Být náhradní mámou - 2. část

Dnes byl opravdu krásný den. Téměř od rána zasypával kraj sníh, vše se ponořilo do ticha, bíla a klidu. Ustal shon, i auta jezdila minimálně, ulice skoro prázdné. Zašli jsme si odpoledne s dětmi na zamrzlý rybník a užili si nádherné chvíle. Někteří bruslili, jiní se jen tak váleli ve sněhu, dělali andělíčky, koulovali se a já vše fascinovaně prohlížela a rozplývala se nad nádherou a jedinečností sněhových vloček. Jen labutě, které se rozhodly přečkat v našem rybníce i zimu, nebyly asi moc nadšené z jejich na minimum zmenšeného domova. Děti si ale užívaly o to víc, že chvíli patřila zamrzlá a zasněžená hladina rybníka pro změnu jim. Mám ráda takovou zimu. A o to raději se pak vracím domů, kde je teplo, moc neuklizeno, ale dobře. A příjemně se mi pokračovalo v psaní včera započatém, takže dodávám slíbenou druhou část.

I těm střechám to v bílé moc sluší

Náš andílek

Tolik lesku

Tolik jedinečných tvarů

Rodinka původně devítičlená, teď už jen rodiče a zraněné mládě, jež neopustili

Se soumrakem a v bílém hávu mi připadala i známá místa nějak slavnostnější a krásnější

Být náhradní mámou

   Jednoho dne jsem se pak stala mámou náhradní. A vše bylo jinak. Ještě než se naše rodina rozrostla. Žádné jásání, podpora a těšení se ze strany nejbližší rodiny. Naopak rozmlouvání, varování, strašení nebo jen rezignace typu: „Mně se to moc nelíbí, ale dělejte si, co chcete, je to vaše věc“. Nebyl to přístup, jako když oznámíte, že čekáte vytoužené miminko. Svého „syna“ jsem si musela od počátku uhájit a smířit se s tím, že v tomto případě bude vše na nás. Že s pomocí babiček nemůžeme počítat nebo jen ve zcela výjimečných případech. A nakonec se ukázalo, že i kdyby byl přístup širší rodiny jiný, na situaci by to nic nezměnilo. Martínek nebyl a není dítětem, které můžete jen tak nechat u babičky. Je dítětem nejistým, těžce prožívajícím každou změnu. Stále v sobě nemá tu důvěru mých dětí, že ho nikdy neopustím a vždy se k němu vrátím. Tato důvěra je pracně budovaná a velmi lehce se rozsype, jako domeček z karet. A i když ho miluju jako své dítě a máme spolu velmi silný vztah, i když bych si moc přála, aby patřil do mého života i za 20 let, necítím to jako úplnou samozřejmost. Kdyby mi někdo řekl, že se někdy z mého života vytratí některé z mých dětí, bylo by to jako bych měla žít bez ruky či bez nohy. Jsou mojí součástí. I když z mého života zmizí, budu o nich pořád vědět, budu cítit, že kus mě chybí a bude to bolet. S Martínkem to mám jinak. Je to jako s dobrým kamarádem. Je vám s ním dobře, jste s ním rádi, uděláte pro něj cokoli, nechcete ho ztratit. Někdy se to ale stane. Vaše cesty se rozejdou. Sem tam si pošlete zprávičku, ale život běží dál. 

   A zpět k rozdílům ve výchově. Pokud jsem se řídila čistě intuicí, bylo to často špatně. Pokud jsem neustála své emoce, bylo zle. Zvýšit hlas, byl veliký problém. Říkat co cítím, se míjelo účinkem. Netušila jsem, proč ten drobek pláče a co vlastně chce. Byl cizincem. Sice vítaným, očekávaným, vřele přijímaným a zahrnovaným láskou, přesto cizincem. Musela jsem se učit přemýšlet o každém kroku, každém slovu. Snažila jsem se být pořád o krok dopředu a uvažovat o tom, co která situace může přinést. Učila jsem se nebrat věci samozřejmě a brát jako normální to, že někdo druhý prožívá stejnou situaci diametrálně odlišně. Učila jsem se trpělivosti a větší ostražitosti k druhému. Musela jsem se začít mnohem více hlídat a ovládat. A také jsem dospěla k tomu, že někdy prostě stejně netuším, co dělat a tomu človíčkovi zkrátka nerozumím a situaci nezvládám. 

   Být náhradní mámou, je stručně řečeno úplně jiné, než být mámou.  Je to nesnadně budovaný vztah, ve kterém chybí mateřské pouto. Chybí v něm něco, co Bůh, matka příroda či nějaká jiná síla, vložila do vztahu matka a dítě. Nikdy předtím jsem si neuvědomila, jak silné toto pouto je. Jak silná je vazba mezi mámou a jejím dítětem. Že je to pouto stejné intenzity, jako mezi milenci a životními partnery. Že mnohdy ani nevíte proč, ale potkáte někoho, o kom víte, že bez něj nemůžete žít a všechno vás nutí, být v jeho blízkosti. Podobně to funguje i mezi mámou a jejím dítětem. Není to jen o lásce a o vztahu, je to i o té vzájemné touze po blízkosti. O tom, že v mámině náruči se cítíte dobře a máte v ní pocit bezpečí. Je to i o tom, že na mámu nikdy nemůžete zapomenout a ona na vás. Sílu mateřského pudu jsem si poprvé v celé síle uvědomila asi před rokem, kdy jsem měla chřipku, velmi vysoké horečky, zimnici a téměř blouznění. V tu dobu ještě Martínek nechodil do školky a trávili jsme spolu celé dny. Když ráno zazvonil budík, i v tom horečnatém stavu jsem věděla, že děti musí odejít do školy. Že je do ní musím vypravit. A opravdu jsem s vypětím všech sil došla do kuchyně a dohlédla na to, aby odešly. Potom jsem se dopotácela do postele a s úlevou usnula. Asi za hodinu mě vzbudil křik a volání. Pořád jsem poslouchala, co to může být. Nechápala jsem. Podvědomě jsem věděla, že mé děti jsou v pořádku, že jsou ve škole. Ale Martínek v té chvíli, kdy se mnou lomcovala horečka a zimnice, v mé mysli nebyl. Trvalo mi pár minut, než jsem si vzpomněla, že mám doma ještě jedno dítě, o které se musím postarat. Vážně mě to zaskočilo. Vůbec by mě nenapadlo, že bych na něj mohla zapomenout. V tu dobu byl u nás asi rok a půl a do té doby se mi nestalo ani jednou, že bych ho nějak vypustila z hlavy. Jenže když můj mozek a vědomí nepracovali naplno, najednou tam nebyl. Na svoje děti jsem nezapomněla nikdy. I když mi bylo hodně zle. I když jsem sotva stála na nohou. Vždy jsem o nich věděla, vždy jsem byla puzena mocnou silou k péči o ně. Byť by mě to mělo stát zdraví či život. A stejně to mají i mé děti. I když je jim špatně, i když jsou po narkóze, vždy mě bezpečně poznají. Když plakaly a druzí lidé se je snažili marně utišit, stačilo, abych se objevila, vzala je do náruče a bylo po pláči. Máma je prostě jen jedna. Je to jedinečné, zázračné a velice silné pouto. Pouto, které nelze racionálně změnit. A tohle pouto cítí Martínek ke své biologické mámě. Když vidím je dva spolu, když vidím, jak se tetelí v její blízkosti, jak je šťastný, že je s ní, pak musím uznat, že já jsem a vždy budu pouze „máma náhradní“. Nenahraditelná, milovaná, pečující, podporující, ale „náhradní“. Zastupující za tu, které se narodil a po které bude celý život toužit a bude snít o její lásce. Bez ohledu na to, jestli se mu jí bude dostávat. Může se to zdát nepochopitelné, neuvěřitelné možná i nepravděpodobné. Ale ten náš brouček mě za ty dva úžasné roky naučil tolik nesoudit, nepřemýšlet o tom, co je dobré a co zlé, naučil a učí mě stále, jak věci, situace a lidi přijímat i v jejich jinakosti. A díky němu jsem si také naplno uvědomila, jak nádherné a jedinečné je být mámou. Mám ho moc ráda. Je úžasná a zázračná ta naše společná cesta.