Slunce zapadá, letos naposledy

Od Ježíška jsem letos dostala malý foťáček. Moc jsem si ho přála. Teprve se ho kradmo dotýkám a testuju. A dnes jsem si ho vzala na poslední letošní procházku a přibrali jsme si jako dalšího společníka, západ slunce. Miluju ho. Nikdy se nemůžu té krásy nabažit, toho čarokrásného divadla :). V tu chvíli vnímám Boha tak jasně, jeho odraz v té nádheře, lesku, barvách.

Nejdéle svítí slunéčko v našem městečku na kostelík a tam také záčínam skoro tradičně své putování za jeho posledními paprsky.

A pak slunce letos naposledy zapadlo
a jeho paprsky ještě pohladily zem

pohrály si ve vlnkách 
a na hladině se blýskaly krásněji než drahokami,
možná se ještě slunce chtělo předvézt před hvězdami 

posvítilo si ještě do korun stromů
a pak se konečně odebralo domů

na jeho počest nebe zazářilo barvami
a mě se při té kráse tajil dech,
byl půvabný ten dnešní den. 

A aby toho nebylo málo,
aby ten konec roku a to stál,
ukázala se na jeho sklonku zima
a provede nás zase o rok dál.

 

PF 2016

V čase těsně povánočním

   Zvládli jsem to :). Vánoční svátky jsou za námi. A byly krásné, požehnané, plné nádherných chvilek. Sešli jsme se všichni, i ti v něž jsem ani nedoufala, co přijeli z různých koutů republiky. Rodina byla pospolu. A ty co jsme nemohli obejmout fyzicky, jsme alespoň na dálku pozdravili hlasem. Teď nás ještě čekají setkání s přáteli. Neméně milovanými.

   Byly i pohádky. Některé nové sice zbytečně seskládané a překombinované z pohádek různých starších, ale stejně bylo milé koukat na ně v rodinné pospolitosti, při světle svíček a rozsvíceného stromečku. Den před Vánoci jsme se mimořádně všichni v plné síle a nasazení vrhli i na předvánoční úklid a zútulnili náš domek přeci jen trochu :).

   Štědrý den dopoledne byl letos kromě tradičních návštěv rodiny a hřbitovů spestřen návštěvou jízdárny. Alžbětka se lv tomto roce stala vášnovou milovnicí koní. Byly jsme tedy ty její oblíbené tvory pozdravit a obdarovat mrkvičkami. Chutnalo jim moc a dítka byla přešťastná.

   A další novinkou letošních svátků bylo mé nové členství ve zdejším chrámovém sboru a zpívání při půlnůční. Užila jsem si to moc. Navíc jsme letos poprvé strávili Boží hod vánoční bez návštěv, pouze nás šest. Společně též na mši a u jesliček. Pak už jen procházka, pohádky a cukroví. A spousty rozbalených dárků a her. Děkuji Bohu mnohokrát za takto prožitý vánoční čas. Za jeho požehnání a ochranu. Za všechny jeho dary. A budu přešťastná, pokud takový čas prožilo vícero z vás. A pokud se o zážitky podělíte.

V čase povánočním

  Martínek byl spokojený. Dostal oblíbenou mašinku Tomáše a autíčko trabanta, obé si přál. Navíc spoustu dalšího. A své nadšení sdílel alespoň po telefonu se svou biologickou rodinou. Maminkou a sourozenci. Jen byl přeci jen smutný, že je neviděl. Chtěl hračky půjčovat bráškovi. Bohužel vzdálenost našeho bydliště od bydliště jeho rodiny nám nedovoluje tak časté návštěvy, jak by si přál. Hledáme ale cesty, jak z toho ven. O tom někdy příště. V novém roce.

Martínek a jeho nový vozový park :)

Vítání do zimy

A je tu zima. Dneškem jsme do ní vstoupili, ač při pohledu z okna se to nezdá. Stejně nenápadně se blíží Vánoce. Už nám pomalu klepou na dveře. Bez ohledu na to, zda máme doma vzorně uklizeno, napečeno, vyzdobeno. Bez ohledu na to, zda to u nás doma vánočně dýchá, voní, vypadá. Bez ohledu na to, jak se cítíme, zda se radujeme či prožíváme smutek. Přesto proběhnou Vánoce a uplyne i zima. A další dny. Nové začátky a nové konce. Další zážitky, bolestné i krásné.

Vánoční čas je v naší rodině už několik let úzce spjat se smrtí. Je to opravdu zvláštní. Ale babičky, dědečkové a i jiní blízcí lidé nám umírají těsně před svátky, či během nich. Před dvěma roky si manželova babička, všemi milovaná a oblíbená, vybrala k odchodu do nebe přesně Štědrý den. Byl to den hořkosladký. Úsměvy z radosti dětí nad dárky střídaly potoky slz. Ale zpětně si uvědomuji, jak důležité poselství nám svým umíráním v tomto svátečním čase naši blízcí dali. Poselství života. To, že tím největším darem Vánoc je život sám. Život a láska. Je úplně jedno, zda je v bytě uklizeno a napečeno. Když skončí něčí život a někdo přestane vyzařovat lásku, mění se vše v úplnou zbytečnost. Pokud se ale v příjemně vyzdobeném bytě plném voňavého cukroví sejdou všichni, kteří k sobě patří a mají se rádi, stává se z vánočních svátků ten nejkrásnější čas v roce.

Chci dnes přivítat paní zimu a alespoň fotkami připomenout její krásu. A vkládám do ní naději, že se nám během svého panování alespoň na kratinký čas ve své nádheře ukáže. A se zimou vítám i vánoční čas. A prosím Ježíška, aby vyplnil jediné přání napsané mu naší devítiletou Alžbětkou: "Ježíšku, přeju si, aby nám tyto Vánoce nikdo neumřel". Nic víc. Žádná prosba o dárek. Žasla jsem nad tím, jak moudrou dceru mám. A zároveň trochu zpanikařila z představy, že tohle přání jí nemůžu jako rodič nijak zařídit a vyplnit. Že tohle přání musím nechat plně v rukou Ježíše. Malého Ježíška, jehož narození tak netrpělivě očekáváme. Dal nám k Vánocům ten největší dar. ŽIVOT. A s ním LÁSKU. Všem, kteří možná čtou tyto řádky, přeju, aby tyto Vánoce prožili v lásce. A přeji to i své rodině. Posílám k nebi modlitbu s prosbou za vyplnění vánočního přání mé dcery.

A přeji krásnou zimu. Pokud bude celá blátivá a zamračená, pak si alespoň vybavme naše vzpomínky na ni. Máme to štěstí, že jsme ji skutečně zažili a víme, jak kouzelná umí být. A jak neopakovatelně krásné jsou Vánoce prožité se třpytící se nádherou bílých vloček sněhu za okny.

První setkání, první pohled

   Vítá mě paní psycholožka z kojeneckého ústavu a vede mě do své kanceláře. Nervózně a nedočkavě poslouchám její slova a pročítám spis k 16 měsíčnímu chlapečkovi. Netuším, jak vypadá, jaký je, co prožil. Čtu jen fakta o hospitalizacích, soudních stáních, četnosti návštěv matky. Slyším slova o tom, že je to zlatíčko, jen trochu opožděný ve vývoji, trpí astmatem a častými laryngitidami. Přemýšlím, jakou barvu očí má, jaké vlásky...Opět ke mně doléhají slova paní psycholožky: „Rozmazlujte ho, zahrnujte láskou, dejte mu pocítit, že je milovaný a výjimečný.  Tohle nejvíc potřebuje, uvěřit tomu, že je dobrý a hodný, že si zaslouží lásku.“ Ta slova si vrývám do paměti a sestupuju o patro níže, do světa kde prožil 16 měsíců svého života.

   Vcházím do místnosti s hrajícími si dětmi. Těkám očima a hledám chlapce. Žádný z nich mě vnitřně neoslovuje. Někteří se snaží navázat kontakt. Jeden je stále otočený zády a zabraný do hry. A právě k němu přichází zdravotní sestra a zvedá ho do náruče se slovy: „Martínku, podívej, to je tvoje nová maminka“ Ta slova mi připadají zvláštní: „Vždyť já už maminka jsem, ale ne jeho“. On ke mně zvedá oči, tmavě hnědé, má milovaná barva očí. Stejnou má i manžel a syn. V tu chvíli jako by se zastavil čas.Něco takového jsem nezažila ani při prvním setkání s mým mužem. Vlévají se mi slzy do očí. Jsem polapena jeho pohledem, jeho vstřícným úsměvem, jeho krásou a bezbranností. Chci ho chránit, zahrnovat láskou, nabídnout mu zázemí, domov. Chci, aby zažil, co znamená mít mámu a tátu.

   Jak obyčejně ta slova zní, když žijete ve světě, kde máma a táta žijí vedle vás, kdy máte jistotu, že k nim patříte a že vás milují. A přesto teď stojím tváří v tvář kloučkovi, pro kterého jsou tato slova vzdálená stejně jako „palma a kokos“. Možná o nich někdy slyšel, viděl je na obrázku, ale vnitřně k němu nepatří. Jeho mámou mám být ode dneška já, jeho tátou má být můj muž. Mnohokrát jsem si tu situaci představovala, ale prožívám ji úplně jinak. Vše se se mnou točí, srdce bije na poplach, co bylo důležité včera, ustupuje do pozadí. Myslím jen na to, zda mu dokážu dát tolik lásky, kolik potřebuje, zda mě bude mít rád. Prosím Boha, abych mu dokázala pomoct, dát mu šťastné dětství a nahradit mu mámu.

   S jeho skutečnou mámou se pak setkávám za pár hodin a to, co prožívám, je téměř nepopsatelné. Klepu se jak osika a zjišťuju, že na tuhle situaci jsem byla připravená ještě méně. Můj svět se mi mění před očima, boří se jeho základy. Při odchodu propukám v neutišitelný pláč. Mísí se ve mně nepochopení s úctou a vděkem k  ženě, která dala Martínkovi život a která mu dala šanci, prožít dětství v kruhu naší rodiny.

Náš třetí advent, naše další poprvé

   Proplouváme s Martínkem společně už třetím adventem. Neuvěřitelně to letí. Včera jsme byli na krásném adventním koncertu. Paráda! Už jsem v to ani nedoufala. Času je málo, k tomu občasné virózy. A spousta jiných povinností. Prožíváme teď "besídkové období" a jelikož naši školáci chodí krom jiného, do kroužků tanečních a hudebních, besídek se nám každoročně sejde opravdu požehnaně :). V letošním roce k tomu přibyla i první Martínkova školková a byla úžasná. Sice krátká, ale snažili se všichni moc. Jen Martínek místo recitování a zpívání vyběhl před ostatní děti a celých 20 minut nadšeně vykřikoval a ukazoval na mě a na mého muže s jásáním: "To je moje maminka! Tam je tatínek! Ahoj mami! Ahoj tati!" Snahy paní učitelky o jeho zařazení mezi vystupující děti byly marné. Ale já jsem byla šťastná. Stejně jako on. Že se máme. Že je pro něj vzácné mít na besídce svou mámu a tátu. Usmíval se i můj muž.

   A včera jsme si navíc užili náš první úplně celý a společný adventní koncert. Bez velkého vyrušování a bez nutnosti opustit definitivně prostor kostela po prvních 20 minutách. Všichni v jedné lavici. My a naše děti. Dřív by mi na tom nepřipadalo nic zvlášního. S dětmi jsme chodili na koncerty, výstavy, do divadla, kina, na hrady či zámky celkem běžně. Byla to zlatíčka. Na klíně či v náruči vydržela všude. A později jen tak. Vzorně. S Martínkem to bylo jiné. Stále je to jiné. Bez vyrušování a vklidu to nepřečká. Putuje mezi námi. Několikrát odcházíme na WC. Ale letos jsme až do konce přestáli už několik besídek a teď navíc i krásný koncetr v plném kostele. Ještě před rokem by jeho neposednost přešla v neutišitelný pláč. Vracíme se do našeho života. Pomaloučku, polehoučku, ale jde to. 

  Tento advent nepeču a neuklízím nebo jen velice zlehka. Ale trávím ho konečně opět se svými dětmi. Prožívám s nimi jejich vystoupení. Držím pěsti, jsem nervózní s nimi. Někdy i za ně. Píšu vánoční přání a posílám je poštou. Chodíme společně na dětský punč a brouzdáme se mezi stánky. Navíc přemýšlím. Vzpomínám. Raduju se. A nemůžu jinak, musím se s vámi podělit i o ten první den, kdy jsme se setkali. Na den, kdy to vše začalo. Na den, o kterém jsem dlouho snila a představovala si ho. Ale realita předčila mé sny. Snem se stal klouček, který se stal součástí našeho života. A nejen on. I jeho biologická rodina. Propletly se osudy několika lidí. Různých rodů. V jeden den, v jeden okamžik. Jdu psát. Přeji všem krásný den :).

O potřebě lásky

To, že člověk potřebuje k životu lásku, mi bylo jasné vždy. Nikdy jsem o tom nepochybovala a brala to jako samozřejmost. Když jsem se narodila, milovali mě moji rodiče, s předáváním lásky zdatně pomáhali i prarodičové, tety a strejdové. Časem se kruh lásky rozšířil i na kamarádky a v době dospívání se pak objevil můj budoucí muž. A byla z toho veliká láska, která přečkala až do dnešních dnů. Z lásky se nám narodily děti. Lásku jsme jim předávaly a oni nám. A protože jsme cítily, že lásky máme stále dost, přijali jsme do našich srdcí a života i Martínka. 

   A díky němu jsem přišla na to, že to s tou láskou není až tak samozřejmé. Že ne každý ji umí brát a předávat dál. Zjistila jsem, že někdo reaguje na lásku odmítáním nebo že ji dokáže jen brát. Že je jako vycucaná houba, která lásku nasává jako vodu a drží ji uvnitř. Ve chvílích kdy láska proudí, je snadné ji dávat. Nebýt Martínka, nikdy bych si neuvědomila, kolik lásky jsem vlastně dostávala. Kolik mi jí dávaly mé děti. Ta zázračná stvoření, jež mi svou lásku velmi záhy dávala najevo úsměvem, natažením svých ruček k pochování, zklidněním se v mé náruči. Když jsem je chovala, cítila jsem tu lásku jako obrovský příval štěstí a nijak mi nedocházelo, jak výjimečné chvíle zažívám. Představovala jsem si, že když “vysvobodíme“ nějaké dítko z kojeneckého ústavu či dětského domova a budeme ho zahrnovat láskou, ono ji bude vděčně přijímat a oplácet nám ji. Místo toho jsem ale první rok našeho společného soužití Martínka zásobovala láskou možná i víc než kterékoli z mých dětí, ale zpět jsem nic nedostávala. Kdykoli by mě vyměnil za nějakou dobrůtku, hračku či otevřenou náruč druhého člověka. Byla jsem opravdu vyčerpaná a poprvé v životě jsem zažívala pocit, že mi láska dochází. Že už ji nemám odkud brát. Propadala jsem zoufalství, že toho blonďatého kloučka s podmanivým úsměvem nenaučím milovat druhé. 

   Jenže láska je mocná čarodějka. Uplynuly dva roky a láska u nás proudí. Cestou do školky po mně Martínek pokukuje a loudí ze mě úsměv. Když se usměju, rozzáří se a řekne: „Maminko, ty mě máš ráda, že?“  Odpovím, že ano. On na to: „Já tě mám taky rád.“ Při odchodu do třídy mě objímá a dává pusu, a když míjím okno školky cestou domů, mává mi a posílá vzdušný polibek. Kdo by to byl řekl.  Stačily dva roky a on už zná sílu lásky. Přijal ji do svého života. Je ještě moc zranitelný a často se bojí, že o lásku opět přijde. Pořád ho musím ujišťovat, že ho mám ráda, i když zlobí, něco rozbije či na nás křičí. Láska pro něj není samozřejmost. On už ví, co to znamená žít bez lásky. Tento zážitek má v sobě hluboko uložený a bude se mu pořád znovu vynořovat na povrch. Láska se už ale stala jeho potřebou. A to, že ji umí vyjadřovat a dokáže ji nechat proudit, to je pro mě jako splněný sen a malý zázrak. Moc bych si přála, aby o ni už nikdy nepřišel a nechal se unášet jejím tokem. Aby byl milován a miloval. 

   Maslow dal potřebu lásky až na třetí příčku za fyziologické potřeby a potřebu bezpečí. Já si ale myslím, že právě láska dělá člověka člověkem a pro mě je láska stejně důležitá jako voda a vzduch. Pouhá představa života bez lásky je pro mě trýznivá. A hřeje mě u srdce jistota, že dnes už by mě Martínek za dobrůtku, hračku či jiného člověka nevyměnil.

Poutník bez jména

Putuji světem, kam paměť má sahá.  Putuji světem bez lásky a sám.

Křížem krážem procházím kraj, všude jsem s lidmi, ale sám zůstávám.

Hledám a toužím znát své kořeny, neznám však ani svoje jméno.

Kdo je má matka, kdo můj otec, bratr či strýc, je mi stále utajeno.

Bloudím a tápu, stále sám sebe se ptám,

proč jiní někam patří a já jen samotu znám.

Prahnu znát svůj původ, dychtím znát své jméno, přeji si nalézt sebe.

Jaké to je, k někomu a někam patřit? Jaké to je, znát matko tebe?

V srdci mám prázdno.  Cítím, jen bezmoc, opuštěnost, žal a samotu.

Byl jsem snad zlý? Škodil jsem lidem? Zasadil do mě ďábel temnotou?

Což nejsem hoden lásky? A jak láska vůbec vypadá?

Neumím ji popsat. Co znamená milovat je pro mě záhada.

Bloumám, chodím a v hloubi srdce živím naději,

že jednoho dne spatřím mezi lidmi právě ji.

Že prozradí mi mé jméno a v širém světě ukáže mi místo,

kam patřím, odkud jsem vzešel a kde mé srdce bude jisto.

Dnes však zapadá slunce a jako bezejmenný poutník ulehám v lože

a v nejisté duši, plné zmaru a nevědění, zahlédnu záblesk tebe, Bože.

 A mihne se jen myšlenka: „Naděje umírá vždy poslední,

snad najdu své jméno a svůj původ, až se zítra rozední.“