Bratři

Dnes jsem si s Martínkem udělala výlet do Olomouce. Autobusem, vlakem, tramvají. Zážitků plno, zima veliká a velká i Martínkova únava po celém dni. Náročném dni. Pro něj tak těžkém, že si to ani nedovedu představit. Co všechno dokáže zvládnout tříletý kluk. A zvládl to výborně, ač jsem vnímala celou dobu, jak je nervózní, bojuje s emocemi, nejistotou a strachem. Přesto za to ten den stál a pro něj bude patřit ke dnům důležitým, těm, co se vrývají do paměti.

Do Olomouce přijeli desítky kilometrů i jedni z jeho nejbližších. Biologická máma, babička a o rok starší bráška. S bráchou má Martínek pěkný vztah. Alespoň prozatím. Objímali se. Vodili se za ruce. Honili a pošťuchovali. Dělili se o hračku, figurku Spider-mana. Každý ji držel za jednu ruku a šli svorně vedle sebe. Jako by je nedělil rok. Podobní si jako dvojčata. Souznějící. Stejná gesta a temperament, podobné reakce. Neuvěřitelné. Krásné i smutné. Několikrát padlo, jak se mají rádi. Malý kluk říkal druhému stejně velkému: "Mám tě rád." Slzy jsem měla na krajíčku. Loučení bylo přetěžké. Odjíždějícímu vlaku mával Martínek s velikou vervou. A jak jsme nasedli do vlaku směrem k našemu domovu, trval na tom, že chce jet za bráškou. Těžko se v té chvíli hledala slova.

Těsně před naším městečkem, tou dobou už v autobuse, řekl unavený a zasněný Martínek, že doma má ještě Štěpána a to je také jeho brácha. Jaká úleva. Opět se pomalu vracel k nám. Ale čekám pár těžkých dní. Jako vždy po takových setkáních. Ten jejich společný obrázek z Olomouce mi ale dlouho zůstane v hlavě. Dva bratři. Co k sobě patří. Ale mají pro sebe jen pár chvilek a okamžiků. Přesto si dokáží budovat vztah, chovat se jako bráchové a mít se rádi. Síla dětské čisté duše je neuvěřitelná. Žasnu. Učím se.