Náš třetí advent, naše další poprvé

   Proplouváme s Martínkem společně už třetím adventem. Neuvěřitelně to letí. Včera jsme byli na krásném adventním koncertu. Paráda! Už jsem v to ani nedoufala. Času je málo, k tomu občasné virózy. A spousta jiných povinností. Prožíváme teď "besídkové období" a jelikož naši školáci chodí krom jiného, do kroužků tanečních a hudebních, besídek se nám každoročně sejde opravdu požehnaně :). V letošním roce k tomu přibyla i první Martínkova školková a byla úžasná. Sice krátká, ale snažili se všichni moc. Jen Martínek místo recitování a zpívání vyběhl před ostatní děti a celých 20 minut nadšeně vykřikoval a ukazoval na mě a na mého muže s jásáním: "To je moje maminka! Tam je tatínek! Ahoj mami! Ahoj tati!" Snahy paní učitelky o jeho zařazení mezi vystupující děti byly marné. Ale já jsem byla šťastná. Stejně jako on. Že se máme. Že je pro něj vzácné mít na besídce svou mámu a tátu. Usmíval se i můj muž.

   A včera jsme si navíc užili náš první úplně celý a společný adventní koncert. Bez velkého vyrušování a bez nutnosti opustit definitivně prostor kostela po prvních 20 minutách. Všichni v jedné lavici. My a naše děti. Dřív by mi na tom nepřipadalo nic zvlášního. S dětmi jsme chodili na koncerty, výstavy, do divadla, kina, na hrady či zámky celkem běžně. Byla to zlatíčka. Na klíně či v náruči vydržela všude. A později jen tak. Vzorně. S Martínkem to bylo jiné. Stále je to jiné. Bez vyrušování a vklidu to nepřečká. Putuje mezi námi. Několikrát odcházíme na WC. Ale letos jsme až do konce přestáli už několik besídek a teď navíc i krásný koncetr v plném kostele. Ještě před rokem by jeho neposednost přešla v neutišitelný pláč. Vracíme se do našeho života. Pomaloučku, polehoučku, ale jde to. 

  Tento advent nepeču a neuklízím nebo jen velice zlehka. Ale trávím ho konečně opět se svými dětmi. Prožívám s nimi jejich vystoupení. Držím pěsti, jsem nervózní s nimi. Někdy i za ně. Píšu vánoční přání a posílám je poštou. Chodíme společně na dětský punč a brouzdáme se mezi stánky. Navíc přemýšlím. Vzpomínám. Raduju se. A nemůžu jinak, musím se s vámi podělit i o ten první den, kdy jsme se setkali. Na den, kdy to vše začalo. Na den, o kterém jsem dlouho snila a představovala si ho. Ale realita předčila mé sny. Snem se stal klouček, který se stal součástí našeho života. A nejen on. I jeho biologická rodina. Propletly se osudy několika lidí. Různých rodů. V jeden den, v jeden okamžik. Jdu psát. Přeji všem krásný den :).