Život s poruchou vztahové vazby

   Již v některém z minulých příspěvků jsem se zmínila o tom, že vnímám mnoho pojítek mezi chováním a prožíváním Martínka a Péťu (chlapce z dětského domova s poruchami chování, jemuž dělám ve škole asistentku). Oba dva kluci strávili počátky života v kojeneckém ústavu, mimo milující náruč a zázemí své rodiny. Oba tedy mají nějakou poruchu vztahové vazby. Vazby, která vzniká v prvním roce života mezi dítětem a pečující osobou, zpravidla s matkou. Toto pouto pak ovlivňuje celé další prožívání a chování. Pokud dítě jistou vztahovou vazbu v počátcích života nenaváže, nastává problém. Takové dítě se pak necítí bezpečně, často reaguje jako při ohrožení (mnohdy agresí), mívá problémy ve vztazích s vrstevníky, na druhé může mít přehnané nároky, být vztahovačné, dále se mohou projevovat symptomy obdobné s projevy ADHD a mnoho dalšího. Náš Martínek prožil v kojeneckém ústavu prvních 16. měsíců života a od té doby je obklopen stabilním zázemím milující rodiny. I přesto se u něj poruchy vztahové vazby občas projevují. Je hodně úzkostný, když na něj zvýšíme hlas, bere to mnohdy jako projev nelásky a odmítnutí a reaguje velice přehnaně. Tento týden jsem byla přímým svědkem, že stejně reagoval i na nevinné napomenutí od paní učitelky v mateřské škole. Okamžitě se rozbrečel a utekl, paní učitelka vůbec nechápala, co se stalo a čím se ho mohla dotknout. Jindy na takové napomenutí reaguje agresí a zhoršením předchozího nevhodného chování. Odmítá pak spolupracovat, začne vrčet, boxovat kolem sebe...Pokud ho okřiknete důrazněji, vše se ještě vyhrotí. Já už ze zkušenosti vím, že ho musím klidným hlasem přesvědčit, že ho mám pořád ráda a nezlobím se na něj, jen se mi určitá věc nelíbila. Ne vždy mám ale tolik času a trpělivosti takto reagovat. A ve školce to nejde už vůbec, takže sem tam si při jeho vyzvednutí vyslechnu od paní učitelky stížnosti  na jeho chování. Snažím se pořád vysvětlovat, že je snadno zranitelný a když začne vnímat, že ho někdo odsuzuje jako“ zlobivého kluka“, hned si tuhle nálepku vezme za svou a zlobení roztáčí na maximum. Je to neustálý boj a zkouška lásky a trpělivosti.  

   Martínkovi jsou zatím teprve čtyři roky a má v nás oporu. Pořád si vše vysvětlujeme a nacvičujeme, jak se má jednat správně. Péťa je ale v ústavu celý život. Už v několikátém, protože bývá často přeložen do jiného pro svou nezvladatelnost. Nemá tedy žádnou jistotu a vztahová vazba v jeho případě vůbec neexistuje. To je pro život téměř katastrofa. Je to jeho obrovský hendikep.  Teď už je na druhém stupni základní školy a začíná být nejen nezvladatelný ale i nebezpečný. Cítí se neustále ohrožen a na jakoukoli výtku, špatnou známku, drobné napomenutí či poznámku, reaguje agresí či útěkem. Má pocit, že to s ním všichni myslí špatně. Nikomu nevěří. K tomu ho všichni považují za „grázlíka“ a on se s touto nálepkou už téměř ztotožnil. Každodenně vnímám, že je to ve své podstatě jen vystrašený kluk, který se neumí pohybovat v prostředí školy, vztahů a pravidel. Projevy neexistence vztahové vazby jsou v jeho případě obrovské. Nechápe příčiny a jejich následky, k druhým lidem je podle nálady buď přehnaně vřelý, nebo krutý. Je velice impulzivní, stejně jako Martínek je přecitlivělý na změny a různé ztráty. Je to každodenní a velmi vysilující boj, při kterém si uvědomuji, jak by mohl dopadnout Martínek, kdyby se nedostal k nám. Jsem nesmírně vděčná a šťastná, že je s námi a že máme šanci tyto projevy minimalizovat a krůček po krůčku ho přesvědčovat, že druhým lidem může věřit. Že se na ně může spolehnout, přijímat jejich lásku a dávat ji dál. Díky Péťovi vnímám, jak obrovské pokroky Martínek udělal, jak je mnohem citlivější, než býval. Jak mnohem lépe zvládá stres a různé změny.  Jsem přešťastná, že už náklonnost projevuje jen ke konkrétním lidem a k cizím je zdrženlivý. Uvědomuji si denně, že Péťovi už asi pomoct nedokážu, ač se o to snažím ze všech sil. Za to ale vnímám, že existuje někdo jiný, kdo má šanci a na kom mi nesmírně záleží. Dává mi to sílu, vnímám znova a znova velký smysl náhradního rodičovství. A při srovnání s Péťou vnímám Martínka i se všemi jeho projevy jako úplného andílka. A když za mnou pak jen tak přijde, přitulí se a řekne mi, že mě má hrozně moc rád, tak už jen tenhle projev vnímám jako obrovskou výhru :).