Samozřejmě, že jako proškolení a připravení pěstouni, jsme
těžké časy očekávali. Připravovali jsme na ně dopředu i naše děti. Všichni jsme
věděli, že nejméně na rok se všechno změní, že omezíme výlety a návštěvy, že
naše životní tempo bude na nějaký čas udávat maličký človíček, kterému jsme se
zcela dobrovolně a po zralé úvaze rozhodli nabídnout náruč a zázemí naší
rodiny. Každý člověk je ale originál, každý má určitý temperament, jiné
zkušenosti, jiný pohled na svět. Žádná školení, načtená literatura či rozhovory
s jinými pěstouny nás tedy nemohly připravit na Martínka. Na toho
konkrétního človíčka, pro kterého jsme byli vybráni jako vhodní pěstouni. Nikdo nám nemohl dát návod na to, jak to máme
zvládat právě s ním. S kloučkem, který prožil ty nejzásadnější chvíle
svého života v kojeneckém ústavu. A my navíc o těch měsících, které tam
prožíval, netušíme vůbec nic. Nevíme, jaké situace a zážitky ho formovaly. My
vnímáme pouze jejich následky a snažíme se s nimi bojovat a překonávat je.
Na počátku jsme se nejvíc potýkali s jeho každodenními nočními můrami,
s obrovským pláčem plným beznaděje, který je provázel. Ten pláč nebylo
možné utišit. Martínek nesnesl pochování, mohli jsme jej konejšit pouze slovem,
zpíváním či pohlazením po ruce. Když se uklidnil a usnul, probudil nás ten pláč
po 20-30 minutách znovu. Noci byly velmi náročné, ale měli jsme s manželem
průpravu od našich dvojčat, se kterými jsme toho první měsíce jejich života
také mnoho nenaspali. Naštěstí jsme je alespoň dokázali uchlácholit v náručí
či přenesením do naší postele. To s Martínkem nenaučeným na blízký fyzický
kontakt a pomazlení nebylo možné (dnes už je to ale mazílek prvotřídní).
Dny
ale probíhaly o poznání lépe. Martínek byl velmi bystrý a zvídavý, rychle se
učil, během 14 dní se naučil chodit, fascinovaně objevoval veškerá zákoutí
našeho domu, nové hračky, užíval si procházky venku, vše pozoroval. Na všechny
lidi se usmíval a snažil se získat jejich pozornost svým „roztomilým chování“,
což se mu také dařilo. Bylo mu ale jedno, koho okouzluje a s kým případně
odejde. Hodně mě to trápilo. Věnovala jsem mu veškerý svůj čas, šidila jsem svoje
děti i manžela, probděla noci, trpělivě snášela jeho výbuchy vzteku a pláče a
při tom jsem pro něj nebyla vůbec důležitá. Teoreticky jsem na tuto situaci
byla připravená velmi dobře. Věděla jsem, že právě toto je častý projev dítěte
vyrůstajícího bez blízkého vztahu s pečující osobou, ale prožívat to, bylo
pro mě i přesto velmi těžké. I to se mělo naštěstí změnit.
Žádné komentáře :
Okomentovat