Vítá mě paní psycholožka z kojeneckého ústavu a vede mě do své kanceláře. Nervózně a nedočkavě poslouchám její slova a pročítám spis k 16 měsíčnímu chlapečkovi. Netuším, jak vypadá, jaký je, co prožil. Čtu jen fakta o hospitalizacích, soudních stáních, četnosti návštěv matky. Slyším slova o tom, že je to zlatíčko, jen trochu opožděný ve vývoji, trpí astmatem a častými laryngitidami. Přemýšlím, jakou barvu očí má, jaké vlásky...Opět ke mně doléhají slova paní psycholožky: „Rozmazlujte ho, zahrnujte láskou, dejte mu pocítit, že je milovaný a výjimečný. Tohle nejvíc potřebuje, uvěřit tomu, že je dobrý a hodný, že si zaslouží lásku.“ Ta slova si vrývám do paměti a sestupuju o patro níže, do světa kde prožil 16 měsíců svého života.
Vcházím do místnosti s hrajícími si dětmi. Těkám očima a hledám chlapce. Žádný z nich mě vnitřně neoslovuje. Někteří se snaží navázat kontakt. Jeden je stále otočený zády a zabraný do hry. A právě k němu přichází zdravotní sestra a zvedá ho do náruče se slovy: „Martínku, podívej, to je tvoje nová maminka“ Ta slova mi připadají zvláštní: „Vždyť já už maminka jsem, ale ne jeho“. On ke mně zvedá oči, tmavě hnědé, má milovaná barva očí. Stejnou má i manžel a syn. V tu chvíli jako by se zastavil čas.Něco takového jsem nezažila ani při prvním setkání s mým mužem. Vlévají se mi slzy do očí. Jsem polapena jeho pohledem, jeho vstřícným úsměvem, jeho krásou a bezbranností. Chci ho chránit, zahrnovat láskou, nabídnout mu zázemí, domov. Chci, aby zažil, co znamená mít mámu a tátu.
Jak obyčejně ta slova zní, když žijete ve světě, kde máma a táta žijí vedle vás, kdy máte jistotu, že k nim patříte a že vás milují. A přesto teď stojím tváří v tvář kloučkovi, pro kterého jsou tato slova vzdálená stejně jako „palma a kokos“. Možná o nich někdy slyšel, viděl je na obrázku, ale vnitřně k němu nepatří. Jeho mámou mám být ode dneška já, jeho tátou má být můj muž. Mnohokrát jsem si tu situaci představovala, ale prožívám ji úplně jinak. Vše se se mnou točí, srdce bije na poplach, co bylo důležité včera, ustupuje do pozadí. Myslím jen na to, zda mu dokážu dát tolik lásky, kolik potřebuje, zda mě bude mít rád. Prosím Boha, abych mu dokázala pomoct, dát mu šťastné dětství a nahradit mu mámu.
S jeho skutečnou mámou se pak setkávám za pár hodin a to, co prožívám, je téměř nepopsatelné. Klepu se jak osika a zjišťuju, že na tuhle situaci jsem byla připravená ještě méně. Můj svět se mi mění před očima, boří se jeho základy. Při odchodu propukám v neutišitelný pláč. Mísí se ve mně nepochopení s úctou a vděkem k ženě, která dala Martínkovi život a která mu dala šanci, prožít dětství v kruhu naší rodiny.
Žádné komentáře :
Okomentovat