Dnes jsem jako obvykle vyzvedla Martínka ze školky. Byl spokojený
a v dobré náladě. Povídali jsme si, jak se měl, s kým si hrál, co
jedl. Martínek si potrpí na pravidelné rituály. Musíme chodit vždy stejnou
cestou, zastavujeme se vždy u stejné výlohy a prohlížíme si hračky v ní vystavené.
Stejně to bylo i dnes.
Když jsme se blížili k “jeho výloze“, šel před námi
školák s aktovkou na zádech. Odhadem chlapec z druhé či třetí třídy.
Martínek nahlas pronesl: „Chlapeček chodí ze školy sám. On už je veliký. Až
budu tak veliký, budu taky chodit sám, že?“
Ujišťuji ho, že má pravdu. Že chlapec je už opravdu veliký a proto může
chodit do školy a ze školy sám a že on to tak jednoho dne také bude dělat.
Najednou se chlapec zastavil u výlohy a začal si prohlížet auta. Než jsem stačila
nějak zareagovat, Martínek mi pustil ruku, rozběhl se k nic netušícímu
žáčkovi a silou do něho vrazil. Při tom na něj křičel: „To jsou moje auta!“
Jeho reakcí mě zaskočila, stejně jako nevinného a vyplašeného školáka. Okamžitě
jsem chytla Martínka za ruku a stáhla ho o krok zpátky. Zvýšila jsem hlas a nekompromisně,
ale bez křiku jsem mu oznámila, že takhle se v žádném případě chovat
nemůže. Že auta ve výloze nejsou jeho, ale všech. Může se na ně podívat
kdokoli. Vyzvala jsem ho, aby se chlapci omluvil. Martínek si rychle uvědomil,
že provedl něco, co neměl. Chlapci řekl polohlasně“ promiň“ a odběhl od
obchodu.
Dnes jsem mu byla naštěstí po boku. Nikomu neublížil a narazil na
hodného kluka, který mu jeho nepřiměřené, nečekané a agresivní chování
neoplatil. A Marťa to zvládl to výborně.
Ještě před pár měsíci by tato situace vyústila v jeho válení se po zemi,
kopání do všeho a všech kolem a křik. Jsem zaskočená z toho, že tak nevhodně
zareagoval, ale zároveň jsem na něj pyšná, že dokázal zhodnotit situaci a
uvědomit si, že se nechoval správně. A že se dokázal omluvit. Což by ještě
nedávno v žádném případě nesvedl. Dělá veliké pokroky, můj milý klouček.
Ale pod povrchem je to pořád ten zraněný kluk, který si hájí své teritorium
všemi možnými prostředky a cítí se být ohrožený i zcela nepatrnými a nepochopitelnými
maličkostmi. Opakovaně mě některé jeho reakce překvapí. A znovu mi připomínají,
že tahle cesta bude dlouhá a že jeho boj se stíny jeho minulosti bude nekonečný
a bude ho provázet stále. A já mu musím
dokázat být průvodcem. Ne soudcem. Jen jeho oporou a ukazatelem správného
směru. Snad mi Bůh dá dostatek sil, abych to zvládla. A snad dá Bůh dostatek
sil jemu, aby dokázal rozpoznat, co je dobré a co špatné a zvítězil nad svými
emocemi dřív, než někomu ublíží. Zatím se to ne vždy daří. Ale ten pokrok je
neuvěřitelný. Já ho vnímám. Tu jeho
touhu být dobrým a hodným. Jeho bolest
nad tím, když něco nezvládne. Je to úžasný kluk. Odvážný. Jedinečný. Nenechá mě
usnout na vavřínech. Trénuje mou trpělivost, mé reakce, mou schopnost
bezpodmínečné lásky. Někdy zklamu a ukážu se být velmi slabou. Dnes jsme to ale
zvládli oba a jsem na nás hrdá. Jen při té vzpomínce pořád nechápu, kde se v tom
tříletém drobkovi vzalo tolik odhodlanosti pustit se do boje s někým o
tolik větším a silnějším. A to pouze kvůli zcela iracionální domněnce, že brání
„své hračky“. A záhy našel odvahu
odčinit, co způsobil. Vážně skvělý kluk!
Žádné komentáře :
Okomentovat