Před branou pěstounství

   O víkendu máme jet s manželem povídat o svých zkušenostech na přípravy budoucích pěstounů. Je to pro mě pocta. Nabídka přišla před pár dny, kývla jsem téměř okamžitě. Netuším, co budeme povídat, ale přesto se moc těším. A jsem i nervózní. Zda naplním očekávání, zda předám budoucím pěstounům něco zajímavého a přínosného. Ta nabídka mě ale hlavně vrhla ve vzpomínkách o tři roky zpátky na naše přípravy. Šlo o tři třídenní bloky jen pro dospělé adepty na pěstounství a nakonec jeden den i pro naše děti. Nesmírně ráda na to vzpomínám. Přesně si pamatuju, s jakými obavami jsme na přípravy jeli. Netušili jsme, co nás tam čeká, nikoho jsme tam neznali a po pravdě jsme od toho ani moc neočekávali. Brali jsme to jen jako další nutný krok k pěstounství. A další komplikace. Dovolená v práci, hlídání pro děti, další vynaložené finance na cestu, ubytování a jídlo. Ale věděli jsme, že tohle už je po ročním prověřování naší vhodnosti, krok poslední. Že po přípravách budeme už jen čekat, na rozhodnutí krajského úřadu, zda se pěstouny staneme či ne.

   Přípravy byly nakonec úžasné. Sešlo se nás na nich 10 párů a byly to samí skvělí lidé. Najednou jsem měla pocit, že jsem mezi svými. Nebylo nutné pořád dokola obhajovat, proč jsem se rozhodla pro pěstounství a proč mi nestačí naše tři děti. Proč nám všem chci komplikovat život, investovat další peníze do koupě většího auta a přistavovat další dětský pokoj, když už přeci splácíme dva úvěry a peněz nám nepřebývá. Ve svém okolí jsem se s bezvýhradnou podporou a pochopením rozhodně nesetkávala a znenadání jsem se ocitla v místnosti plné dalších takových lidí. Všichni jsme řešili stejné problémy a naráželi na shodné překážky. Všichni jsme měli stejné obavy. Ač jsme věřili tomu, že pěstounství má smysl, stejně jsme ve skrytu duše bojovali s myšlenkou, zda tím neublížíme vlastním dětem či našemu partnerskému vztahu. Při společném povídání vytanulo i to, že až na výjimku byla ve vztahu iniciátorkou pěstounství žena a muž svolil až po dlouhém přemlouvání. Muži také měli mnohem více obav, byli skeptičtější a ostražitější. Více řešili praktickou stránku věci, měli starost o zabezpečení rodiny, nedokázali si představit vztahy s biologickou rodinou dítěte. My ženy jsme naopak neochvějně věřily v sílu lásky a v to, že s láskou jde překonat vše. Když jsme si večer povídali u piva či sklenky vína, padali z nás postupně všechny splíny a rozpouštěly se v pospolitosti a sdílení s obdobně „postiženými lidmi“ (jak velmi vtipně a trefně poznamenal jeden z účastníků). 

   Po prvním třídenním bloku jsme sice všichni odjížděli s depresí a pocitem, že to co nás čeká, prostě nemůžeme zvládnout. Odváželi jsme si mnohem více otazníků, než s kolika jsme přijeli. Uvědomovali jsme si ještě víc, než před přípravami, že péče o dítě s psychickou deprivací není stejná, jako péče o děti vlastní. A s dětmi vlastními jsme měli všichni veliké zkušenosti. Myslela jsem si, že mít tři děti je na dnešní dobu hodně. Ne tak ale pro pěstouny. Nejméně tři děti měli všichni, někteří čtyři, pět nebo dokonce šest. Věděla jsem hned, že to co mě k pěstounství táhne, není jenom rozmar či zbytečně komplikovaný sen. Věděla jsem, že mezi pěstouny je mi opravdu dobře, že jsou mojí tzv. krevní skupinou. Doposud nám z těch dní zůstali dvojí moc dobří přátelé, se kterými jsme v kontaktu. Jako pěstouni jsme ale zůstali jako jedni z mála. Někteří se po přípravách sami rozhodli, že by to pro ně bylo v jejich životní fázi a situaci moc. U jiných zasáhly vnější okolnosti a jiní neprošli sítem složitého prověřování a jejich žádost byla krajským úřadem zamítnuta. S pěstouny se ale naštěstí sekáváme i nadále díky povinnému vzdělávání v rozsahu 24 hodin ročně. 

   A už za pár dní budu mít příležitost postavit se tváří tvář těm, kteří stojí již těsně před branou pěstounství. Někteří ji projdou a jiní ne. Jsem ale vděčná za každého, kdo si v srdci najde místo pro někoho jiného a má odhodlání nechat si ho vstoupit do života, přes všechna rizika a překážky, které s sebou toto rozhodnutí nese. Setkání s již praktikujícími pěstouny byla pro mě osobně na přípravách tím stěžejním momentem. Poslouchat jejich příběhy, žasnout nad tím, jak přenáročný je obzvláště první rok, jaké komplikace a bezesné noci vám mohou připravit biologičtí rodiče svěřeného dítěte, jak těžké ve skutečnosti je, hledat si k sobě cestu s úplně cizím človíčkem, který o vás mnohdy ani nestojí. A přitom se usmívat, radovat se z každého pokroku, dodávat odvahu druhým a nést v sobě poselství, že to všechno má smysl. I když vaše vypiplané zlatíčko možná časem odejde zpět k vlastní rodině. I když se budete potýkat s mnohým nepochopením a bojovat s větrnými mlýny. Přesto to má smysl, pokud se tedy rozhodujete srdcem a hnacím motorem je láska. Vyslechla jsem si tehdy několik pěstounů a ne všechny příběhy a společné cesty nakonec skončily dobře. Jiné ale výborně a je úžasné, jak lidský mozek dokáže rychle odfiltrovat a zapomenout to špatné a zapamatovat si jen to dobré. A toho se držet. Já věřila a věřím dál. V naši cestu. V Martínkův dobrý osud. V jeho šťastnou hvězdu.  Najednou ten příběh žiju a mám se o něj podělit s ostáními. Nevím, zda jsem ta pravá. Ale pokusím se vypovědět za pár dní co nejupřímněji, co prožívám a doufám, že přispěju k tomu, aby těsně před branou do pěstounství nikdo necouvl.