středa 28. listopadu 2018

Martínkův svět

   Dnes bych vám ráda ve zkratce přiblížila náš každodenní život, život s dítětem s poruchou vazby a traumaty prožitými v raných fázích života. Být nechtěným dítětem, dítětem opuštěným matkou krátce po narození a dítětem prožívajícím nejdůležitější vývoj v kojeneckém ústavu, je do života obrovská zátěž. Takový človíček je poznamenán a nese si s sebou těžké břímě. Nevidí svět jako bezpečné místo a lidi kolem jako dobrosrdečné a milující bytosti ochotné mu kdykoli pomoci. Naopak je nastaven k neustálému boji. Je přesvědčen, že ho ostatní nemají rádi, chtějí mu ublížit, poškodit ho a nakonec zavrhnout a opustit. V čase prázdnin, kdy jsme byli pouze spolu a Martínek se cítil v bezpečí a přijímaný, to byl temperamentní a divoký kluk, ale hodný a celkem poslušný. S nástupem školního roku se týden po týdnu mění v bojovníka proti všemu a všem. Situace ve školce se opět vyhrocuje. Stejné je to v kroužcích. Nechávám si ho doma, jak jen to jde, ale je to předškolák a má tedy své zákonné povinnosti a navíc do školky chodit chce. Je to společenský kluk, který touží po kontaktu s vrstevníky, i když tento kontakt často končí křikem, pláčem a nedorozuměním.

   Pojďme na to. Ráno Martínka naštěstí vodí do školky táta, proto mohu tuto etapu s úlevou vynechat. Já ho vyzvedávám v poledne. Dokázala jsem najít práci na poloviční úvazek. Spaní ve školce nebylo možné. Boje pak byly neúnosné pro všechny strany a domů se vracel v zoufalém stavu. Je tedy poledne a já jdu v dobré náladě do školky. Připravená vše zvládnout v klidu, s láskou a laskavostí. Sotva se otevřou dveře ze třídy, Martínek začne křičet: "Měla jsi přijít později. Já si chci ještě malovat. Běž pryč. Nechci jít!". Trpělivě stojím a čekám. Usmívám se a říkám, že jsem se na něj moc těšila a že později přijít nemůžu, protože ostatní děti jdou spát a on ve školce nespává. Obrázek si může domalovat doma. Já  se na něj teď nebudu dívat, ukáže mi ho, až bude hotový. Paní učitelka ho jemně odvádí ke mně a vysvětluje, že malovat bude zase zítra. Martínek si obrázek tiskne na hruď, abych ho nezahlédla ani koutkem oka a pomalu míříme k šatně. První konflikt zažehnán.

   V šatně se obléká opravdu hodně pomalu. Poskakuje, válí se po zemi, ukazuje obrázky a štěbetá. Dokola mu opakuji, že je potřeba, aby se u toho i oblékal. Podávám mu svršky a snažím se ho přinutit k činnosti. V šatně se mezitím vystřídá několik dětí a rodičů. Všichni mizí během několika minut, a dokud má Martínek obecenstvo, věnuje mi jen minimum pozornosti. Veškeré úsilí vkládá do upoutání pozornosti ostatních přítomných. Když zvýším hlas, zavrčí na mě a oblečení zahodí na zem. Teprve až v šatně zůstaneme sami, převlékne se. Pak si ale opět vzpomene na obrázek a začne nanovo křičet, že ho chce domalovat. Zastoupí mi cestu a odmítá mě nechat projít dveřmi ven z budovy školky. Musím použít sílu, abych nás oba dostala ven. Chvíli se vzteká, dupe, obrázek pomačká. Neústupně trvám na tom, že ve školce si ho domalovat nemůže. Pravidla určuji já a paní učitelka, i když chápu, že by je rád určoval on. To mu ale nemohu dovolit. Odcházím. S křikem běhá kolem mě a snaží se mě zastavit. S klidem se ho ptám, jak bylo ve školce. S kým si hrál a s jakými hračkami. Znovu opakuji, jak jsem se na něho těšila. On se postupně uklidňuje a během chvilky mě drží za ruku a nadšeně vypráví své zážitky.

   Než dojdeme k obchodu, je klidný a usměvavý. Ještě venku uzavíráme dohodu o tom, že koupíme jen pár věcí a mezi nimi nebude žádná sladkost. Může si vybrat nějaký mléčný výrobek na svačinku. On souhlasí. Toto pravidlo platí každý den. Martínek mi galantně otevírá dveře a ujišťuje mě, že bude můj pomocník a cestou domů mi ponese tašku. Dávám do košíku první věci, vše jde bez komplikací. Nákup je ve vozíku, zbývá jen zaplatit. Stojíme ve frontě u pokladny. Martínek uvidí sladkosti před pokladnou a mile řekne: "Maminko, že mi dnes koupíš tuto oplatku". Odmítavě zavrtím hlavou. Sladkostí je doma dost a my máme dohodu. Mění tedy taktiku: "Buď mi ji koupíš, nebo tě nepustím z obchodu!" Ani tak ti ji nekoupím. Vidím, že se na mě zlobíš a chtěl bys sladkost, ale kupovat ji nebudeme. Je to naše pravidlo a ještě před vchodem do obchodu jsme si ho potvrdili. Martínek už s křikem: "Jestli mi tu sladkost nekoupíš, už nejsi moje máma!" Naštvaně vybíhá ven před obchod, a když se ho někdo zeptá, co se mu stalo, jen zavrčí nebo zakřičí, ať ho nechají na pokoji. Dál od obchodu se ale nevzdaluje a čeká na mě. Po mém příchodu mě zahrne krátkou sprškou nadávek, ale pak se překvapivě rychle uklidní, začne si prozpěvovat, poskakovat a vůbec se chová, jako by se nic nestalo.

   Doma se podobné scény zopakují ještě několikrát. Máme pevně stanovanou dobu, kdy se může dívat na televizi. Přesto každodenně vstupujeme do souboje, ve kterém chce prosadit svoje a na televizi se dívat dál. Podobné je to s dalšími maličkostmi. Když se vrátí domů ostatní děti, obratem se pouští do konfliktů a soubojů s nimi. Je to pro mě neskutečně vyčerpávající, zachovávat si chladnou hlavu, neustupovat a s laskavostí ho ujišťovat o své lásce k němu. Jako by si neustále potřeboval dokazovat, že ať se stane cokoli, neopustím ho. Já jsem v jádru člověk klidný a mírumilovný. Konflikty z duše nesnáším a boj je mi cizí. Přesto jsem do něj každý den nucena. V hlavě si donekonečna přehrávám Martínkův životní příběh. Vím, že je to milý, chytrý, vnímavý a citlivý kluk, který si prožil ty nejtěžší věci, které člověk vůbec může zažít. Zůstal sám, opuštěný a zcela bezbranný jako malé miminko. Plný strachu o holý život. Ve světě, kterému nerozuměl. Bez každodenního projevování lásky, které malé miminko tak nutně potřebuje k životu. Zůstal bez tisíců láskyplných doteků, pohledů a úsměvů, které běžné miminko od maminky dostává. Místo toho byl zaplaven strachem, nejistotou, bezradností. Hledal útočiště a ujištění o tom, že je všechno v pořádku a je u něho někdo, kdo se o něj postará a kdo ho bezmezně miluje. Hledal, ale nenacházel. Jeho mozek přepnul do režimu "nebezpečí" a v tomto režimu zůstává i po měsících lásky, objímání a ujišťování. Možná v něm zůstane napořád, ale já jsem teď jeho máma a hledám cesty, jak tuto kletbu prolomit. Naskakujeme do nové terapie. Já, můj manžel a Martínek. Jmenuje se Dyadická vývojová psychoterapie. V této době zatím jedna z nejúčinnějších metod pro práci s dětmi s poruchami attachmentu a vývojovým traumatem. Vkládám do ní své naděje, protože sama už občas nevím jak dál. Držte nám prosím pěsti. Věřím, že i každá myšlenka plná dobra, podpory a přání všeho dobrého může být prospěšná až zázračná. Děkuji vám tímto za každou takovou!

1 komentář :