Kafka na pobřeží - Haruki Murakami

Před pár dny jsem dočetla tuto knihu. Zítra ji chci vrátit do knihovny. Mám z ní veliký zážitek. Dotkla se mě přímo u srdce. Bylo to mé první setkání japonským autorem Haruki Murakamim a vůbec první setkání s literaturou japonského autora. Recenze na knihu byly rozporuplné. Někdo byl nadšený, jiný se při čtení nudil. Já se řadím k první skupině, ale jsem přesvědčená, že kdyby knihu četl můj muž, patřil by k té druhé. Já od knihy očekávám buď nějakou sondu do historie, života konkrétního člověka, poučení nebo něco, co mě donutí přemýšlet, pomáhá utvářet můj názor na život a hodnoty v něm. Jsem ráda, když mi kniha nabídne i něco víc, než pouhý příběh, napětí, dobrodružství atd. A to se téhle knize bezezbytku podařilo. 

Z mého pohledu to byla úžasná sonda do lidské duše. Hledání svého místa v životě, hledání svého poslání a vůbec smyslu. Kniha byla složena ze dvou paralelních příběhů dvou odlišných mužů, kteří měli zároveň i mnoho společného. Prvním z nich je patnáctiletý Kafka Tamura, kluk na prahu dospívání, avšak s pohnutým životem a nelehkými zkušenostmi. Vyrůstal bez matky, která jej opustila coby malého chlapce, pouze s otcem, který mu namísto lásky dával zlobu a činil jeho život nesnesitelným. Kafka se tedy rozhodl pro útěk z domova a vydává se na cestu, při níž hledá odpovědí na otázky, týkající se jeho života. Druhým z hlavních protagonistů knihy je pan Nakata. Stařík na sklonku života, velice jednoduchý a negramotný muž, který má ale silně vyvinutý cit pro poctivost a konání správných věcí. Žije prostým životem a žije převážně dneškem. Netrápí se vzpomínkami ani budoucností. Ze dne na den dělá, co je potřeba a dokáže se radovat z mála. I on vyrostl bez lásky a byl zavržen svou rodinou. Jednoho dne mu ale do života vstoupí tajemná, nevysvětlitelná a velmi drastická událost a tato situace ho donutí změnit celý svůj dosavadní život a odjet neznámo kam, za neznámým úkolem. Kafka Tamura se s panem Nakatou přímo nesetkají, avšak jejich životy se přeci jen protínají. Kniha je plná tajemna, s prvky fantazy, prolínají se zde různé světy a také minulost s přítomností. Nechybí ani láska a hledání spřízněné duše, touha po celistvosti a smysluplném životu. Oba hlavní hrdinové nás seznamují se svými nejniternějšími myšlenkami a sledujeme tak postupně jejich vývoj a zrání. Spolu s nimi se do tohoto kolotoče zaplétají i ostatní postavy, které při svém putování potkávají. Pod tlakem okolností a vlivem hlavních hrdinů se mění také a dostávají zcela nový pohled na život. V knize je i mnoho nezodpovězených otázek, příběh zůstává trochu otevřený a dává nám tak prostor pro vlastní úvahy a fantazii. A já na něj rozhodně budu myslet ještě dlouho.

„Kafko Tamuro, v našich životech nastávají momenty, kdy už se nejde vrátit zpátky. Pak jsou další, mnohem vzácnější, kdy už se nedá pokračovat dál. Když nastanou, nemůžeme dělat nic víc, než je přijmout se vším všudy, tak jak to leží a běží. Tak a nejinak se totiž žije.“

„Pokud můžu mluvit z vlastní zkušenosti, když člověk něco opravdu ze všech sil hledá, obvykle to nenachází. Čemu se snaží ze všech sil vyhnout, to si ho většinou najde samo.“  „Ale jestli můžu být trochu osobní, řekl bych ti asi tohle: To, co hledáš, nejspíš nepřijde ve chvíli, kdy o to budeš stát, a ani v takové podobě, jak si představuješ.“

„Ale Hošino, no tak, no tak. Copak se veškerá tělesa na světě neustále nepřemisťují z místa na místo? Naše planeta, čas, láska, život i víra, spravedlnost i zlo, všecko, co existuje, všecičko plyne jako ta voda. Nic nikdy neustrne na jednom místě v jediné formě.“

„Tvoje maminka tě rozhodně ráda měla,“ ozve se zezadu kluk, co se mu říká Vrána. „Přesněji řečeno: měla tě ráda opravdu hrozně moc. Tomu musíš bezpodmínečně věřit. To je tvůj výchozí bod.“ 

„Jenomže se mě zbavila. Nechala mě samotnýho na absolutně nevhodným místě a zmizela. A mě to nejspíš hodně hluboce, dost možná i nenávratněpoznamenalo. To už je teď jasný i mně samýmu. Jestli mě opravdu měla tak ráda, jak mi to mohla udělat?“   

„Vzato čistě podle výsledků, máš úplnou pravdu,“ říká kluk, co se mu říká Vrána. „Zranilo tě to a poznamenalo opravdu hluboce a ty rány si už možná poneseš napořád. V tomhle jsi měl doopravdy smůlu. Ale stejně uvažuj radši takhle: pořád ještě se můžeš uzdravit. Máš život před sebou, máš kuráž, neschází ti pružnost a flexibilita. Můžeš svoje rány zacelit, zvednout hlavu vzhůru a jít dál. To ona už nemůže. Ona už je ztracená. Nemá cenu řešit, co byla čí chyba. Reálná výhoda je na tvojí straně. Přemýšlej o tom.“

MURAKAMI, Haruki. Kafka na pobřeží. Vyd. 1. Překl.: Jurkovič, T., V Praze: Odeon, 2006. 556 s. ISBN 80-207-1226-7.