Vstoupil před třemi roky

   Tento týden jsme slavili „příchodniny“. Tak jsme si nazvali výročí dne, kdy k nám přišel Martínek. Taková obdoba narozenin. Jen oslavujeme komorněji, pouze naše rodina, nás šest. Den je to pro nás ale velice výjimečný. Jsou dárečky, něco dobrého na zub, pěkný výlet. Zkrátka slavnostní den, kdy si připomínáme okamžiky, kdy do našich dveří prvně vstoupil Marťa. Všichni to máme v živé paměti, tedy až na hlavního oslavence :). Tomu o všem alespoň vyprávíme, prohlížíme fotky a vysvětlujeme, kde žil předtím. Myslím a doufám, že prozatím toho nelituje a jak sám řekl, je rád, že je s námi. Rádi jsme i my, i když ve spoustě věcí je to dnes ještě náročnější, než bylo na začátku. Říkala jsem si, že bych mohla toto období využít k menší bilanci. Zastavit se a popřemýšlet, co a jak se za ty tři roky změnilo. Už dlouho jsem na podobné přemýšlení neměla čas, ale na sklonku tohoto týdne si ho navzdory všemu a všem beru a pokusím se napsat pár řádků.

   Na začátku našeho příběhu tu byl kluk, který se stále usmíval, neodmlouval, jedl, co se mu předkládalo a nebál se cizích lidí. Zato se bál hlasitých zvuků, výletů, změn prostředí. Potřeboval jistý harmonogram dne a každou odchylku těžce snášel. Často se schovával pod stůl, hrál si na pejska. Vděčně se učil všemu novému, snažil se chovat mile a křečovitě se usmívat za každou cenu. Tahle uměle nasazená maska se pak v noci bortila pod neutišitelným pláčem a atakami nočních můr. Před třemi roky tu byl kluk, který nesnesl pomazlení a obejmutí se bránil zuby nehty.  Toho kloučka jsme všichni zahrnovali láskou a pozorností. Nejenom já s manželem, ale i naše děti. Báli jsme se na něj zvýšit hlas, tolerovali jsme mu téměř vše a stal se sluncem, kolem něhož se otáčel celý běh našich dní. Omezovali jsme návštěvy, dodržovali pevný harmonogram dne, vzdali se výletů, oslav a všeho, co by náš poklad mohlo nadměrně zatěžovat. Neznali jsme v té době jeho rodinu a nebyli jsme s ní v podstatě v žádném kontaktu. To, jaké a zda vůbec nějaké vztahy časem navážeme, pro nás bylo velkou neznámou. To, že zde ale nějaká rodina je, jsme měli stále na paměti a působilo to jako stresový faktor v už tak dost vypjaté a neznámé situaci.

   Najednou je u nás Martínek tři roky. Ani se mi tomu nechce věřit. Stále se často usmívá, nejednou ale i vzdoruje, odmlouvá, vzteká se a křičí. Dlouho si držel svůj odzbrojující úsměv alespoň pro neznámé lidi, teď už klidně křičí i před nimi :). S cizím člověkem by neodešel nikam, své blízké si v davu lidí poctivě hlídá. Dávno už nesní vše, co mu dáme. Rád a často se mazlí. Miluje výlety a návštěvy. V noci až na výjimky pěkně spinká. Zůstalo ale to, že stále těžce snáší výraznější změny. Pořád se bojí hlasitých zvuků a ve strachu se často ukrývá pod stůl. Ustavičně si také hraje na pejska, i když asi na rok toto chování vymizelo. S částí jeho rodiny jsme v pravidelném kontaktu. Velkou neznámou stále zůstává otec. O jeho existenci Martínek ví a nějaké místo v jeho životě tedy má. Do Marťova života už ale celkem jistě patří jeho máma, babička s dědečkem a jeho sourozenci. V jeho srdci a mysli mají pevné místo, a když se ho zeptáte, jak se jmenuje jeho bráška, většinou řekne nejdřív jméno svého biologického a až potom Štěpánovo. My už jsme si tak nějak zvykli a vzali na vědomí, že není náš a nepatří pouze nám. I když často setkávání s rodinou a následný Martínkův stesk po ní, nám působí nemalé komplikace a krušné chvilky, přesto jsem vděčná za to, že tento složitý propletenec vztahů prozatím funguje celkem dobře. Ostatně v nejbližších dnech nás jedno setkání čeká a pokusím se s vámi podělit o svoje dojmy a postřehy. 

   Při přemýšlení o změnách za poslední tři roky jsem si ale s velkým překvapením uvědomila, že tou nejpodstatnější a nejvýraznější změnou je asi náš přístup k Martínkovi.  Přišla jsem na to, že poslední rok už nedostává tolik pozornosti jako dřív. Že si už poměrně často hraje sám a nikoho k tomu nevyžaduje. Staví si z kostek, z lega, jezdí vláčkem, bubnuje, zpívá si, skáče na trampolíně. Z našeho chování vymizela ta nekonečná chápavost a trpělivost. Na Martínka již klidně zvýším hlas a pokaždé potom nepřemýšlím, zda jsem mu tím nemohla nějak ublížit. Naše děti, se s ním pouští do obyčejných sourozeneckých šarvátek a hádek o hračky, či jiné veledůležité věci, což ještě před nedávnem neexistovalo. Z jejich miláčka, kterému dřív prošlo vše, se tak nějak krůček po krůčku stal bratr, na kterého jdou žalovat a stěžovat si. V našem domě je teď velmi často křik a Martínek si umí své místo na slunci velmi úspěšně prosazovat a pouštět se do sporů i s o devět roků staršími sourozenci. Uvědomila jsem si, že jsem postupem času přestala Martínka tak usilovně bránit a nechala jsem dětem mnohem víc prostoru k  urovnávání vlastních sporů. Martínek u nás přestal být cizincem, kolem kterého se chodí po špičkách. Stal se součástí naší rodiny. Přestal být sluncem, kolem kterého se vše točí a stal se součástí naší galaxie. Pomalu. Poznenáhlu. Po Martínkovsku krásně :).