Žijeme pospolu už přes dva roky. Jsem jeho druhá máma a on
můj syn. Doma má své místo, svoji postel, skříň a kupu hraček. Zná tu každý
kout, je stále přesvědčován, že ho máme rádi a že sem patří. Přesto, nedokáže
sám sejít ze svého pokojíčku v prvním patra do přízemí, kde trávíme většinu
dne.
Hraje si nahoře s hračkami, zatímco já ve stejném patře uklízím. Mám
hotovo a potřebuji odejít dolů uvařit oběd. Říkám Martínkovi, ať si klidně
hraje, že jdu jenom dolů do kuchyně a až bude chtít, ať přijde za mnou. Vnímá
mě, vše mi odsouhlasí. Scházím ze schodů a dřív než dojdu k poslednímu
schůdku, Martínek začíná téměř hystericky křičet: „Pojď za mnou, vrať se, pojď
sem!“ Tečou mu slzy, tečou mu sliny, zmítá se na zemi. Volám na něj, ať přijde
za mnou. Vím, že marně. Zažila jsem tuto scénu už nejméně stokrát. Zažíváme ji
my všichni. Stejný scénář se opakuje, pokud z horního patra odejde
poslední z dětí, a když tam náš klouček zůstane sám.
Trpělivě se vracím o
pár schůdků nahoru a natahuju k němu ruce. Nepomáhá. Křik neustává.
Přemlouvám, vysvětluju, nabízím úplatek ve formě něčeho dobrého k snědku.
Stále nic. Jako by byl k mým slovům hluchý. Jdu za ním další krok, ale
nevzdávám se naděje, že nějaký ten krůček ke mně udělá i on. Vždyť to přeci
musí zvládnout. Nic na tom není. Z těch schodů šel už mnohokrát a já
stojím jen kousek od něj. Pomalu to ve mně začíná vřít. Nechápu to. Proč za
mnou prostě nedojde? Zvyšuju hlas a jemně přikazuju, aby za mnou šel. Slibuju
odejmutí a pochvalu. Přesvědčuju ho, že to přeci zvládne, že je to můj šikovný
kluk. Pak mu ukazuju, že mám bolavé koleno. Hraju nemocnou a prosím ho, aby
sestoupil těch pár schodů za mnou. Po dvou letech u nás už je z něj
citlivý kluk. Donedávna by ho moje bolest nijak neohromila.
Teď ale uvažuje a
opravdu ke mně schází. Samotnou mě to překvapuje. Opravdu jsem to nečekala.
Byla jsem připravená na dokončení tohoto stále se opakujícího scénáře, tedy
přijít za ním, obejmout ho, utišit, vzít za ruku a odvést dolů. Ani nedutám a
za pár sekund mě objímá. Jeho pláč se mění v obrovskou radost. Radostí i
skáče a volá: „Já jsem za tebou přišel, já za tebou můžu přijít, já nemám
bolavé koleno.“ Jeho radost je nakažlivá. Raduju se s ním a oceňuju jeho
statečnost.
A náhle mi to dochází. Po tolika měsících nepochopení z mé
strany. Vidím toho malého kloučka, ještě batole, jak sedí v herně, kde
jsem se s ním poprvé setkala. Jeho máma od něj odchází z jedné
nepravidelné návštěvy. Chce být s ní, ale nemůže. Dveře se zavírají a on
zůstává na místě. Za chvíli končí směna některé ze sester. Také odchází. Věnuje
mu úsměv a rozloučí se s ním. Martínek úsměv oplácí, ale zůstává na místě.
Ví, že on nemůže odejít. Ví, že pro něho je určeno místo mezi hračkami, místo
za zavřenými dveřmi. Nemůže ho svobodně opouštět. Nemůže zavolat na mámu, aby
si pro něj přišla. Musí to vydržet, tak to prostě je.
Až po dlouhé době si
dodává odvahu a zkusí sám opustit své místo mezi hračkami. A k jeho i mé
obrovské radosti to jde. Mám slzy na krajíčku a objímám toho odvážného kloučka.
Dokázal to a já ani netušila, jak závažný boj celé měsíce sváděl. Pro někoho
obyčejné sejití ze schodů a pro druhého jeden z nejdůležitějších kroků
vedoucí k uvědomění si vlastní svobody. Síla toho okamžiku je pro mě
nesmírnou inspirací a nadějí. V tu chvíli cítím, že to co dělám, má
opravdu smysl.
Žádné komentáře :
Okomentovat