Tak tato knížka je pro mě absolutní „bomba“. Strávily jsme
spolu posledních pár týdnů. Bylo nutné ukrajovat chvilky klidu, pohody a
soustředění, protože to není knížka na čtení v poklusu, roztěkanosti a při
doprovodu dětského křiku a smíchu. Čtení mi tedy zabralo poměrně dlouhou dobu a
s autorkou jsme k sobě dlouho hledaly tu správnou cestu. Musím vám
popsat, jak to vlastně všechno bylo.
Když jsem začala číst, nejprve mi vážně hodně vadila absence
velkých písmen. Všech, těch na začátku vět i u jmen a zeměpisných názvů. Dlouho
jsem také nechápala, co se vlastně děje. Přeskakovalo se z místa na místo,
sem tam děj, sem tam jen myšlenky míhající se hlavou. Moc šancí jsem knize
nedávala. Nevzdala jsem to ale a začala o Haně Andronikové hledat informace na
internetu. První, co mě zarazilo, bylo její úmrtí nedlouho po vydání této knihy.
Pátrala jsem dál a objevila televizní pořad 13. komnata. Díky její zpovědi jsem
začala přehodnocovat svůj pohled. Najednou to nebyla jen podivně poskládaná slova,
ale myšlenky člověka, který se smířil se smrtí. V době, kdy psala knihu
Nebe nemá dno, měla za sebou několikaletý zápas se zákeřnou chorobou, který
nakonec prohrála. Tedy nevím, jestli prohrála, spíš asi zvítězila, protože se
dokázala zbavit strachu ze smrti, naučila se milovat život, nespěchat, nechtít
nemožné. Dokázala se smrti podívat do očí a co víc, dokázala se na ni usmívat.
A kniha popisuje cestu, kterou prošla, než našla skutečný cíl. Na začátku cesty
však vůbec nevěděla, jaký cíl vlastně hledá a nevěděla, kam chce dojít. Věděla
pouze to, že musí hledat. Cítila nutkavou potřebu nepřijmout rezignovaně svůj
osud, nepodřizovat se názorům a doporučením druhých. Prokázala obrovskou
statečnost. I když věděla, že v ní roste zhoubný nádor a je třeba
neodkladně zahájit léčbu, rozhodla se navzdory všemu a všem věřit intuici a
vydat se místo léčby na dalekou, těžkou a nepředvídatelnou cestu. Netušila, co
jí čeká na jejím konci. Zkrátka jen cítila, že musí a šla za voláním své duše.
Pro spoustu lidí je to asi čiré bláznovství, ale já jsem také trochu „blázen“,
takže jsem si Hanku prostě zamilovala. Knížka je z velké části
autobiografická a pohled do myšlenek, prožitků a různých zákoutí autorčiny duše
je fascinující. Její smysl pro humor, fantazie, trefné glosy, hry se slovy,
sny, strachy, nadhled, autenticita prožitků, to vše dává knize punc
jedinečnosti a vypovídá také o jedinečnosti spisovatelky, která si v celém
příběhu říká Ama.
Kniha má tři obsáhlejší části. V první se jen pár dní
po zjištění své diagnózy Ama vydává do Peru. Shoda náhod ji přivádí do amazonského
pralesa. Neumí španělsky, není pořádně vybavená na cestu, neví, co od cesty
vlastně očekává. Nachází šamana, který se jí ujme. Prý její příchod očekává.
Roztáčí se kolotoč obřadů, zaklínání, půstu, užívání halucinogenních látek,
dlouhých pobytů o samotě uprostřed džungle. Vše rámované vedrem, deštěm,
bahnem, spoustou hmyzu, hladem, nevolností, hromadou štípanců, potem,
beznadějí, strachem, steskem, nejistotou. Ama bojuje sama se sebou. Pochybuje,
je netrpělivá, čeká na zázrak, který nepřichází. Věřila, že najde odpovědi a
místo toho přichází jen spousta dalších otázek.
„je noc. venku
dusno,uvnitř žár.chtěla by řvát, nadávat, vyletět z kůže. leží
v hořícím mraveništi, v moři žvýkaček a zkouší se s tím smířit.
kůže rozškrábaná do krve, třeba to pomůže.myšlenky jako davy na hlaváku, jen
většinou netuší, kam jedou.“
Často se jí chce vše skoncovat, umřít, vzdát to. Je pro ni
nesnadné, chtít žít. Ale chce se to naučit. Snaží se. Hledá. Ptá se sebe i
ostatních. Pozoruje život okolo. Vnímá barvy, zvuky, vůně. Klade si otázky.
„když zítra umřeš, co
po tobě zůstane?“
„když zítra umřeš,
čeho budeš nejvíc litovat?“
„kdyby zítra umřela,
bylo by jí líto, že víc nekřepčila, nesmála se, netančila.“
„jak být šťastný tady
a teď? vypnout vnitřní dialog, to permanentní žvanění.“
Zkusím vše zkrátit. Z knihy mám desítky zážitků,
desítky uvědomění si. Hana Andronikova si mistrně hraje se slovy, používá
sarkasmus, černý humor, dělá si legraci sama ze sebe, z konce života a
postupně ho tak přímá do svého života a užívá si každičkého dne. Raduje se
z bolesti, protože i díky ní si uvědomuje, že stále žije. Smrt přijímá bez
sentimentu, s nadhledem. Vynechává velká písmena, stejně se staví i
k autoritám, příkazům, zákazům či doporučením. Nač si z nich dělat
těžkou hlavu? Proč se bát? Vždyť není čeho. Život je krásný, dokud žije. Dokud
se můžeme smát, radovat se. S přibývajícími stránkami v knize
hmatatelně přibývá Amina radost ze života. Vtipné poznámky jsou snad na každé
stránce. Autorčin cit pro glosy na vše kolem sebe je opravdu skvělý. Bavila
jsem se. A humor je prokládaný tolika moudry, hlubokými, cílenými do černého.
Ama postupně zjišťuje, že pokud původně bláhově snila o zázračném vyléčení, byl
to veliký omyl. Získá ale lásku k životu.
V druhé části knihy stráví pár dnů mezi indiány
v nevadské poušti a po téměř šesti měsících plných cestování a jedinečných
zážitků se vrací do Čech. Smířená se sebou, se životem a osudem. Ve třetí části
pak nastupuje do nemocnice. Podstupuje chemoterapie a ozařování. Šance byly od
počátku mizivé. Ama to ví, ale už se nebojí. Má kolem sebe neuvěřitelné
množství přátel, po boku milující mámu a v srdci radost. Nebere si
servítky, nestydí se říct, co má právě na jazyku, kašle na rady od těch, co
nejsou v její kůži. Je svá a mě velice mrzí, že už není mezi námi.
„něco se se mnou
stalo. chodím po městě a lidi se na mě usmívají. zjistila jsem, že se většinu
dne křením jako kašpar. už vůbec nemám ten vysoce inteligentní zasmušilý
přednasraný výraz. musím vypadat jako naprostý tajtrlík a je mi v tom
dobře. stojím v parku s výrazem člověka, který právě dosáhl
kosmického vědomí (z venku to vypadá, že mi zrovna provedli lobotomii), a
chechtám se na stromy, které vrtí zadkem a zvedají suknice.“
„přestala jsem si
klást otázky, zda splňuji kritéria příčetnosti. jak už to s pravidly a
regulemi chodí, kritéria příčetnosti určují ti nejméně příčetní.“
ANDRONIKOVA, Hana. Nebe nemá dno. Vyd. 1. Praha: Odeon, 2010. 293 s. ISBN 978-80-207-1337-7.
Žádné komentáře :
Okomentovat