Náš první rok pěstounství

   Když jsem před pár dny psala o přípravách pěstounů a ponořila se do vzpomínek, najednou mi vytanulo namysli, že po roce naší pěstounské zkušenosti jsem napsala článek do našeho místního zpravodaje. Vychází jen občas a byla jsem oslovena naší místostarostkou, zda bych nenapsala něco o pěstounství. Říkala jsem, že to zkusím, ale neslibuji. Nakonec jsme se pokusila  poctivě shrnout, co všechno jsme vlastně prožili. A článek vyšel. Od pár lidí jsem dostala ohlasy. Nebylo jich moc, ale ten proces ohlédnutí byl přínosný. Nejsem moc zvyklá dívat se zpátky. S dětmi jsem se naučila jen plynout. Neřešit příliš, co bylo a co bude. Nevím jak u vás, ale u mě to nakonec vše dopadne jinak, než si plánuju a představuju. A často musím zpětně usoudit, že je to tak vlastně dobře. A je dobře, že jsem tehdy ten článek napsala a můžu se teď o něj podělit i s vámi.

Náš první rok pěstounství

   Pěstounství mě lákalo ještě před založením vlastní rodiny. Mým velikým vzorem byl Don Bosco, zakladatel salesiánů a vychovatel opuštěných dětí. Tak nějak přirozeně jsem se při rozhodování o směru své životní dráhy a profese dala na studium sociální pedagogiky na univerzitě v Olomouci. Už během studia jsem poznala několik pěstounů a našla si mezi nimi přátele. Na téma pěstounství jsem napsala svou bakalářskou práci. Čím víc jsem se o pěstounství dovídala, tím víc mě fascinovalo. Cesta k němu ale byla složitější. Během posledních 11 let jsme se přestěhovali, narodily se nám tři děti, manžel založil kominickou firmu, dům potřeboval a potřebuje neustálé opravy a nároky pěstounství nejsou úplně snadné. Abychom vyhověli požadavkům na zázemí pro svěření dítěte, bylo nutné přistavit další dětský pokoj, pořídit si větší auto a také odhadnout správný čas, kdy budou na příchod dalšího přírůstku do naší rodiny připravené naše děti. Jednoho dne jsme se rozhodli jít do toho. Budoucí pěstouni jsou státními úřady prověřováni velmi pečlivě. Musí absolvovat spoustu psychologických vyšetření, doložit svou ekonomickou situaci, dovolit návštěvy sociálním pracovnicím, prokázat svůj dobrý zdravotní stav atd. Psychologické vyšetření musí absolvovat i děti vyrůstající v rodině. Všechna prověřování nám nakonec dopadla dobře a tak jsme se po téměř ročním běhání po úřadech a doktorech konečně dostali až k přípravám pro budoucí pěstouny, což zahrnovalo deset dní strávených různými přednáškami, školeními, ale i hrami a rozhovory. A bylo to moc příjemných deset dní, na jejichž konci nás čekalo zařazení mezi osoby vhodné stát se pěstouny. 

   Pak již nezbývalo než čekat, zda budeme vybráni jako vhodní pěstouni pro nějaké konkrétní dítko. Toto čekání bylo velmi stresující. Netušili jsme, kdy to bude, kdo to bude, jak starý či stará, jakého etnika, jaký bude jeho zdravotní stav, zda si budeme rozumět. Zkrátka početná množina velkých neznámých, nejistota spojená s těšením, otázky dětí, kdy už jim přibude bráška či sestřička. A nakonec jednoho dne telefonát, že jsme byli vybráni jako vhodní pěstouni pro 16. měsíčního chlapečka. Měli jsme čtyři dny, abychom si doma vše připravili a jeli se s ním seznámit do ústavního zařízení a případně si ho hned odvézt domů. Byly to opravdu hektické čtyři dny a nebýt přátel, kteří nás bleskurychle zásobili oblečením, kočárkem, povlečením, sedačkou do auta a spoustou dalších věcí, které jsme v tu chvíli neměli, by se to nedalo zvládnout. Netušili jsme, jakou velikost bot či oblečení budeme potřebovat, věděli jsme jen to, že z ústavu domů si ho budeme muset odvézt ve vlastním oblečení, tak jak si odvážíte dítko z porodnice. Pak už přišlo na řadu naše první setkání. A bylo úžasné, téměř kouzelné. Byla to láska na první pohled, byl to náš chlapeček, všechny obavy a nejistoty rázem zmizely. Byli jsme z něj nadšení všichni, já s manželem a i naše děti. Za dva dny jsme si ho už odváželi do jeho nového domova. 

   Získal si i celou naši širší rodinu. Ale nebyla to jen cesta růžovým sadem. První měsíce trpěl každonočními nočními můrami, nenechal se pochovat, chtěl všechno jíst a nikdy neměl dost, s kýmkoli odešel, měl až panický strach ze psů, bil nás a házel hračkami, dostával záchvaty hned vzteku, hned pláče a hned smíchu. K tomu jsme si museli zvyknout na pravidelné návštěvy sociálních pracovnic. Absolvovali jsme soudní stání a výslechy, povinné vzdělávání pěstounů aj. A navíc, jsme spolu s ním museli do svého života přijmout i jeho biologickou rodinu, což není ani pro jednu stranu jednoduchá situace. Snažíme se teprve hledat, jak na to a jak nastavit nějaká pravidelná setkávání a jak našemu sluníčku vysvětlovat, že má dvě maminky, dva tatínky, spoustu sourozenců atd. Není to vůbec snadné, mnohdy jde o velice vypjaté chvíle plné emocí.

   Ale všechno to stojí za to. Neustále se spolu učíme nové věci, poznáváme se, sžíváme se a nacházíme k sobě důvěru. Být pěstounem není tak přirozené, jako být biologickým rodičem. Zprvu se seznamují a poznávají úplně cizí lidé, kteří o sobě nic neví, neznají svoji povahu, své rekce na různé podněty. Na začátku tohoto vztahu není stejné souznění, jako když poprvé držíte v náručí vaše čerstvě narozené miminko, které je vaší přirozenou součástí a má něco z vaší povahy, zná váš hlas a vaši vůni. „Pěstouňátko“ je pro vás cizincem a vy jste cizincem pro něj. Zpočátku jsme např. vůbec nerozuměli jeho dětskému žvatlání, tomu žvatlání, které každá správná máma dokáže interpretovat a přeložit i celému okolí. Já vůbec netušila, co se mi náš chlapeček snaží sdělit, co by vlastně chtěl. Byly to zoufalé pokusy o komunikaci z obou stran. 

   Teď po ročním soužití, už s radostí překládám ostatním lidem, co jim říká. A s velikým potěšením také sleduji, jak je emočně mnohem vyrovnanější, v noci klidně spinká, mazlí se s pejsky a hlavně už se drží naší rodiny, a když mu neznámý kolemjdoucí podá ruku, neodejde s ním, ale drží se nás, jako svých blízkých lidí, u kterých se cítí v bezpečí. A to je pro mě nesmírně vzácné. Máme za sebou teprve první společný rok, rok plný změn, starostí a radostí, plný pláče i smíchu, ale hlavně plný lásky. Každý den za tento rok děkuji Bohu a s vírou a nadějí očekávám roky další.