Adventní :)

   A je tu opět :). Mé oblíbené období v roce. Advent. Doba, jež by měla patřit ztišení, rozjímání, očekávání a těšení se na zrod něčeho nového a zázračného. Často však bývá naopak dobou shonu, stresu, horečných příprav a touhy po dokonalosti. Já se již dlouho kloním k té první variantě. Šidím úklid i pečení. Dárků sháním minimum. Mé děti naštěstí nejsou náročné. Na obdarovávání Ježíškem věří z naší smečky pouze Martínek a koupit dárky pro čtyřletého hocha, milovníka autíček, není žádný problém. Stačí návštěva jednoho hračkářství a je hotovo :). Radost v jeho očích je pak veliká a i čtyři balíčky pod stromečkem vykouzlí úsměv. Se Štěpánkou jsme si na předvánoční nákupy vyrazily včera. Do Olomouce. Brouzdaly jsme mezi stánky, daly si teplý trdelník a samozřejmě punč a strávily jsme spolu krásné odpoledne. Štěpánka si ve zdejším nákupním centru vybrala něco málo na sebe, čímž si zajistila nějaký ten vánoční dárek. Upřímně ale přiznávám, že nákupy v těchto centrech opravdu nesnáším a vyhýbám se jim jak jen to jde. Kvůli své holčičce jsem to ale přetrpěla a udělala jsem jí radost. Na rozdíl ode mě byla toulkami po obchodech nadšená. Nezažívá takové chvíle moc často, takže den to byl nakonec opravdu vydařený.

   Dnes jsem v našem domě vytvořila malé oázky adventu. Výzdoby u nás každým rokem ubývá. Pryč jsou časy, kdy byl celý dům vyzdoben a nebylo v něm místnosti či chodby, kde by nebyl kousíček vánoc. Teď se výzdoba omezuje na malé ostrůvky a postupně se rozrůstá, jak děti přinášejí své výrobky ze školy a školky.

   Co ale nemůže chybět jsou betlémky a andílci. A také adventní kalendář, který se 1.12. objeví na zdi, naplněný něčím dobrým na zub. Zatím je ještě prázdný, ale už teď se těším, jak bude Martínek jásat, že Ježíšek odnesl jeho dopis a dal mu za něj dobrůtky v kalendáři. Přináší ta předvánoční doba krásné a radostné chvíle a já prostě miluji to dětské těšení a nadšení.

  
   Tento týden nám ale nepřinesl pouze vstup do adventního času. Byla u nás i velká sláva, spojená s desátými narozeninami Alžbětky. Uplynulo už deset let od doby, kdy se mi narodila! A nedá mi, abych nezavzpomínala na ten radostný den. Ona byl náš dar od Boha a díky ní vím, že zázraky se mohou dít. Moc jsem toužila po dalším dítěti, ale nedařilo se mi otěhotnět. Po narození dvojčat jsem měla zdravotní komplikace. Prošla jsem rizikovým těhotenstvím a těžkým komplikovaným porodem. Podle lékařů jsem již další dítě mít nemohla. Vyplakala jsem kvůli tomu potoky slz a nakonec jsem se s celou situací smířila. Koneckonců jsem již měla dvě zdravé a krásné děti. Co víc si přát. Jenže má touha po dalším dítěti byla stále silná. Již v té době jsme byli s manželem rozhodnuti pro pěstounství. V srdci jsem měla místo pro dalšího člena rodiny. Dvojčata oslavila tři roky. Hledala jsem práci. Hlásila se na vysokou školu. Rekonstruovali jsem dům. Bylo to náročné období a neměla jsem čas ani na to, abych vnímala svoje tělo. Jednoho dne jsem nemohla dopnout kalhoty. Přitom jsem běhala kolem dětí, domu, cvičila jsem, snažila se jíst zdravě. Nechápala jsem. Najednou mi došlo, že menstruaci jsem již nějaký ten týden nedostala. Kopali jsme tehdy doma kanalizaci, dřela jsem do úmoru, děti střídavě nemocné...Zpětně je to zvláštní, ale tehdy jsem o těhotenství vůbec nepřemýšlela. Vždyť podle doktorů již nebyla žádná šance. Absolvovala jsem tolik různých vyšetření a nikdo mi nedával žádnou naději. Neměla jsem odvahu vůbec si takovou myšlenku připustit. Přesto jsem si tehdy udělala tajně těhotenský test. Byla jsem si jistá, že bude negativní. Jenže opak byl pravdou! Můj gynekolog tomu nechtěl věřit. Po telefonu to označil za nesmysl. Prý se mi jen nějak vzbouřily hormony. Následný ultrazvuk ale ukázal, že nový život ve mně klíčí již několik týdnů a já končím třetí trimestr. Mé štěstí neznalo mezí. Měla jsem pocit, že se vznáším nad zemí. Byla to čistá euforie. Ten pocit, že dítě neplánujete a neočekáváte a ono si přesto najde cestu, to byla prostě nepopsatelná nádhera. Těhotenství bylo opět rizikové a porod ještě těžší než ten první. Ale ten zázrak se přesto stal a před deseti lety jsem držela v náruči svou zázračnou holčičku. Našeho andílka. Byla učiněný poklad. Usměvavá, krásná, milá, poslušná, trpělivá. Od malička málo plakala, období vzdoru jsme téměř nepocítili, zkrátka deset let je sluníčkem naší domácnosti. Dělá nám obrovskou radost a dala nám toho tolik, že to ani nelze spočítat.

   A mě osobně dalo její narození obrovskou víru v to, že nic není nemožné. Že nikdy nemám věřit tomu, když někdo říká, že něco nejde. Že zázraky se opravdu dějí a když po něčem z hlouby duše toužím, můžu to dostat. Děkuji Bohu, že mi toto dovolil prožít. A že spoustu dalších malých zázraků a neopakovatelných okamžiků prožívám. Vám všem přeji krásný vstup do adventu a nezapomeňte, že to nejkrásnější v životě je to, co dostanete z lásky a s láskou přijmete. Vaše Z.:)

Výš než v sedmém nebi - Griet Op de Beecková

Eva, Lou, Casper, Elsie a Jos nás vtahují do svých životů. Pět lidí různého věku. Každý žije svůj všední život. Takový, který je viditelný i pro ostatní lidi. Nikdo z nás ale nežije jen jednoduchým životem plným povinností, každodenních úkolů a rodinných vztahů. Každý z nás zároveň prožívá svůj vnitřní život, jenž je skrytý před zraky ostatních. A do tohoto života nás vpouštějí i hlavní postavy této úžasné knihy. Dvanáctiletá dívka, její matka, teta, dědeček a nakonec muž, který se s jejich životy svým způsobem propojí. Široká škála různých typů lidí a ještě širší způsoby jejich prožívání každodennosti. Každý z nich má své strachy a obavy. Svá tajemství. Své boje. Emoce, které se mnohdy bojí přiznat i sám sobě. Mají své touhy a svá přání a občas se obávají dovolit sami sobě jejich naplnění. Hledají způsoby, jak být spokojení. A někteří z nich už také vědí, že je nenajdou a že svůj život vlastně dávno ztratili. Někteří překračují své vlastní stíny. Jiní toho nejsou schopni a dál táhnou svoji káru plnou utrpení, pocitů viny a beznaděje. Přitom by všichni chtěli být šťastní. Milovaní. Oceňovaní. Přijímaní. Tak jako my všichni. Ta spletitá sonda do pocitů, emocí, vyřčených i nevyřčených slov, přiznaných či odmítnutých citů byla pro mě absolutně strhující. Opět se mi do rukou dostala kniha, která ve mně vyvolala silné city. Brečela jsem dlouho. Kniha neskončí ani dobře ani špatně. Tak jako v životě, ani v této knize není nic černobílé. Někdo dokáže svůj život řídit a kormidlovat i v těžkých chvílích. Dokáže se s mnohým poprat a nevzdat se. Druhý toho ale není schopen. Nechá se životem vláčet, přenechává jeho řízení druhým. Rezignuje. A někdo jiný zvolí ještě úplně jinou cestu. A o tom je život. Je v něm spousta krásných chvil, ale i ztrát a bolesti. Je v něm spousta lásky a citu, ale i beznaděje. A o tom všem je tato kniha. Napsaná v krátkých kapitolách a jednoduchých větách. Bez zbytečných příkras a kliček. Bez zdlouhavých popisů postav či místa děje. Co nejstručněji, nejvýstižněji a přesto je výsledný prožitek silný. Závěr knihy je překvapivý, ale přesto uvěřitelný a v podstatě logický. Jsem nadšená. Doporučuji a řadím knihu k těm nejlepším, co jsem kdy četla. Dostala se mi hluboko pod kůži. Pohnula mým vnitřním světem. Zkrátka za mě perfektní kniha!

„Nedařilo se mi usnout. Jediné, co jsem viděl, pořád dokola, byly ty výjevy. Já, tehdy ve svém novém autě. Na cestě ke Karlovi, kterému jsem jen musel něco rychle předat. A najednou: tupá rána. Něco mi přeletělo přes kapotu. Brzdím. Zastavuji. Ven z auta. Snad to nebyl člověk? Podívám se. Jdu k tomu. Vidím: je to Vicktor. Sousedé se srocují, někdo křičí, že zavolal sanitku. Mieke, Victorova starší sestra, vyjde z domu, uvidí bratra ležet na zemi a rozběhne se k němu. Karel se k nám blíží, chce své dítě obejmout, zvednout do náruče, zadržím ho. Imelda se přiblíží a zase zacouvá zpátky, zaječí tak, jak jsem ještě nikdy nikoho ječet neslyšel.“

„Nevím, co se doma děje, ale máma se chová divně. A myslím, že si toho táta vůbec nevšiml. Nebo možná že jo. Někdy si říkám, že je tišší než dřív. Jack si mezi tím jen tak proplouvá, ovšem já to celou dobu pozoruju na různých maličkostech a jsem z toho rozhozená. Snažím se být extrémně milá, ale to nemá skoro žádný vliv.“

OP DE BEECK, Griet. Výš než v sedmém nebi. První vydání. Brno: Host, 2015. 317 stran. ISBN 978-80-7491-541-3.

Sopron v Maďarsku

   Omlouvám se za výpadek z minulého týdne. Dopřáli jsme si společný prodloužený víkend v Maďarsku. O prázdninách se nám nepovedlo užít si dovolenou a chvíle jen pro nás šest a moc nám to chybělo. Využili jsme tedy státního svátku a vyrazili do Maďarska. Cílem byly termální lázně Bükfürdő. Nezaháleli jsme ale ani cestou a zavítali do krásného a romantického města hned na hranicích s Rakouskem s názvem Sopron (česky někdy také Šoproň). Nic moc jsem od něj nečekala, ale okouzlilo mě :).

   Velice jsme si to brouzdání ulicemi užili, počasí bylo nádherné, všude plno barev a nádherných zákoutí, dobrá nálada, čas jen pro nás, vše završeno pozdním obědem v hospůdce s klenutými stropy přímo na náměstí. Krásně nám bylo. Báječná byla celá naše minidovolená. I Martínek ji zvládl výborně, překvapil příjemně. V noci klidně spal i v cizím prostředí, v lázních si užíval vody, v restauracích se choval slušně, cestu autem zvládl bez problémů. Zkrátka byl úžasný a máme za sebou naši první společnou dovolenou za hranicemi naší země :). Naše další společné vzpomínky a zážitky. Naše společně prožité chvíle, nezapomenutelné okamžiky, další krůček k budování naší společné identity. Kouzelné to bylo a jsem šťastná, že jsme to spolu mohli prožít. Všem přeji krásné podzimní dny :)

Podzimní krajinou

   Miluju podzim. Jeho barvy. Šustění listí pod nohama. Sbírání kaštánků. Mlžné pošmourno. Déšť. Přijímám ho i s přibývající nemocností. S pomalým přibržďováním prázdninové energičnosti, radosti a bezstarostnosti.

   Pomaloučku se usazujeme ve školních povinnostech. Zapadáme do nového řádu. Sžíváme se s pevným režimem, který nám ale systematicky nabourávají další a další nemoci. Přesto ale zvládáme i toulky nádhernou podzimní krajinou. Jen já s dětmi, protože manžel má na podzim "vrcholnou kominickou sezónu". Doma se tedy zdržuje jen minimálně. V našich rozhovorech je ale stále přítomný. Těšíme se na něj. Vyhlížíme. Radujeme se z jeho návratů.

   Martínkovi začíná být opět velice smutno po mámě a sourozencích. Hodně o nich mluví. Při zazvonění telefonu doufá, že to bude někdo z nich. Od naší poslední návštěvy se ale nikdo z nich neozval. Pouze babička, ale on touží především po mámě. Škoda, že nepošle alespoň SMS. Nechápu. Ale je to tak. Drží se náš klouček prozatím statečně, ale zlobeníčka po trošičkách přibývá. Snad je myšlenkami přivoláme.

   Příroda si naštěstí nic nedělá z našich lidských starostí. Dál se barví do podzimních odstínů. Krásná. Majestátní. Uklidňující. Sebejistá svým počínáním. Změnu přijímá jako fakt. Nepolemizuje. Nesnaží se zvrátit daný koloběh. Inspiruje. Voní. Připomíná čas. Provází nás jím. Dává návod. Úžasné!

 

"Kdo chce být ustavičně šťastný, musí se často proměnit."

Konfucius

Jerúldelger - Ian Manook

   Jerúldeger, policejní komisař s tímto jménem a hlavní hrdina stejnojmenné knihy. Muž s pohnutým osudem, který díky krutým ranám osudu zatvrdil své srdce a ve svém osobním i profesním životě postupuje chladnokrevně, proti pravidlům, avšak stále stojí na straně nezkorumpované části policie. Když v Mongolské stepi objeví pastevecká rodina zahrabanou mrtvolku malé holčičky, případu se ujímá právě komisař Jerúldeger. Starý pastevec mu svěřuje duši mrtvé holčičky a hlavní hrdina, který ve svém osobním životě prožil také bolestnou ztrátu své dcerky, rozjíždí vyšetřování na plné obrátky. Ve stejnou dobu dochází k velice sadistickým vraždám v Ulanbátaru a oba zprvu zcela nesourodé případy se začínají pomaloučku propojovat. Jak se ukáže, propojují se i s osobním životem komisaře Jerúldelgera. 

   Vše se odehrává na pozadí mongolských stepí, jurt, zvyklostí a mýtů. Dýchne na nás duše zdejšího kraje, vůně slaného čaje s mlékem a dalších tradičních specialit. Z románu je zřejmý i nepříliš vřelý vztah Mongolů k Číně a Koreji. Ukazuje napjaté vztahy mezi zastánci tradičního volného a kočovného života a nastupujícího nového způsobu života, který přichází právě z Číny a Koreje a svobodu nahrazuje technologií a stěhováním z jurt do stísněných a chudých zdí mongolského hlavního města Ulanbátaru. Kromě bohatých popisů krajiny, města či zdejších gastronomických specialit, jsou v knize hodně naturalisticky popisované i drsné scény vražd, znásilňování nebo týrání. Tyto popisy byly na mě až moc drsné, ale sáhla jsem po detektivním románu, dalo se s nimi tedy počítat. 

   Hlavní hrdina knihy, zprvu popisovaný jako zatrpklý muž, který si neví rady se svým životem, se během celého příběhu změní v klaďase s téměř nadpřirozenými schopnostmi. Ani to ale neubralo knize na čtivosti a knihu jsem přečetla bez dlouhého přemlouvání.  I když některé zápletky knihy byly tak nějak zřejmé, a celkový závěr mě tedy nijak nepřekvapil, přesto knihu nehodnotím špatně. Líbilo se mi celkové zasazení příběhu do prostředí Mongolska a jeho tradic. Propojení několika zprvu nesourodých případů, do jednoho celku, i když vlastně úplně nesourodého. Stejné nitky vedly pouze k jednomu člověku, ač všechny případy nebyly pevně propojené a naplánované.

   Zkrátka pokud chcete sáhnout po napínavé a čtivé knize, která vás provede dálnými kraji, přiblíží vám život zdejších obyvatel, nastíní jejich problémy a pomalou změnu tradic a životního stylu. K tomu je okořeněná krutými praktikami lidí lačnících jen po moci a majetku. Necháte se vším tím provést hlavním hrdinou velice podobným hrdinům z hollywoodských trháků, drsným a nelítostným „týpkem“, který se nakonec ukáže být tím pravým pro záchranu „světa“. Nečekáte nic převratného, ale rádi se necháte unášet dějem, zvláštními zápletkami a napínavým příběhem, pak knihu doporučuji. Nejsem milovníkem tohoto druhu literatury, ale rozhodně nelituji, že jsem k narozeninám dostala zrovna tuhle knihu. Zklamáním nebyla.

MANNOK, Ian. Jerúldelger. Vydání první. Zlín: Kniha Zlin, 2016. 513 stran. ISBN 978-80-7473-403-8.

Život s poruchou vztahové vazby

   Již v některém z minulých příspěvků jsem se zmínila o tom, že vnímám mnoho pojítek mezi chováním a prožíváním Martínka a Péťu (chlapce z dětského domova s poruchami chování, jemuž dělám ve škole asistentku). Oba dva kluci strávili počátky života v kojeneckém ústavu, mimo milující náruč a zázemí své rodiny. Oba tedy mají nějakou poruchu vztahové vazby. Vazby, která vzniká v prvním roce života mezi dítětem a pečující osobou, zpravidla s matkou. Toto pouto pak ovlivňuje celé další prožívání a chování. Pokud dítě jistou vztahovou vazbu v počátcích života nenaváže, nastává problém. Takové dítě se pak necítí bezpečně, často reaguje jako při ohrožení (mnohdy agresí), mívá problémy ve vztazích s vrstevníky, na druhé může mít přehnané nároky, být vztahovačné, dále se mohou projevovat symptomy obdobné s projevy ADHD a mnoho dalšího. Náš Martínek prožil v kojeneckém ústavu prvních 16. měsíců života a od té doby je obklopen stabilním zázemím milující rodiny. I přesto se u něj poruchy vztahové vazby občas projevují. Je hodně úzkostný, když na něj zvýšíme hlas, bere to mnohdy jako projev nelásky a odmítnutí a reaguje velice přehnaně. Tento týden jsem byla přímým svědkem, že stejně reagoval i na nevinné napomenutí od paní učitelky v mateřské škole. Okamžitě se rozbrečel a utekl, paní učitelka vůbec nechápala, co se stalo a čím se ho mohla dotknout. Jindy na takové napomenutí reaguje agresí a zhoršením předchozího nevhodného chování. Odmítá pak spolupracovat, začne vrčet, boxovat kolem sebe...Pokud ho okřiknete důrazněji, vše se ještě vyhrotí. Já už ze zkušenosti vím, že ho musím klidným hlasem přesvědčit, že ho mám pořád ráda a nezlobím se na něj, jen se mi určitá věc nelíbila. Ne vždy mám ale tolik času a trpělivosti takto reagovat. A ve školce to nejde už vůbec, takže sem tam si při jeho vyzvednutí vyslechnu od paní učitelky stížnosti  na jeho chování. Snažím se pořád vysvětlovat, že je snadno zranitelný a když začne vnímat, že ho někdo odsuzuje jako“ zlobivého kluka“, hned si tuhle nálepku vezme za svou a zlobení roztáčí na maximum. Je to neustálý boj a zkouška lásky a trpělivosti.  

   Martínkovi jsou zatím teprve čtyři roky a má v nás oporu. Pořád si vše vysvětlujeme a nacvičujeme, jak se má jednat správně. Péťa je ale v ústavu celý život. Už v několikátém, protože bývá často přeložen do jiného pro svou nezvladatelnost. Nemá tedy žádnou jistotu a vztahová vazba v jeho případě vůbec neexistuje. To je pro život téměř katastrofa. Je to jeho obrovský hendikep.  Teď už je na druhém stupni základní školy a začíná být nejen nezvladatelný ale i nebezpečný. Cítí se neustále ohrožen a na jakoukoli výtku, špatnou známku, drobné napomenutí či poznámku, reaguje agresí či útěkem. Má pocit, že to s ním všichni myslí špatně. Nikomu nevěří. K tomu ho všichni považují za „grázlíka“ a on se s touto nálepkou už téměř ztotožnil. Každodenně vnímám, že je to ve své podstatě jen vystrašený kluk, který se neumí pohybovat v prostředí školy, vztahů a pravidel. Projevy neexistence vztahové vazby jsou v jeho případě obrovské. Nechápe příčiny a jejich následky, k druhým lidem je podle nálady buď přehnaně vřelý, nebo krutý. Je velice impulzivní, stejně jako Martínek je přecitlivělý na změny a různé ztráty. Je to každodenní a velmi vysilující boj, při kterém si uvědomuji, jak by mohl dopadnout Martínek, kdyby se nedostal k nám. Jsem nesmírně vděčná a šťastná, že je s námi a že máme šanci tyto projevy minimalizovat a krůček po krůčku ho přesvědčovat, že druhým lidem může věřit. Že se na ně může spolehnout, přijímat jejich lásku a dávat ji dál. Díky Péťovi vnímám, jak obrovské pokroky Martínek udělal, jak je mnohem citlivější, než býval. Jak mnohem lépe zvládá stres a různé změny.  Jsem přešťastná, že už náklonnost projevuje jen ke konkrétním lidem a k cizím je zdrženlivý. Uvědomuji si denně, že Péťovi už asi pomoct nedokážu, ač se o to snažím ze všech sil. Za to ale vnímám, že existuje někdo jiný, kdo má šanci a na kom mi nesmírně záleží. Dává mi to sílu, vnímám znova a znova velký smysl náhradního rodičovství. A při srovnání s Péťou vnímám Martínka i se všemi jeho projevy jako úplného andílka. A když za mnou pak jen tak přijde, přitulí se a řekne mi, že mě má hrozně moc rád, tak už jen tenhle projev vnímám jako obrovskou výhru :).

Litomyšl a zámek Nové Hrady

   Vrátím se dnes alespoň krátce do jednoho krásného a slunečného dne. Do letošních prázdnin. Ten den nám bylo báječně. Užili jsme si jeden z našich nejvydařenějších výletů. Jediné, co nám kazilo dojmy, byl nedostatek času. Měli jsme pouhý jeden den, ale chtělo by to na ta místa nejméně víkend. I tak to ale stálo za to. Obě místa doporučuji. Nebudete litovat :).

Litomyšl - půvabné město, kouzelná zákoutí, nespočet pamětihodností, jen jsme se toulali a obdivovali. Dojem z tohoto krásného města nám zkazilo pouze historické náměstí s podloubím po obou stranách, krásné místo, leč sloužící jako parkoviště, navíc s hustým provozem. Velká škoda. Jak příjemné by bylo dát si někde v podloubí kávu, prohlížet si starobylé domy a nechat se unášet atmosférou toho místa. I přes tento drobný nedostatek nám ale Litomyšl učarovala a rádi se sem budeme vracet.

Jen 15 km od Litomyšle jsme pak objevili další skvost. Zámek Nové Hrady. Zámek patřící manželům Kučerovým, s láskou a citem zrekonstruovaný, obklopený nádhernými zahradami a parkem. Součástí areálu je i úžasný labyrint, muzeum cyklistiky, galerie klobouků, útulná kavárna spojená s galerií, stáje a hlavně zámecká obora s daňky a jeleny. Zvěř je ochočená, děti byly na vrcholu blaha, zážitek to byl jedinečný. Zevnitř jsme si zámek neprohlédli, ale jestli je stejně krásný jako jeho okolí, musí to být nádhera.