základ pro to, abych si ujasnila, v čem je ten největší rozdíl.

Být náhradní mámou

   Být mámou náhradní není tak přirozené a samozřejmé, jak jsem si dřív myslela. Ale není to ani těžké, či nepřirozené. Je to jen jiné. Dokud jsme neměli Martínka, nijak zvlášť jsem se nad mateřstvím nezamýšlela. Naše děti byly vytoužené, vymodlené, s láskou vyhlížené a očekávané. Dvojčata se nám narodila tři roky po svatbě a Alžbětka pak za 3,5 roku. Toužila jsem po dětech moc a opravdu vím, co to je za bolest, když dítko nepřichází. Ronila jsem potoky slz, plakala u reklam s miminky, záviděla těhotným ženám či maminkám s kočárky. To čekání a nejistotu, zda se vlastního dítěte někdy dočkáme, jsem prožívala hodně bolestně. Zvlášť v situaci, kdy nám lékaři moc šancí nedávali.  Když se pak na těhotenském testu objevily dvě čárky a já si uvědomila, že mé modlitby a prosby byly vyslyšeny, byla jsem tím nejšťastnějším člověkem na světě. Doteď si pamatuju ten pocit absolutního štěstí, pocit jako když se vznášíte. V tu chvíli jsem nezáviděla nikomu nic, věděla jsem, že nic krásnějšího už od života dostat nemůžu. Byl to pro mě zázrak. Moje rodina a kamarádi se radovali a těšili spolu se mnou.  Nikdo nepochyboval, nic nerozmlouval, nezrazoval. Pouze čiré štěstí uvnitř mě i v blízkém okolí. A už tehdy jsem slíbila Bohu, že se jednoho dne o svoje štěstí podělím s někým, kdo z nějakého důvodu nemůže vyrůstat v lásce. Na něhož rodiče nečekali s otevřenou náručí a kdo pro ně nebyl celým vesmírem a tím největším darem. Od chvíle, kdy jsem věděla, že v sobě nosím nový život, jsem cítila, že mám sobě nevyčerpatelnou spoustu lásky a že se o ni musím podělit. Už tehdy jsem přijala do svého srdce někoho dalšího, jen jsem nevěděla, kdy a kdo to bude. 

   A pak jsem se stala mámou. Mámou v pravém smyslu slova. Držela jsem v ruce své malé uzlíčky, má štěstíčka, bytůstky co vzešly ze mě a mého muže. Od počátku jsem věděla, že jsou pevnou součástí mého života. Už napořád. Že odteď už bude můj život propojen s jejich, že k sobě patříme a budeme spolu, dokud nás smrt nerozdělí. Vše jsem dělala tak nějak intuitivně.  Jak šly dny za sebou. První rok s dvojčaty byl náročný. Sáhla jsem si na dno, byla jsem vyčerpaná, často nemocná, prošli jsme si s manželem krizí. Neměla jsem čas na nic, na sebe, svého muže, přátele. Byla jsem jen já a moje děti a nad vodou mě držel mateřský pud, který mi velel postarat se o svoje děti. A tak jsem to i dělala. Moc jsem nepřemýšlela o tom, co dělám a proč. Ale věnovala jsem jim všechen čas. Chodili jsme na procházky, mazlili se, povídali si, hráli si. Také jsem kojila, přebalovala, prala a občas i pár hodin spala. Velmi záhy jsem zjistila, že čím víc se dětem věnuji, tím jsou klidnější. Že čas strávený s nimi, se vyplácí. Byli jsme na sebe napojení. Pomalu přebíraly mé hodnoty a pohled na svět. Vnímaly, co jim říkám a reagovaly na to. Byly šťastné, když jsem je chovala. A postupem času se z nás začali stávat skvělí parťáci. Stačil pohled a oni pochopili, že s něčím nesouhlasím. Stačilo naznačit a vydrželi chvíli zticha. V roce už chápali, že když máma leží a má zavřené oči, znamená to, že spí a oni mají být potichu. Byli ohleduplní a empatičtí. Začali spávat celou noc. Nikdy by nikoho neuhodili. Ostatním dětem půjčovali hračky. Samozřejmě také neposlouchali, zlobili, vyváděli lumpárny, ale nic vážného. A já si začala rodičovskou dovolenou užívat.

    Když do naší rodiny časem vplula Alžbětka, bylo to něco naprosto přirozeného a snadného. Bylo nás o jednoho víc a život byl ještě krásnější a barevnější. Věděla jsem, že jsme toho spolu spoustu zvládli a zvládneme i v budoucnu. Nepřemýšlela jsem o tom jak. Ke každému z nich jsem automaticky přistupovala jinak. Vnímala jsem, jaké jsou mezi nimi rozdíly. Co na jednoho zabírá a na druhého ne. Tušila jsem, proč se rozplakali a v čem byl problém. Naučila jsem se, jak je tak nějak zlehka dovést k tomu, co chci, aby udělali. A sem tam mě někam vmanévrovaly mé děti a já musela kapitulovat před jejich roztomilostí, neústupností či prosbami a slzami. Když jsem někdy nějakou situaci neustála, podlehla svým emocím a “ječela jak pominutá“, věděla jsem, že to mezi námi nic nezmění. Že se máme rádi a omluva a objetí vše napraví. Jednala jsem s nimi na rovinu a tak jak jsem to cítila. Dělala jsem chyby, zpětně si uvědomuju, jak moc jich bylo. Přesto z mých dětí rostli úžasní lidé. Lidé, kteří mají své místo a jistotu, že svou mámu by nevyměnili za nic a nikoho na světě. A že jejich máma je nikdy neopustí a bude tady pro ně.  Nebáli se odejít do školky, školy či kroužku. S radostí odjeli i na dětský tábor či školu v přírodě. S nadšením spávali u babičky či tety. Žádné slzy při odjezdech či loučení. Jen radost, očekávání a jistota, že máma je na svém místě a mohou se za ní kdykoli vrátit.