Nová etapa života

Nová etapa života


Je to už přes dva roky, co se život v naší rodině změnil z celkem poklidného žití na žití pestré a nepředvídatelné. Je to už přes dva roky, kdy jsme si do naší pětičlenné rodiny přibrali Martínka. V té době měl 16 měsíců a jediné, co si přivezl bylo autíčko a plyšový medvídek. Od toho dne se změnilo mnoho.

S našimi třemi biologickými dětmi jsme praktikovali čistě intuitivní rodičovství, které s sebou neslo v různých etapách krásné chvíle, ale i rozličné problémy, zádrhele, tápání a hledání toho, jak s dětmi vycházet a jak navíc nepřijít o fungující partnerský vztah.  Nicméně toto intuitivní rodičovství fungovalo a dařilo se nám vychovávat úžasné děti, které bez větších problémů procházely vzděláváním předškolním i základním, navazovaly vztahy s kamarády, jezdily s námi na výlety, nákupy, návštěvy, zkrátka zvládaly běžný život a jeho nároky a dělaly nám obrovskou radost. Přišla ale doba, kdy se k intuici musel přidat ještě rozum, nové znalosti a dovednosti, dlouhé chvíle přemýšlení, rozhovorů, čtení knih, porad s psychology, kupa trpělivosti, tolerance a víry v druhého člověka. Jednoho dne zkrátka do poklidných vln našeho života (a všichni z vás, kteří mají zkušenost s dětmi, si jistě dovedou představit, že „poklidné“ se třemi dětmi, z nich dvě jsou dvojčata, není úplná pohodička) vplul Martínek.

 Až od té doby jsem si začala uvědomovat, jak idylický byl náš předchozí život. Až od chvíle, kdy nám po celém domě lezlo neuvěřitelnou rychlostí malé „torpédo“, které nebylo možné zastavit či zbrzdit, jsem si uvědomila, že mít doma děti, kterým rozumíte, není úplný standard.  To „torpédo“ bylo navíc roztomilé, stále usměvavé, prostě kouzelné. To ale jen do chvíle, než jsme se pokusili vzít ho do náruče ve snaze trochu uklidnit jeho nervozitu, roztěkanost a vyčerpanost, která se za jeho běsněním ukrývala. V tu chvíli se ten miloučký chlapeček změnil v rozlícenou saň, kopal, kousal, zmítal se, házel věcmi a propukal v neutišitelný a srdce rvoucí pláč. Netušili jsme, co si počít. Jak toho malého andílka přesvědčit, že také musí spinkat, odpočívat a nabírat sil. 

Byla to zcela neznámá situace a nikdo z nás nevěděl, co si s ní počít. Pochopili jsme jen to, že život v naší rodině už nebude jako doposud. Že musíme zmobilizovat naše síly, že se musíme obrnit a připravit se na těžké časy. Že rodičovství biologické a náhradní je rozdílnější, než se nám jako budoucím pěstounům zdálo. Pochopila jsem to já s manželem, ale i naše dvojčata Štěpán se Štěpánkou a mladší dcera Alžběta, jež měla zanedlouho nastupovat do první třídy. A díky této zkušenosti jsem si naplno uvědomila, jak báječné, láskyplné a tolerantní děti doma máme. Začala nová etapa našeho života.