Hledání pokladů na Velký pátek

Na Velký pátek bylo pošmourno a sychravo. Foukal studený vítr a slunce se téměř neukázalo. I mně bylo v ten den smutno, prožívala jsem ho velmi intenzivně. Kristus byl ukřižovaný. Jakoby i počasí tu událost připomínalo. Byli jsme ale všichni pospolu. Tedy až na Štěpána, který nás během dne opouštěl se skupinou hrkačů, aby pomáhal nahrazovat zvuky zvonů. My doma zbylí jsme se po poledni vydali hledat poklady, které v ten den údajně vydávají skály. Směřovali jsme tedy na skálu nedaleko našeho městečka. Už cestou jsme objevili první střípky pokladů v podobě bílých a fialových fialek.

Cestou kolem potůčku pak náš malý hledač prozkoumával raději i jeho dno. A kupodivu, nějaký poklad objevil a jeho nadšení bylo veliké :).

A můj muž objevil jediný a zatím opuštěný kvíteček blatouchu.

Teď už jen vyškrápat se na skalnatý kopec, na jehož vrchol jsme směřovali.

A zde nás teprve chytla ta pravá hledačská vášeň. Moji milovaní hledači dvounozí i jeden čtyřnohý se opravdu snažili. Martínek si pak s kvítkem koniklece dokázal dlouhé minuty povídat. Hladil ho a něco šeptal. Ani jsem nedutala, abych tu křehkou chvíli nevyrušila. Po týdnu od návratu z jeho rodiště mu konečně začíná být lépe a jeho vyrovnanost se navrací. Byla jsem za jeho tichou soustředěnost nesmírně vděčná.

Pověsti nelhaly, poklady nám země opravdu vydává. A ne ledajaké. Kouzelné, uhrančivé, něžné, barevné, prostě zázračné. Uznejte sami, dokázal by člověk vymyslet a vytvořit takovou krásu a dokonalost? Fascinuje mě ta nádhera květů koniklece velkovětého, ochmířené rostlinky s kontrastní fialovo žlutou barvou. Znovu a znovu nepřestávám žasnout nad všemi Božími dary. Nad všemi barvami a nádherou, která nás obklopuje.