Poslední dobou mám pocit, že se z tohoto blogu začíná stávat blog výletní. A přitom z mého pohledu těch výletů až tolik není. Jenže není ani moc času na psaní a ty naše společně strávené chvíle mimo domov jsou pro mě oázou ve shonu, každodennosti a starostech. Navíc minulý týden se přes nás přehnala střevní chřipka. Letos už druhá :(. Dny to tedy byly náročné. Hlavně s Martínkem. On, nemoci a jejich snášení, to je kapitola sama pro sebe. Naše ostatní děti, to jsou marodi stateční. Žádní ufňukánci. Dítka tiše trpící, nikoho neobtěžující. Martínek je úplný opak. Jak ho někde píchne, je to hned samý pláč, křik a kňourání. V noci nenechá vyspat nikoho, a to ani v případě, že těm ostatním je ještě mnohem hůře než jemu. Zkrátka jeho nemoci jsou občas trochu hororové a když se mu uleví, oddychneme si všichni :). Jsme šťastní, když opět poletuje po domě, vymýšlí lumpárny, směje se, křičí, staví z kostek, maluje, tancuje si, zpívá. A protože naštěstí on má už svůj boj s viry za sebou, využili jsme situace a vyrazili v neděli alespoň na kratičký výlet. Původně jen úplně pohodovou vycházku k rozhledně na Velkém Kosíři, kopci zvanému "hanácký Mont Blanc". Procházka celkově nepřesáhne čtyři kilometry a u nás na Hané, je to takové tradiční a velice vyhledávané výletní místo. Vybrali jsme jej tentokrát hlavně proto, že s viry pro změnu zápolila Štěpánka, kterou jsme nechali doma, což pozornému čtenáři na fotkách možná neujde :).
Když jsme vycházeli, obloha byla modrá, sluníčko nás provázelo a na déšť jsme ani nepomysleli.
Martínek se statečně sám vydal dupat po dřevěném mostě a věřte, že nás to stálo hodně přemlouvání :).
Pár krásných chvilek jsem si prožila u kapličky mé nejmilejší Panny Marie, ale už ta nás varovala, protože za jejími zády se modrá obloha bleskurychle měnila na šedou a dešťovou.
O pár okamžiků později už se z nebe spustily proudy vody, ale jako zázrakem se v tom okamžiku na kraji lesa vynořilo zastřešené posezení (no není Panna Marie úžasná), v němž jsme ten nečas pohodlně přečkali a bylo nám nádherně :).
Cestou k rozhledně jsme našli místečko s borůvkami. Překvapení veliké. Vůbec jsme netušili, že už by někde byly zralé. Bylo to opravdu milé překvapení a chutnaly výborně, prostě jako borůvku utržené v lese pár chvilek po dešti. Co vám budu povídat, prostě mňam, mňam :).
A pak se z lesa vyloupla rozhledna a my si vyšlapali na její vrchol.
Ty rozhledy a výhledy po naší milé Hané byly báječné. Vidět byly i Jeseníky a Beskydy. A naši úrodnou rovinu všude kolem.
Až v jednom směru naše klidné rozhlížení a hledání všech známých vísek v okolí, vyrušil pohled na bouřkový mrak. Bylo to fascinující. Nikdy jsem ještě neviděla bouřku takhle v přímém přenosu. Tu šedivou masu plnou blesků, hromů a vody. Žasli jsme a obdivovali, než nám během pár minut došlo, že se to bouřkové mračno žene přímo našim směrem. Chvíli jsme váhali, ale pak jsme se rozhodli vzít to úprkem k autu, doufajíce, že budeme rychlejší než ono. A co jsme si vymysleli, to jsme i vykonali. Běželi jsme z kopce, necelé dva kilometry a bylo to skvělé :).
Martínek si ještě zatančil mezi prvními kapkami, přibližně v místech, kde nás chytil předchozí liják.
Já si ani v počínajícím dešti neodpustila fotku kytiček. Vždyť to všude kvetlo tak krásně barevně. Pak už jsem ale foťák ukryla pod tričko (na déšť jsme prostě nijak vybaveni nebyli, to je u nás celkem normální) a zastavila se až u auta. Nasedli jsme mokří, zpocení, spokojení, plni zážitků a společně prožitého dobrodružství. Za pár okamžiků byl z deště lijavec a pak už jen lilo a lilo, celou noc a celý den. Nám bylo ale dopřáno, zažít moc pěkné chvíle a užít si jindy přeplněnou rozhlednu téměř jen pro sebe. Bylo to moc pěkné. Bylo nám spolu hezky. Štěpánka to doma zvládla dobře a ráda si odpočinula chvíli v tichém domě. I takový okamžik je u nás vzácný, takže neděli vyhlašuji za vydařený den :). A vyhlížím dny další, stejně příjemné a nezapomenutelné.
Žádné komentáře :
Okomentovat