Adventní :)

   A je tu opět :). Mé oblíbené období v roce. Advent. Doba, jež by měla patřit ztišení, rozjímání, očekávání a těšení se na zrod něčeho nového a zázračného. Často však bývá naopak dobou shonu, stresu, horečných příprav a touhy po dokonalosti. Já se již dlouho kloním k té první variantě. Šidím úklid i pečení. Dárků sháním minimum. Mé děti naštěstí nejsou náročné. Na obdarovávání Ježíškem věří z naší smečky pouze Martínek a koupit dárky pro čtyřletého hocha, milovníka autíček, není žádný problém. Stačí návštěva jednoho hračkářství a je hotovo :). Radost v jeho očích je pak veliká a i čtyři balíčky pod stromečkem vykouzlí úsměv. Se Štěpánkou jsme si na předvánoční nákupy vyrazily včera. Do Olomouce. Brouzdaly jsme mezi stánky, daly si teplý trdelník a samozřejmě punč a strávily jsme spolu krásné odpoledne. Štěpánka si ve zdejším nákupním centru vybrala něco málo na sebe, čímž si zajistila nějaký ten vánoční dárek. Upřímně ale přiznávám, že nákupy v těchto centrech opravdu nesnáším a vyhýbám se jim jak jen to jde. Kvůli své holčičce jsem to ale přetrpěla a udělala jsem jí radost. Na rozdíl ode mě byla toulkami po obchodech nadšená. Nezažívá takové chvíle moc často, takže den to byl nakonec opravdu vydařený.

   Dnes jsem v našem domě vytvořila malé oázky adventu. Výzdoby u nás každým rokem ubývá. Pryč jsou časy, kdy byl celý dům vyzdoben a nebylo v něm místnosti či chodby, kde by nebyl kousíček vánoc. Teď se výzdoba omezuje na malé ostrůvky a postupně se rozrůstá, jak děti přinášejí své výrobky ze školy a školky.

   Co ale nemůže chybět jsou betlémky a andílci. A také adventní kalendář, který se 1.12. objeví na zdi, naplněný něčím dobrým na zub. Zatím je ještě prázdný, ale už teď se těším, jak bude Martínek jásat, že Ježíšek odnesl jeho dopis a dal mu za něj dobrůtky v kalendáři. Přináší ta předvánoční doba krásné a radostné chvíle a já prostě miluji to dětské těšení a nadšení.

  
   Tento týden nám ale nepřinesl pouze vstup do adventního času. Byla u nás i velká sláva, spojená s desátými narozeninami Alžbětky. Uplynulo už deset let od doby, kdy se mi narodila! A nedá mi, abych nezavzpomínala na ten radostný den. Ona byl náš dar od Boha a díky ní vím, že zázraky se mohou dít. Moc jsem toužila po dalším dítěti, ale nedařilo se mi otěhotnět. Po narození dvojčat jsem měla zdravotní komplikace. Prošla jsem rizikovým těhotenstvím a těžkým komplikovaným porodem. Podle lékařů jsem již další dítě mít nemohla. Vyplakala jsem kvůli tomu potoky slz a nakonec jsem se s celou situací smířila. Koneckonců jsem již měla dvě zdravé a krásné děti. Co víc si přát. Jenže má touha po dalším dítěti byla stále silná. Již v té době jsme byli s manželem rozhodnuti pro pěstounství. V srdci jsem měla místo pro dalšího člena rodiny. Dvojčata oslavila tři roky. Hledala jsem práci. Hlásila se na vysokou školu. Rekonstruovali jsem dům. Bylo to náročné období a neměla jsem čas ani na to, abych vnímala svoje tělo. Jednoho dne jsem nemohla dopnout kalhoty. Přitom jsem běhala kolem dětí, domu, cvičila jsem, snažila se jíst zdravě. Nechápala jsem. Najednou mi došlo, že menstruaci jsem již nějaký ten týden nedostala. Kopali jsme tehdy doma kanalizaci, dřela jsem do úmoru, děti střídavě nemocné...Zpětně je to zvláštní, ale tehdy jsem o těhotenství vůbec nepřemýšlela. Vždyť podle doktorů již nebyla žádná šance. Absolvovala jsem tolik různých vyšetření a nikdo mi nedával žádnou naději. Neměla jsem odvahu vůbec si takovou myšlenku připustit. Přesto jsem si tehdy udělala tajně těhotenský test. Byla jsem si jistá, že bude negativní. Jenže opak byl pravdou! Můj gynekolog tomu nechtěl věřit. Po telefonu to označil za nesmysl. Prý se mi jen nějak vzbouřily hormony. Následný ultrazvuk ale ukázal, že nový život ve mně klíčí již několik týdnů a já končím třetí trimestr. Mé štěstí neznalo mezí. Měla jsem pocit, že se vznáším nad zemí. Byla to čistá euforie. Ten pocit, že dítě neplánujete a neočekáváte a ono si přesto najde cestu, to byla prostě nepopsatelná nádhera. Těhotenství bylo opět rizikové a porod ještě těžší než ten první. Ale ten zázrak se přesto stal a před deseti lety jsem držela v náruči svou zázračnou holčičku. Našeho andílka. Byla učiněný poklad. Usměvavá, krásná, milá, poslušná, trpělivá. Od malička málo plakala, období vzdoru jsme téměř nepocítili, zkrátka deset let je sluníčkem naší domácnosti. Dělá nám obrovskou radost a dala nám toho tolik, že to ani nelze spočítat.

   A mě osobně dalo její narození obrovskou víru v to, že nic není nemožné. Že nikdy nemám věřit tomu, když někdo říká, že něco nejde. Že zázraky se opravdu dějí a když po něčem z hlouby duše toužím, můžu to dostat. Děkuji Bohu, že mi toto dovolil prožít. A že spoustu dalších malých zázraků a neopakovatelných okamžiků prožívám. Vám všem přeji krásný vstup do adventu a nezapomeňte, že to nejkrásnější v životě je to, co dostanete z lásky a s láskou přijmete. Vaše Z.:)