Po dvou měsících sžívání a aklimatizace u nás jsme se
rozhodli vyrazit do Zoo. Naše děti,
vyprahlé absencí návštěv či výletů, se nemohly dočkat. Vybrali jsme ne příliš
vzdálenou ZOO ve Vyškově, která je navíc příjemně malá, plná především domácích
a hospodářských zvířat. Výlet se vydařil, naše děti Martínka obletovaly a vše
mu ukazovaly. Opravdu statečně zvládl i své první přiblížení k domácím
zvířatům. Martínek neplakal, vzorně capkal, vše vypadalo na krásný výlet.
Odjížděli jsme s dobrým pocitem pěkně prožitého odpoledne. O to větší
překvapení nás čekalo doma. Byl opět k neuklidnění. Běhal po domě, chvíli
se přehnaně smál, chvíli plakal a vztekle křičel. Večer nemohl usnout a noc
byla téměř bezesná. Zjistili jsme, že i odpolední výlet může být pro někoho
přeplněný podněty, zážitky a dojmy. Ani naše snaha vybrat místo komorního
charakteru a navíc v měsíci říjnu, tedy jen s minimem návštěvníků,
nám nebyla moc platná. Na Marťu to bylo moc. Zato naše děti zářily spokojeností
a spaly blaženým spánkem ve svém pokoji.
Podobně dramaticky reagoval Martínek
nejen na výlety, kdy propadal nervozitě ještě před odjezdem, pravděpodobně
kvůli nejistotě z toho, co ho čeká. Reagoval tak i na návštěvy, rodinné
oslavy a podobné akce. Ve chvíli, kdy byl obklopený lidmi, se choval jako nejspolečenštější
a nejspokojenější dítě, zato doma nemohl usnout, vracely se noční můry,
nezvládal emoce. Snažili jsme se tedy takovým situacím všemožně vyhýbat, ale
nebylo možné izolovat naši rodinu úplně. Vždyť starší děti chtěly vidět svou
babičku, dědečka, tetu, strejdu, bratrance, sestřenice či kamarády. Navíc
toužily po naší podpoře na předvánočních besídkách. Naše doposud semknutá rodina
se musela často štěpit. Já či manžel jsme zůstávali s Marťou doma, zatímco
zbytek odcházel pryč. Pokud se ale přeci jen dostal do společnosti jiných lidí,
záhy nám utekl a uvelebil se na něčím klíně. Lidem připadal jako úžasný, veselý
a bezstarostný chlapeček. Chtěli si ho brát domů, obdarovávali ho sladkostmi,
milými slovy a úsměvy. Zvlášť´ se sladkostmi a jídlem to byla veliká potíž. Byl
zdánlivě bezedný, chutnalo mu úplně vše a často pak taková setkání končila jeho
nevolností. Bylo ale opravdu těžké ty dobré lidi přesvědčit, že i když to myslí
s Martínkem dobře, že není v jeho zájmu, překrmovat ho pochutinami,
chovat ho a rozplývat se nad ním. A nevěřili byste, jak lehce si dokáže takto
se chovající dítě získat druhé. Martínkovi se dařilo vyloudit sladkost od
cizího člověka i cestou autobusem. Přesvědčit Martínka, aby nechodil za každým,
kdo se na něj usměje a navíc mu nabídne něco k snědku, pak bylo už zcela
nemožné.
Já často tajně brečela a
netušila jsem, jak toho kloučka naučit, že patří k nám, že teď už je
součástí nějaké rodiny, že je milován. V této situaci mě pak těsně před
Vánoci neuvěřitelně překvapil, když si v obchodě povídal s paní
prodavačkou a mě si zdánlivě vůbec nevšímal až do chvíle, kdy jsem se mu
ztratila z dohledu. V ten moment se úplně poprvé rozběhl, aby mě
našel. Byla to nezapomenutelná a nádherná chvíle. Martínek poprvé pocítil, že
k někomu patří. Bylo to asi čtyři
měsíce od jeho příchodu k nám. 
Žádné komentáře :
Okomentovat