pondělí 11. ledna 2016

Výlet do Nemojan

   Víkend je za námi. Zvládli jsme besedu s budoucími pěstouny i koledování. Z výpravy za pěstouny jsme si udělali rodinný výlet. Vše probíhalo v Nemojanském mlýně a můžu doporučit jako tip na výlet v případě, že jste odněkud z kraje Jihomoravského. Dětem se tam líbilo moc. Dali jsme si i oběd a byl výborný. U hotelu je menší zookoutek (prasátka, ovce, kozy, kachny, andulky, korely, papoušci...) a také jízdárna. Je zde i rybník, říčka a dětské hřiště. My jsme si ale užili spoustu zábavy na ledovce. Klouzalo to všude. Byly i pády, ale hlavně spousta smíchu. A všude bílo.

   Beseda proběhla moc dobře. Jen mě zarazilo, že z přítomných deseti párů byli jen dvojí uchazeči o pěstounství dlouhodobé, zatímco naprostá většina žadatelé o pěstounství přechodné. Je to sice logické, když porovnáme rozdíly v ohodnocení státu u obou forem pěstounství, přesto jsem to ale nečekala. Pěstoun dlouhodobý pobírá měsíční odměnu 8 000 Kč při péči o jedno dítě, zatímco pěstoun přechodný 20 000 Kč. Odměny jsou obě v hrubém, odečítají se z nich ještě sociální a zdravotní pojištění a samozřejmě daně. Je sice pěkné, že pěstounů přechodných v posledních třech letech velmi přibylo. Bohužel ale státní úředníci trochu nedomysleli, že od přechodných pěstounů také děti musí někam odcházet. Buď zpět do své biologické rodiny, do rodiny náhradní (osvojení nebo dlouhodobá pěstounská péče), či v krajních, ale stále ne ojedinělých případech, do dětských domovů. Při takovém nepoměru ale bude pěstounů dlouhodobých ubývat a děti nebudou nacházet trvalé umístění v rodině, která jim dokáže nabídnout zázemí, podporu, péči a lásku. Což by byla veliká škoda a přechodné pěstounství by se tak ve své podstatě míjelo účinkem a ztrácelo by smysl, kvůli kterému bylo zavedeno. Tedy aby děti nekončily v ústavech, ale naopak o ně bylo pokud možno v co největší míře pečováno individuálně v rodině. Snad si časem této situace na ministerstvu všimnou a nepoměr sil a odměňování nějak narovnají.

Při naší besedě každopádně vyplynulo, že dvě největší otázky, které budoucí pěstouny zajímaly, byly tyto:
 1) Jaký vliv mělo přijetí dítěte na naše děti biologické
 2) Jaký je náš vztah s biologickou rodinou přijatého dítěte

   Jsou to v podstatě totožné problémy, které jsme nejvíce řešili i my, jako budoucí pěstouni. Nejvíce nás trápily a naplňovaly obavami. Ale alespoň prozatím se neukázaly jako úplně opodstatněné. Naše děti mají s Martínkem krásný vztah a myslím si, že jeho příchod do naší rodiny obohatil nás i je. Že i v rámci naší rodiny jsme si začali být bližší, víc držet pohromadě. Svoje děti jsem začala vidět ve trochu jiném světle, vážím si jich teď ještě o něco víc. Jsou pro mě těmi nejúžasnějšími bytostmi. Nejenom Martínek mě toho hodně učí, ale i oni. Pomáhají mi velice. Nejenom prakticky, hlavně ale svým postojem k Marťovi, k celé situaci. I postojem k jeho rodině, kterou dokážou brát tak nějak přirozeně a bez předsudků, jako jeho součást. Mnohokrát mi ti moji miláčci ukazují cestu, když tápu. Jsou zkrátka ÚŽASNÍ a já nepřestávám žasnout, že jsme dokázali vychovat tak báječné děti. Přeju si, aby se moc nezměnily. Stojíme teď na prahu puberty (dvojčata budou mít na jaře 13 let), ale věřím, že spolu vše zvládneme a ustojíme. Jako už tolikrát. Někdy příště se snad o nich a jejich vztahu s Martínkem rozepíšu víc. Dnes jen tak na okraj. Kdyby mezi vámi byli náhodou tací, co uvažují o náhradním rodičovství. A hledají odpovědi.

   Teď ještě stejně stručně odpověď na druhou otázku. Na otázku s pěstounstvím přímo spojenou. Na podstatu toho, proč se pěstounská péče liší od osvojení. Jako pěstoun se nastáváte zákonným zástupcem dítěte. Tím zůstávají jeho biologičtí rodiče, kteří nějakou měrou stále patří do jeho života. Někdy více a někdy méně. Oni rozhodují o podstatných záležitostech jeho života, dávají souhlas s plánovaným lékařským zákrokem, pořízením pasu či přihláškou na školu. Dítě nese jejich jméno a často je s nimi v pravidelném kontaktu. Mnohdy u své biologické rodiny tráví Vánoce či prázdniny. Pěstoun je povinen podporovat identitu dítěte, tedy i vztahy s jeho rodinou. Nám se podařilo pravidelnější a pevnější vztah navázat až po roce Martínkova života u nás. Teď se moc snažíme budovat ho a zachovávat i nadále. Zatím spolu vycházíme moc dobře, i když psychicky a emocionálně je to pro obě strany náročné. Dva roky mi trvalo, než jsem si dokázala připustit, že on zkrátka "není moje dítě". A nechat toto přijetí odplavat v slzách. Je to těžké, ale snažím se moc. Držet je pohromadě, pěstovat jejich pospolitost. Někdy se i na toto téma zkusím rozepsat víc. Je to téma pro pěstounství stěžejní a při tom pro většinu laiků nejvíc nepochopitelné. I já se ho teprve učím, zkoumám a objevuju, co vše ještě dokážu zvládnout. Jako my všichni v našich životech.


Žádné komentáře :

Okomentovat