Od neděle do neděle :)

   Nad ránem se přes nás přehnala velká bouřka. Děti se bály, naše psí slečna téměř šílela. Já tišila a konejšila. A můj muž ležel spokojeně v posteli a střešním oknem pozoroval záplavu blesků. To on moc rád. Teď už je ale krásně. Sluníčko svítí a hřeje a vysušuje poslední zbytky kapiček vody.

   Vzduch krásně voní. Jako po bouřce. Chystáme se chvíli toulat venku. Jen jsem tak prohodila, že si asi vezmu sukni. A náš milý Martínek se hned začal radovat a nadšeně pronesl: "Vem si sukni mami, všichni lidi se budou usmívat a budou si říkat, jak je to krásná holka." Nikdo neumí tak potěšit téměř čtyřicetiletou ženu s nadváhou, jako pětiletý kluk :). Občas je prostě k "sežrání".😀

   Přesně před týdnem jsme si pro změnu užívali sněhu. Vyšlápli jsme si na rozhlednu Zlatý Chlum u Jeseníku. Dole nebylo po sněhu ani památky, ale čím víc jsme stoupali, tím ho přibývalo. Nevzdali jsme to ale (tedy alespoň někteří) a zcela promáčení, špinaví a vyčerpaní jsme se vydrápali až na kopec.

   K našemu velkému překvapení byla rozhledna otevřená. Smekám před zocelenými horaly, mezi něž řadím i pána, jež se sněhem brodil nahoru, jen aby otevřel pro pár "šílených" turistů, které pak sušil u krbu, naléval horkým čajem a jako návdavek jim navíc půjčil dalekohled, aby se mohli na rozhledně pokochat dokonalým výhledem. Bylo to úžasné setkání a jsem šťastná, že báječní lidé jsou i v těch nejneočekávanějších končinách :). Skvělý zážitek to byl. Jsem ráda, že jsem vydržela a mohla to prožít.

   Z té výšky jsem se kochala jedinečným rozhledem. V dálce jsem přitom dalekohledem hledala dům, ve kterém byl právě Martínek se svou rodinou. Mezi svými. Těšil se na ně moc a moc. Z výšky jsem mu posílala vzdušné pozdravy a přála mu, aby se měl hezky. A měl se. Nadšení ho drží i po týdnu. Vzpomíná, povídá o nich, těší se na příště. Chce u maminky spát. Pomalu se s tou myšlenkou sžívám a připravuji se.

Teď ale oblékám sukni a jdu pozorovat zářivé úsměvy na lidech, které cestou potkáme 😉.
  Všem přeji pěknou něděli
  Vaše Z.