úterý 8. března 2016

Pár slůvek k MDŽ

   Dnes jen krátce. S přípravami na nástup do práce ubývá času na psaní. Bohužel, protože píšu moc ráda. Jenže musela jsem v posledních dnech absolvovat kurz, složit zkoušku, mám spoustu vyřizování a restů doma. K tomu čtyři děti, jejich potřeby a povinnosti. Slibuju ale, že se budu ze všech sil snažit dodat alespoň jeden příspěvek týdně.



   Ráno mě můj muž překvapil kyticí tulipánků k MDŽ. Obvykle k tomuto svátku nedostávám nic a bylo to tedy moc milé. Opravdu mě potěšil. Ten svátek, který je symbolem boje žen za svoji rovnoprávnost, dostal v době komunismu nepřívětivý nádech. A přitom jeho základní poselství a myšlenka jsou pěkné. My ženy jsme věčné bojovnice. Bojujeme nejen za rovnoprávnost, ale i za lásku, naše děti, rodiny, za zútulnění našich domovů, za lepší mezilidské vztahy, zkrátka za mnoho věcí. A dokážeme být vytrvalé, jít přes překážky a věřit v lepší zítřky. Ani s tou rovnoprávností to není stále úplně dokonalé, ale nevadí. Neřídíme často armádu, státy či veliké podniky, zato často hlídáme teplo rodinného domu, atmosféru našich domovů a lásku v nich. Pečujeme o druhé a děláme to s radostí. Do našeho nejbližšího okolí vnášíme naši osobitost, necháváme v něm svoje otisky. Zdobíme, vysazujeme kytky, vybíráme záclony, potahy, obrázky a další zdánlivé drobnosti. Vysvětlujeme mužům náš pohled na svět. Dětem předáváme naše hodnoty. A co nejvíc, jsme nositelkami života. Jsem moc šťastná, že jsem žena a že se každodenními maličkostmi mohu podílet na chodu světa a jeho budoucnosti. Je mi to vzácnější, než být manažerem banky. Jsem paní ve svém domě a v něm jsem i zcela rovnoprávná. Chci nám všem ženám popřát, ať nám nikdy nedocházejí síly do dalších každodenních bojů. Mějte se všechny moc moc krásně :).






PS: a když už jsme u snahy o krásu našich domovů, chci se ještě pochlubit barvičkami, které jsem vybrala k vymalování obývacího pokoje a kuchyně (vždy jen jedna stěna, zbylé tři bílé) a můj nejmilejší muž je pak uvedl k životu
V kuchyni mátově zelená

V pokoji višňová, obrázky od Doris Tesárkové Oplové

sobota 5. března 2016

Konec jarních prázdnin v ZOO Ostrava

   Končí nám jarní prázdniny. V plánu byly hory, návštěvy výlety. Sešlo ale téměř ze všeho a nakonec jsme celé čtyři dny strávili malováním kuchyně a obývacího pokoje. Nepočítali jsme, že to potrvá tak dlouho. Ale trvalo. Děti se nudily. Z průběhu prázdnin byly zklamané. Doma nebylo kam sednout, navíc byla celou dobu odpojená televize i přopojení na internet. Dovedete si představit, s jakým nadšením malování přijímaly. Jenže od dubna nastupuju do práce. Po dlouhých 13 letech doma. Vše bude jiné. V ještě větším poklusu než doteď a na malování by čas nebyl už vůbec. A bylo to opravdu potřeba. Jako sůl. Včera měl manžel celodenní školení v Ostravě. Počasí sice moc nepřálo, celý den pošmourno a zima, ale dala jsem návrh na výlet do ZOO a byl jednomyslně a s jásotem přijat. Vecpali jsme se tedy do auta k mému choti a nechali se vysadit před branou do ZOO a k večeru jsme na stejném místě opět přistoupili. Mezitím jsme si užili báječný výlet. Hlavně báječný čas jen pro sebe. Já a mé děti, nás pět. Byla nám zima, sluníčko se včera nad Ostravou vůbec neukázalo (ač jsem měla zprávy, že v jiných koutech republiky krásně svítí), občas pršelo. Ale zato jsme měli zahradu téměř jen pro sebe. A až na zimu nám bylo skvěle. Nasmáli jsme se spolu, povídali si, vodili se za ruce. Nikdo si nestěžoval, nehádal se, nezlobil. Odpoledne jsme byli už pořádně unavení, Martínek zvyklý spávat po obědě usínal ve stoje. Ale statečně to zvládl. Opět na výbornou. Radost mi dělá obrovskou. Budeme na ten náš závěr jarních prázdnin myslím dlouho vzpomínat. Pro mě to byly vzácné chvíle. Ač jsme spolu každý den, jen málokdy si užijeme den pouze pro nás. Den, kdy je nám jen dobře.

   Až jsme měli zoologickou zahradu prochozenou křížem krážem a čekali jsme už jen na telefon, že odvoz je na cestě k nám, nechala jsem děti hrát si na jednom hřišti. Zima nezima, bahno nebahno, vše jsem už v té chvíli hodila za hlavu. S nadšením se do hraní vrhli i ti nejstarší a od bahna byli zanedlouho všichni čtyři. Přesně jak jsem čekala, ale nevadilo mi to ani maličko. Já využila té volné chvilky a sama se na 20 minut ponořila do ticha odlehlejší části zahrady. Nikde ani živáček, jen já, stromy, ptáci, úžasný klid a mír a radost v mém srdci. Nosívám s sebou kousek papíru a tužku. Ponořila jsem se do té nádhery a nechala se konejšit tím nejúžasnějším balzámem. Napsala jsem si jen pár myšlenek. Něco nafotila a bylo mi opravdu blaženě. Díky Bože za další krásný den v mém životě.

Všímáš si té krásy?
Vnímáš harmonickou nádheru toho barevného ticha?
Slyšíš hlas ptáků, jejich čarokrásný zpěv?
 
Necháváš se pohltit, vnímáš mé dary všemi smysli?

Pak jsi mě slyšel, šel jsi se mnou, nechal ses prostoupit mou láskou.

Pro Tebe jsem tu krásu stvořil,
ne proto, aby si ji bořil,
ale aby sis jí užíval
a v hloubi své duše se usmíval.
Díky, že ses zastavil,
díky, že sis mého díla všim.


pondělí 29. února 2016

O rodině ze které vzešel - 3. část



   Několik dní byl náš klouček neklidný. Občas se počůrával. Pořád jsme museli prohlížet fotky. O všech z jeho rodiny mluvit. Neustále trval na tom, že za ním přijedou. Bude jim půjčovat hračky. Ukáže jim svůj pokojíček. Ze strany rodiny a přátel jsem se setkávala s výčitkami typu: „Akorát tomu klukovi pletete hlavu. Nikam jste neměli jezdit. Když ho chtěla vidět, měla přijet. Teď chudák ani neví, kam vlastně patří“. Chápala jsem, co tím myslí, ale jak mu můžu plést hlavu, když mu říkám pravdu o jeho životě a původu? Nepletla bych mu ji víc, kdybych ho nechala žít v přesvědčení, že patří k nám, že u nás má své kořeny? Navíc všichni měli obavu, aby si teď jeho rodina nechtěla vzít Martínka zpátky. Viselo to všude ve vzduchu. I já se tím trápila. Viděla jsem je pohromadě. Jejich stejná gesta, podobu, temperament. Věděla jsem, že kdyby o něj projevili zájem, neměli bychom nejmenší šanci. Byla jsem si jistá, že on by s nimi chtěl být. I když by to pro něj nebylo jednoduché. Ale vše ho táhlo k nim. Za rok u nás se setkal se spoustou lidí. Hrál si s různými dětmi. A strávil s nimi více času, než se svými sourozenci. Přesto o nikom jiném nikdy tolik nemluvil. Na nikoho jiného tak často nevzpomínal. Nikdo se mu nedostal tak hluboko pod kůži. Zažila jsem tu sílu rodinného pouta. Dřív bych nevěřila. Ale to pouto tam bylo. Poprvé jsem pochopila, proč tolik lidí hledá své rodiče či sourozence, ač je neviděli 30 let a žili spokojeným životem. Síla vložených genů je veliká. Nevědomá. Rozumem nepřekonatelná. Nicméně jsem stále doufala, že to nebude tak horké. Že své dětství prožije s námi. Že zažijeme ještě spoustu krásných dní a budeme mít tu výsadu a čest, vidět ho růst a dospívat a dělat mu na jeho cestě rádce a průvodce. Věřila jsem, že Bůh nás jako jeho náhradní rodinu nevybral náhodou. Stále jsem věřila, že povede naše i jeho kroky tak, aby to pro něj bylo dobré. Přece jsem ale stále stála i o to, aby svoji rodinu znal. Cítil se jí přijímán. Aby věděl, odkud přišel a kam se může případně někdy vrátit.

   Dny plynuly. Od jeho rodiny nepřicházely žádné zprávy. Posílala jsem SMS, ale bez odezvy. Proběhly prázdniny. Přišel podzim. A Vánoce. Zkoušeli jsme volat, psát. Ptala jsem se naší sociální pracovnice, zda se u nich něco nestalo. Martínkovi bylo moc smutno. Nezapomínal. Stále čekal. A já nevěděla, co mu mám říkat. Cítila jsem za tu situaci velikou zodpovědnost. Navíc jsme potřebovali vyřídit Marťovi pas, kvůli jednodennímu výletu na Slovensko. K tomu byla nutná plná moc od jeho zákonného zástupce. Poslala jsem dopis s prosbou a plnou mocí. Volala jsem. Vše marné. Na druhé straně bylo neprůstřelné mlčení. Žádala jsem o pomoc sociální pracovnici. Vypadalo to, že se budeme muset obrátit na soud. Nechápala jsem, co se stalo. Vždyť spolu vypadali tak spokojení. Myslela jsem, že přeci není možné, zapomenout na své dítě. Nechtít vědět, jak se mu daří. Abych měla čisté svědomí, napsala jsem ale nejdřív Martínkově mámě dopis. Dlouhý. Od srdce. Poděkovala jsem jí, že mu dala život. Popsala jsem, jak mě trápí její nezájem a jak těžké je to pro jejího syna. Co to pro něj musí být, když nezajímá vlastní mámu. A že s tímto vědomím bude muset vyrůstat. Bude ho nést jako veliké břemeno. Popsala jsem vše, co jsem cítila. Jak jsem to vnímala. Bez výčitek. Na konci jsem vyjádřila naději, že se nakonec vše přeci jenom změní. Že Martínka miluju a přeju mu do života jen štěstí. Chci ho vidět spokojeného. Že věřím, že k tomu bude nápomocná. Že ji bude potřebovat. I své sourozence. Bude potřebovat jistotu, že někde jsou a on je může kdykoli vidět. Nebude opuštěný, ale mnohonásobně milovaný. Stane se pánem svého osudu a bude vědět, že je člověkem hodným lásky, který zná své místo. Napsala jsem toho ještě o hodně víc. A poslala. 

   K mému překvapení mi do týdne zazvonil telefon. Do 14 dnů přišla podepsaná plná moc k vyřízení pasu. Domluvili jsme si další setkání. A od té doby jsme v pravidelném kontaktu. Už téměř rok. Píšeme si a voláme každých 14 dní. Tento týden Martínek mluvil s mámou skoro 20 minut úplně sám. Vyprávěl jí vše. O školce, kamarádech, hračkách. Výborný vztah máme i s jeho babičkou. S tou si píšeme SMS i několikrát týdně. Bohužel je vážně nemocná a její zdravotní stav je jedním z důvodů, proč je její vnuk u nás. Sama potřebuje péči. Nebyla tedy schopná postarat se o něj, když se jeho máma rozhodla, že ona to nezvládne. Nemluvíme o tom, co se stalo. S mámou ani babičkou. Není to podstatné. Důležité je, co je teď. A co bude. Na tom, co se stalo, už nikdo nic nezmění. Martínkovi je dobře u nás a tak to vnímá i jeho rodina. Respektujeme se. I když je pro mě stále moc těžké, vnímat to silné pouto mezi nimi. Vnímat, jak je Martínkovi po nich smutno. Jak je šťastný, když s nimi tráví čas. A jak mě v té chvíli odsunuje na druhou kolej. Ale přeju mu to. Podporuju ho. Cítím, že je to důležité a pro jeho budoucí život a hledání sebe sama naprosto nezbytné. V březnu máme domluveno setkání. Těším se i bojím zároveň. Už předem vím, jak těžké to bude pro mě i Martínka. Vím ale dobře, že stejně těžké setkání je to i pro jeho rodinu. Pro jeho mámu, jeho sourozence. Mají se moc rádi. Cítí, že k sobě patří. S tím vědomím musí žít všichni. My i oni. A není to snadné. Miluju ale toho kloučka, co k nám přišel jako dar z nebe. Jen se nezrodil ze mě, ale z jiné ženy. A té ženě jsem za jeho zrození vděčná. Stala se součástí našeho života. Stejně jako on a ostatní členové jeho rodiny. Naše životy a osudy se protnuly. Alespoň teď a v tomto okamžiku. A Martínek má dvě maminky a obě miluje. Obě milují ho. Láska je mocná, věřím v její sílu. Prožil si těžké časy můj milý, jeho dušičku to poznamenalo, ale doufám, že jeho dny budoucí budou prozářené láskou. Moc si to přeju. Moc to přeju mu!

sobota 27. února 2016

Květná zahrada v Kroměříži - kamélie

   Dnes jsme si udělali výlet. Štěpán po obědě odjel na výpravu s astronomickým kroužkem a já dopoledne rozhodla, že zbytek naší rodiny stráví odpoledne také na výletě. Koukla jsem na internet a brzy bylo rozhodnuto. Včera v Květné zahradě v Kroměříži zahájili sezónu tradiční každoroční výstavou kamélií ve velkém skleníku. Nikdy jsem na ní ještě nebyla, ač jsem si to moc přála. Dnes jsem tedy chytila příležitost za pačesy, odvezli jsme našeho výletníka na nádraží a uháněli směr Kroměříž. Měli jsme čtyři hodiny času do návratu Štěpána. A bohatě to stačilo. V Květné zahradě zatím není nic k vidění, kromě palem a květin ve sklenících. Ale ty stojí za to. Oba jsou naaranžovány opravdu krásně. Byly k vidění nejen kamélie, ale i jarní květy jako narcisky, tulipány, hyacinty, petrklíče a spousta dalších. Byla jsem ve svém živlu. Vážně spokojená. A kamélie, tak ty mě naprosto uchvátily. Nemohla jsem se jich nabažit. Spousta barev, tvarů květů, malé keříky i vzrostlé staleté stromy. Vše doplněno jarními květy a příjemnou atmosférou. Opravdu nádhera. Moc jsem si to užila. Jen škoda, že kamélie nevoní. Nevadí, jejich něžná krása absenci vůně vynahradí. Děti mé nadšení plně nesdílely, stejně jako jejich tatínek. Ale ani to nevadilo ničemu. Přímo ve skleníku je vkusně zakomponována kavárna, takže manžel si dal kávu a děti odbíhaly střídavě ven, honit se do bludišť Květné zahrady. Myslím, že spokojení jsme byli nakonec všichni. Já přímo nadšená. Doteď mám úsměv na tváři a vybavuju si tu krásu. Je úžasné vstoupit na konci února přímo do jara. Snad potěší mých pár fotek i vás. Příroda nás těší tolika dary a je v ní nekonečně mnoho půvabu. Nechte se jí pohladit, byť jen na vteřinku :).

neděle 21. února 2016

O rodině ze které vzešel - 2. část



   Mému muži se plán moc nelíbil. Souhlasil, že pojedeme, ale nechtěl se ničeho účastnit. Nijak komunikovat. Nechal vše na mně. Ale i tato podpora mi stačila. Byl se mnou a věděla jsem, že v případě potřeby mi bude oporou. Jako vždy. Sehnala jsem ubytování. Chtěla jsem, aby spolu mohli strávit celý den, aby to nebylo uspěchané. Neviděli se v tu dobu už přes rok a sourozenci se v podstatě neznali. Pro Marťu to mělo být první přespání mimo náš domov. Věděla jsem, že je to risk. Přesto jsme jeli. Všichni. Nás šest. Cesta byla nekonečná. Martínek byl neskutečně nervózní. Křičel, plakal, rozčiloval se. Nebylo možné ho uklidnit. Když jsme zastavili, jen se válel po zemi. Jeho obvyklá reakce na nejistotu. Netušil, co ho čeká. Výlet. Máma. Sourozenci. Spaní v chaloupce. Spousta neznámých informací. Vysvětlovali jsme pořád dokola. Já, manžel děti. Po nekonečných třech hodinách jsme dorazili na místo. Domluvili jsme si setkání v parku na dětském hřišti. Bylo krásně. Počasí nám přálo.

    Cestou na hřiště se Martínek neustále válel v prachu cesty. Neřeším to. Vím, že se tak vypořádává se zátěží. Beru jen náhradní oblečení. Jinak nezasahuju. Došli jsme na místo. Jeho máma a sourozenci už čekali. Naše děti se bez ostychu vrhnuly na dovádění s jeho sourozenci. Hned si rozuměli. Martínek si zprvu nikoho nevšímal a držel se mě a manžela. Postupem času ale nervozita opadala a pustil se za dětmi. Mámu ale stále neregistroval. Několikrát jsem s ním za ní přišla, poslala ho, aby jí nabídl sušenku. Byla velice napjatá. Opět jen šeptala. I já byla nesvá. Netušila jsem, co říkat, jak se chovat. Jenže neuběhly ani dvě hodiny a Martínek ji začal oslovovat „mami“. Volal na ni, aby ho houpala, chytala na skluzavce, aby se dívala, co dělá. Já s manželem jsme stáli opodál a nevěřícně koukali. V tu dobu už to byl náš chlapeček, cizích lidí se spíš bál, neodešle jen tak s někým za ruku jako před několika měsíci. Když jsme byli na návštěvě, nehrál si s jinými dětmi v pokojíčku, ale byl stále u nás. Najednou tam běhal se svými sourozenci. Nabízel jim sušenky. Přetahoval se s nimi o hračky, a když volal „mami“, nemyslel tím mě. Nevšímal si ani našich dětí, se kterými byl jinak neustále a na hřišti se od nich za normální situace nehnul. Když se k němu obvykle na dětském hřišti přiblížilo jiné malé dítě, utíkal s pláčem a chtěl jít domů. Ne ale tehdy. S dětmi, které viděl v podstatě poprvé v životě, dováděl, jako kdyby je znal od nepaměti. Byli si neuvěřitelně podobní a všichni velice temperamentní. Chtěl po nich vše opakovat a k asistenci chtěl svou mámu. Bylo mi do breku. Myslela jsem si, že jsem připravená, že to zvládnu a ustojím. Ale bylo mi mizerně. Úplně jsem se klepala. Nechápala jsem, jak je možné, že jsem mu rok dávala vše, byla jsem vděčná za každý pokrok, za každý úsměv, obejmutí, projev přízně. A najednou je tu žena, která se o něj nikdy nestarala, neviděla ho přes rok a on chce být jen s ní. Na mě si ani nevzpomene. Nepotřebuje mě. Trápila jsem se velice. Žárlila jsem. A při tom jsem měla přesně to, co jsem celou dobu chtěla. Za celý ten rok, co jsem ho měla jen pro sebe, jsem ani jednou nepocítila, že k nám nepatří. Až teď. Když jsem ho viděla s jeho rodinou. S jeho mámou a sourozenci. Myslela jsem, že se zblázním. Cítila jsem, jak se mi hroutí svět. Nevěděla jsem, jak se k tomu postavit. Co bude dál. Jestli bude ještě někdy můj, náš. Naštěstí tam byly ještě naše děti a jejich „mami“ patřilo vždy mně. Martínkova máma je vůbec nezajímala. Neměli nejmenší potřebu za ní chodit či se s ní kamarádit. A tak jsem ten den nějak přežila. 

   Čekala mě bezesná noc. I Martínka. Vzbouzel se s pláčem. Neustále. Počůral se a pokakal. Domů ale odjížděl klidný. Před odjezdem jsme se ještě chvíli setkali s jeho rodinou. Kromě mámy a sourozenců i s babičkou a dědou. Martínek byl šťastný. Za celou cestu v autě nezaplakal. Byl spokojený. Plný dojmů a zážitků. Vyprávěl nám je, smál se a chtěl být zase s nimi. A mně pukalo srdce. Byla jsem ale vděčná, že odjel bez pláče, křiku, bolesti. Že si své důležité setkání užil a všechnu nervozitu nechal za sebou. Byla jsem ale také plná emocí, napjetí a smutku. Od Martínkovi mámy mi přišla krátká SMS s poděkováním. Psala mi, že si ani nedovedu představit, co to pro ni znamenalo. Že nečekala, že by jí její syn ještě někdy řekl mami. Dodalo mi to spoustu energie a smyslu, ale stále to bylo moc těžké. Hned druhý den jsem kontaktovala naši klíčovou pracovnici, abych s ní vše probrala. V každém případě jsem byla přesvědčená, že po tak vydařeném setkání se Martínkovi do života vrátí jeho biologická rodina. Alespoň v nějaké omezené formě, třeba pravidelných setkáních 2 x ročně a častějším telefonickém kontaktu. Tak snadné to ale nebylo.

čtvrtek 18. února 2016

Ryba jménem Ian - Bradley Somer

Viróza dostihla už i mě. Což se dalo předpokládat. Všechny děti už jsou naštěstí ve škole a školce. Dnes odešel i náš nejmenší školkáček.Včera jsem byla slabá jak moucha a celý den proležela. O Martínka se staral tatínek a moje milované děti. A já využila toho nicnedělání a dočetla jsem knihu, kterou jsem měla rozečtenou asi dva týdny. Takže teď ji mohu s klidem vrátit do knihovny. Jen co mě přestane bolet hlava a vrátí se mi síly :). Nejdřív se s vámi ale chci o ni podělit. Líbila se mi totiž moc.
Kniha má nenápadný název Kniha jménem Ian. Nebýt recenze, kterou jsem na ni četla, nikdy bych po ní v knihovně nesáhla. Kdo by chtěl číst o rybě, že? Možná tak čtení pro děti, ale pro dospělou ženu?

Jenže, není to jen příběh o rybě padající z 27. patra. Je to příběh o životě. O kratičkých okamžicích, ze kterých se skládá. O tom, co všechno se může udát během pár minut v jednom jediném domě. Jak se byť jen na malý okamžik protnou životy jeho obyvatel. Někdy je to jen mžik, jindy z toho vznikne něco trvalejšího. Kniha je poutavě psaná. Vtáhne vás do děje. Psáno je o uvěřitelných věcech. Nic převratného, či nemožného. Jen kousky životů obyčejných a vpodstatě neobyčejných lidí. Káždý z nich má svůj jedinečný život, pohled na svět, své vlastní prožívání. A když nahlédneme v jednom okamžiku do různých bytů v domě, tak jak do nich nahlížela i padající zlatá rybka jménem Ian, vznikne nám z toho neuvěřitelně pestrá, poutavá a zajímavá mozaika.

K tomu nechybí ani moudré myšlenky. A moc se mi líbilo i vtipné mapování Ianova pádu na boku textu. Zkrátka kniha se mi dostala pod kůži. Jsem ráda, že jsem si ji půjčila a díky nemoci, i velmi rychle přečetla. Je to odpočinkové a nenáročné čtení. Přitom milé a moudré. Díky pane B. Somere!

"Budova jako archa naplňuje poslání nést v sobě vše doposud zmíněné, poskytujíc přístřeší duchu a chaosu života a bytostem, jež jsou jejich nositeli..."

"Po tom všem, co se stalo, si připadá malý a bezmocný. Život ho žene svým vlastním směrem, vlastní rychlostí a ze svých vlastních důvodů."

"Jednotlivci to může trvat celý život, než to prožije, ale pro obyvatela Seville je to jen o něco méně než čtyři vteřiny sdíleného života. Viděli jsme tu pár okamžiků, ale v domě a ve městě je jich mnohem víc. A bude se to opakovat znovu a znovu, tak dlouho, dokud bude existovat čas."

SOMER, Bradley. Ryba jménem Ian. Přeložil F. Klausner. Vydání první. V Praze: Metafora, 2015. 284 stran. ISBN 978-80-7359-470-1.

pondělí 15. února 2016

Petrklíč jako klíč z nepohody

   Dnes jsem si musela koupit petrklíč. Po Valentýnu zbyly v obchůdku poslední čtyři kousky. Naštěstí :). Potřebovala jsem si nutně zlepšit náladu. Nemůžu ven, tak alespoň trocha přírody domů. Není mi dnes dvakrát do zpěvu. Nestalo se nic hrozného. Jen se nemůžeme vymanit ze spárů různých virů a bacilů. Už téměř měsíc. Martínek šel minulý týden po dlouhé době ve čtvrtek a pátek do školky. Alespoň na dopoledne. Ode dneška měl slíbeno i spinkání. Ještě v pátek to vypadalo nadějně. Pěkný víkend před námi a konečně všichni víceméně zdraví. Jenže v sobotu začal zvracet Štěpán, k tomu vysoké horečky. V neděli se přidalo jeho dvojče Štěpánka. Jak jinak. Vždy musí mít vše společně. A dnes v noci i Martínek. Víkend byl těžký. Hlavně noci. Včera začalo být špatně i mému muži. Já se zatím v duchu hesla ,"maminky si nemohou vzít volno", držím. I když mi v tom kolotoči kolem marodů, praní, umývání a probdělých nocích není úplně nejlépe. Kéž vydržím, než se uzdraví oni. Se mnou tu zatím ještě běhá i mé sluníčko Alžbětka. Můj parťák v tom domu plném marodů. A ještě je tu náš pejsek a nově i petrklíč. Můj lék na chmury. Když je mi nejhůř, nekupuju kabelky, boty či oblečení. Ale kytičky, sazeničky či cibulky. Nejraději ovšem vyrážím ven. Všechno házím za hlavu a nechám se konejšit tichem a vší tou krásou a dokonalostí. Dnes mi musí stačit petrklíček koupený při mém pár minutovém úniku do obchodu. A výrobky mých dětí všude okolo. Kam se podívám :). I včera jsem dostala krásné obrázky od mých dcer. Jsou i světlé chvilky v tom stresu a shonu. V tom věčném boji s nemocemi. Naštěstí nemocemi přechodnými a vyléčitelnými. Nic co by se nedalo vydržet, ale život ztrpčují i tak :(.
   Přeju Vám všem dny plné zdraví, lásky a pohody. Těším se, až se vrátím ke psaní o pěstounství. Až bude u nás zase dobře a náš dům bude plný křiku a smíchu. Teď jsem vděčná, že někteří marodi milosrdně spí. Díky Bohu za to. Za každý jeho dar a okamžik štěstí v tom sledu neustálých problémů a komlikací.