Na konci listopadu slavila Alžbětka deváté narozeniny.
Svůj den si vždy moc užívá a pravidelně si prohlížíme fotky z dob, kdy
byla miminko. Protože jsem měla velmi těžký porod, nemá žádnou fotku těsně po
narození, jako její starší sourozenci. Ač jsme s sebou měli
v porodnici fotoaparát, nečekali jsme tak vážné komplikace, jaké nakonec nastaly
a tak ani mě ani manžela nenapadlo Alžbětku vyfotit. Svou první fotku má až
z druhého dne a vždy ji musím ujišťovat, že jsme ji milovali hned, jen to
byl moc těžký den, a proto jsme ji nezvěčnili okamžitě.
Letos se Martínek poprvé
do prohlížení fotek malé Alžbětky a maličkých dvojčátek také zapojil. A
samozřejmě chtěl vidět i ty svoje. Jenže nic takového neexistuje.
Z kojeneckého ústavu jsme si přivezli pouze jeho fotku u vánočního
stromečku, ale jeho rané miminkovské fotky prostě nejsou. Ptala jsem se i jeho
biologické mámy, zda náhodou nějakou nemá, ale i její odpověď byla negativní. O
prvních 16 měsících jeho života nevíme opravdu téměř nic. Už po několikáté jsem
se Martínkovi snažila vysvětlit, že žádnou jeho fotku z dob, kdy byl
miminko, nemám a že jsem ho v té době neznala a ani jsem ho nenosila
v bříšku. On ale obrátil pusinku do obrácené podkůvky a začal natahovat
s nefalšovanou lítostí tříletého dítěte: „Ale já byl také miminko a měla
jsi mě v bříšku.“ Uklidňuji ho, že miminko určitě byl, ale v bříšku
ho měla jeho druhá maminka. Podávám fotky z dob, kdy jsme si ho přivezli
k nám domů. Prozatím se s tím spokojí. Vždyť teď už je „veliký kluk“ a
na těch fotkách byl ještě malinký, téměř jako miminko. Má radost, že je vše
v pořádku. Že se narodil a byl miminko. Že jsem ho vozila v kočárku. Děsím
se dne, kdy se nespokojí s fotkami batolete a bude bolestně nést to, že
jeho první rok života je zahalený do husté mlhy. Že nikomu nestál za, to aby si
ho fotil jako krásné miminko, nad kterým se jeho okolí rozplývá.
Zatím se mi
jen choulí v náručí, leze pod svetr a říká, že teď je miminko u mě
v bříšku a narodí se mi. Tento rituál jsme absolvovali už mnohokrát.
Chvíli se ke mně tiskne v poloze ještě nenarozeného plodu, potom se
„narodí“ a je to „moje miminko“. Chovám ho v náruči a zpívám ukolébavky a
dokola musím opakovat, že je „moje miminečko“, „moje zlatíčko“, „můj poklad“ a
„můj miláček“. Šťastně se usmívá, přivírá oči a tetelí se blahem. Jednoho dne
to stačit nebude a bude hledat svoji identitu a těžce ponese vědomí, že byl sám
a jeho rodina se o něj z nějakého důvodu nemohla postarat. Zatím jsme ale
jen oba šťastní, že jsme tu spolu. Svírám v náručí „svoje miminko“. Děkuju
Bohu za tento den. Den, kdy se narodila má milovaná Alžbětka a den, kdy i díky
jejímu narození prožívám i imaginární narození druhé. Narození teď už i našeho
Martínka. Chvílím, kdy se narodí očekávané a chtěné miminko, takovým chvílím se
nic nevyrovná. Pro mě jsou to ty nejúžasnější okamžiky, kdy vím a cítí úplně
jistě, že víc už od života dostat nemůžu. Že právě tohle je ten největší dar a
jsem za něj neskonale vděčná.
Žádné komentáře :
Okomentovat