Velehrad a Modrá

   Venku prší. Co prší, leje! Děti se snaží uklidnit naši vystresovanou fenečku, která má z bouřek opravdu panický strach. A můj muž je na rybách. Čekám ho zanedlouho promoklého, ale šťastného doma. A pokud bude vše jak má být, bude ještě k pozdní večeři kapr :). Já osobně ho tedy nemusím, ale zbytek rodiny si u něj spokojeně pomlaskává a to je hlavní.

   Já se rozhodla využít tu chvilku deště k napsání pár řádků. Ráda bych se podělila o náš sobotní výlet. Nebyl sice úplně vydařený, ale to nebyla chyba místa. Spíše našeho načasování a rozpoložení. Jenže já to místo musela navštívit. Měla jsem k tomu opravdu důležitý důvod. Je to pro mě místo s velice silnou energií. Místo, kde vnímám Boha silněji a jasněji, než kde jinde. Místo, kde musím být, když je mi opravdu úzko, když se potřebuji pomodlit. Na tomto místě jsem si vymodlila naší Alžbětku. Tehdy jsem toužila ještě po třetím dítěti, velmi moc. Dlouho se ale nedařilo. Nevzdávala jsem to. Prosila Boha, modlila se, věřila. A v té úžasné bazilice jsem tehdy dostala od Boha po dlouhých měsících naději, odešla jsem s pocitem, že vše bude dobré. A do roka se nám narodila Alžbětka. Mé štěstí nebralo konce :). Doteď mám slzy v očích, když si na to vzpomenu. Byl to jeden z nejúžasnějších zážitků v mém životě. Od té doby se do baziliky na Velehradě vracíme každý rok. Poděkovat. Zavzpomínat. Nasát energii toho místa. Před dvěma lety se nám na stejném místě podařilo zažehnat manželskou krizi. Prožívali jsme nelehké časy a tak jsme jednoho dne vyrazili směrem k Uherskému Hradišti. Místo opět zafungovalo. Zázračně. Odcházeli jsme s manželem ruku v ruce, slzy nám stékaly po tvářích. Silně jsme tehdy cítili, že k sobě patříme. A teď bylo opět zle. Naštěstí ne u nás, ale u velmi dobrých kamarádů. Jejich malá dcerka vážně onemocněla. Zatím nikdo neví čím, ale není to dobré. V pátek skončila v nemocnici. Věděla jsem, že musíme něco udělat. Nemohla jsem jinak. Rozjeli jsme se tedy na Velehrad. Zažila jsem tam něco moc zvláštního. Úplnou slabost a vyčerpání. Slzy tekly proudem. Modlili jsme se všichni. Ještě nevím, zda naše přímluvy nějak pomůžou. Ale vím, že jsme udělali, co jsme v tu chvíli mohli. Čekám na zprávy od kamarádů. Myslím na tu malou předškolačku každý den. Moc bych si přála, aby opět byla veselá, usměvavá, hrála si, malovala a běhala se svými sourozenci. A znovu a znovu děkuji Bohu, že já mám všechny děti u sebe doma, zdravé a spokojené. Často zlobící a zuřící. Odmlouvající a hádající se. Nepořádné, vysedávající u televize či počítače. Ale také vtipné, hodné, milé, ochotné pomoci, když je třeba. Smějící se, vymyšlející bláznivé hlouposti. Tulící se a teď zrovna dojemně se starající o vystrašeného pejska. Jsem opravdu šťastná žena! Já ano a soucítím se všemi maminkami, které takové štěstí nemají. Moc bych jim přála, aby to šlo nějak změnit. Já s tím ale nezmůžu nic. Můžu se jen přimlouvat k Bohu a děkovat za to svoje neskutečné štěstí.

   Když se vydáte na toto nádherné poutní místo, nebudete rozhodně litovat. Není zde jen bazilika, ale v sousedící obci Modrá se nachází archeoskanzen, který také určitě stojí za návštěvu. Od Velehradu je to asi kilometrová příjemná procházka kolem dvou malebných rybníků.

   My jsme tentokrát do archeoskanzenu nezavítali. Byli jmse v něm už několikrát. K návštěvě jsme si ale vybrali sousedící expozici s názvem Živá voda. Jedná se o rybník a k němu přilehlou budovu, vše postaveno poměrně čerstvě, tuším tak maximálně dva roky zpátky. Pod rybníkem je vybudovaný tunel, z něhož můžete pozorovat ryby žijící v jeho kalných vodách. Pro mé dva rybáře (k tátovi se s rybařením přidal i Štěpán), neskutečný zážitek. Byli ve svém živlu. Poznávali ryby, žasli nad jejich velikostí. Spokojenost veliká. Já jsem se pro změnu kochala bylinkovou zahrádkou vybudovanou v celém areálu. V budově je ještě expozice týkající se života v rybníce a jeho okolí. Opravdu pěkné místo. V létě se navíc můžete v oddělené části rybníka i koupat, což musí být zvláště pro děti příjemný zážitek.

 

   Navíc Velehrad se nachází v krásném kraji. V kopcích kousek na ním je malá rozhledna, u které jsme se krátce zastavili. Původně jsme se chtěli projít, ale jelikož Martínek nebyl celý den ve své kůži, neustále poplakával, kňoural a odmítal chodit, vystoupili jsme z auta jen my dva s manželem, porozhlédli se po tom nádherném kraji jen pár minut a potom už ujížděli směrem k domovu. Martínkova maminka čeká miminko každým dnem a jeho nervozita začíná být neúměrně veliká. Chce jet za ní, mluví o ní i o miminku denně, nic ho nebaví. Zkrátka je to s ním teď opět hodně těžké. A ještě těžší to bude. Nevadí, každá pěkná a klidná chvilka se počítá :).

 

PS: je po dešti a z kuchyně voní smažený kapr :)