Výlet do Nemojan

   Víkend je za námi. Zvládli jsme besedu s budoucími pěstouny i koledování. Z výpravy za pěstouny jsme si udělali rodinný výlet. Vše probíhalo v Nemojanském mlýně a můžu doporučit jako tip na výlet v případě, že jste odněkud z kraje Jihomoravského. Dětem se tam líbilo moc. Dali jsme si i oběd a byl výborný. U hotelu je menší zookoutek (prasátka, ovce, kozy, kachny, andulky, korely, papoušci...) a také jízdárna. Je zde i rybník, říčka a dětské hřiště. My jsme si ale užili spoustu zábavy na ledovce. Klouzalo to všude. Byly i pády, ale hlavně spousta smíchu. A všude bílo.

   Beseda proběhla moc dobře. Jen mě zarazilo, že z přítomných deseti párů byli jen dvojí uchazeči o pěstounství dlouhodobé, zatímco naprostá většina žadatelé o pěstounství přechodné. Je to sice logické, když porovnáme rozdíly v ohodnocení státu u obou forem pěstounství, přesto jsem to ale nečekala. Pěstoun dlouhodobý pobírá měsíční odměnu 8 000 Kč při péči o jedno dítě, zatímco pěstoun přechodný 20 000 Kč. Odměny jsou obě v hrubém, odečítají se z nich ještě sociální a zdravotní pojištění a samozřejmě daně. Je sice pěkné, že pěstounů přechodných v posledních třech letech velmi přibylo. Bohužel ale státní úředníci trochu nedomysleli, že od přechodných pěstounů také děti musí někam odcházet. Buď zpět do své biologické rodiny, do rodiny náhradní (osvojení nebo dlouhodobá pěstounská péče), či v krajních, ale stále ne ojedinělých případech, do dětských domovů. Při takovém nepoměru ale bude pěstounů dlouhodobých ubývat a děti nebudou nacházet trvalé umístění v rodině, která jim dokáže nabídnout zázemí, podporu, péči a lásku. Což by byla veliká škoda a přechodné pěstounství by se tak ve své podstatě míjelo účinkem a ztrácelo by smysl, kvůli kterému bylo zavedeno. Tedy aby děti nekončily v ústavech, ale naopak o ně bylo pokud možno v co největší míře pečováno individuálně v rodině. Snad si časem této situace na ministerstvu všimnou a nepoměr sil a odměňování nějak narovnají.

Při naší besedě každopádně vyplynulo, že dvě největší otázky, které budoucí pěstouny zajímaly, byly tyto:
 1) Jaký vliv mělo přijetí dítěte na naše děti biologické
 2) Jaký je náš vztah s biologickou rodinou přijatého dítěte

   Jsou to v podstatě totožné problémy, které jsme nejvíce řešili i my, jako budoucí pěstouni. Nejvíce nás trápily a naplňovaly obavami. Ale alespoň prozatím se neukázaly jako úplně opodstatněné. Naše děti mají s Martínkem krásný vztah a myslím si, že jeho příchod do naší rodiny obohatil nás i je. Že i v rámci naší rodiny jsme si začali být bližší, víc držet pohromadě. Svoje děti jsem začala vidět ve trochu jiném světle, vážím si jich teď ještě o něco víc. Jsou pro mě těmi nejúžasnějšími bytostmi. Nejenom Martínek mě toho hodně učí, ale i oni. Pomáhají mi velice. Nejenom prakticky, hlavně ale svým postojem k Marťovi, k celé situaci. I postojem k jeho rodině, kterou dokážou brát tak nějak přirozeně a bez předsudků, jako jeho součást. Mnohokrát mi ti moji miláčci ukazují cestu, když tápu. Jsou zkrátka ÚŽASNÍ a já nepřestávám žasnout, že jsme dokázali vychovat tak báječné děti. Přeju si, aby se moc nezměnily. Stojíme teď na prahu puberty (dvojčata budou mít na jaře 13 let), ale věřím, že spolu vše zvládneme a ustojíme. Jako už tolikrát. Někdy příště se snad o nich a jejich vztahu s Martínkem rozepíšu víc. Dnes jen tak na okraj. Kdyby mezi vámi byli náhodou tací, co uvažují o náhradním rodičovství. A hledají odpovědi.

   Teď ještě stejně stručně odpověď na druhou otázku. Na otázku s pěstounstvím přímo spojenou. Na podstatu toho, proč se pěstounská péče liší od osvojení. Jako pěstoun se nastáváte zákonným zástupcem dítěte. Tím zůstávají jeho biologičtí rodiče, kteří nějakou měrou stále patří do jeho života. Někdy více a někdy méně. Oni rozhodují o podstatných záležitostech jeho života, dávají souhlas s plánovaným lékařským zákrokem, pořízením pasu či přihláškou na školu. Dítě nese jejich jméno a často je s nimi v pravidelném kontaktu. Mnohdy u své biologické rodiny tráví Vánoce či prázdniny. Pěstoun je povinen podporovat identitu dítěte, tedy i vztahy s jeho rodinou. Nám se podařilo pravidelnější a pevnější vztah navázat až po roce Martínkova života u nás. Teď se moc snažíme budovat ho a zachovávat i nadále. Zatím spolu vycházíme moc dobře, i když psychicky a emocionálně je to pro obě strany náročné. Dva roky mi trvalo, než jsem si dokázala připustit, že on zkrátka "není moje dítě". A nechat toto přijetí odplavat v slzách. Je to těžké, ale snažím se moc. Držet je pohromadě, pěstovat jejich pospolitost. Někdy se i na toto téma zkusím rozepsat víc. Je to téma pro pěstounství stěžejní a při tom pro většinu laiků nejvíc nepochopitelné. I já se ho teprve učím, zkoumám a objevuju, co vše ještě dokážu zvládnout. Jako my všichni v našich životech.

Tříkrálová sbírka

Dnes odpoledne jsme vyrazili, plní optimismu, chráněni strážným psem proti případným lupičům :)

koledníčci se snažili seč jim síly stačily, zvonili, zpívali, zapisovali a nepropadali skleslosti, když některé dveře zůstali zavřené,

den byl jako vymalovaný, počasí přálo,

po dvou hodinách koledování ale přeci jen ruce zimou zkřehly a tváže zrůžověly

a tak zanedlouho po západu slunce jsme se šli zahřát domů ke krbu a k večeři.

Zítra budeme pokračovat. Pokud u vás koledníčci zazvoní, příjměte je prosím a přispějte do kasičky třeba jen drobnou mincí. Není to příjemné koledování, když vám někdo přibouchne dveře nebo odhrne záclonu a víc se neukáže. Zažili jsme dnes oboje. Každým rokem. Naštěstí takových lidí je minimum a více je těch s dobrým srdcem a ochotných podílet se na dobré věci. A pak to obětavé koledníčky baví a nelitují času ani promrzlých rukou. A na světě je hned o trochu lépe :).

Náš první rok pěstounství

   Když jsem před pár dny psala o přípravách pěstounů a ponořila se do vzpomínek, najednou mi vytanulo namysli, že po roce naší pěstounské zkušenosti jsem napsala článek do našeho místního zpravodaje. Vychází jen občas a byla jsem oslovena naší místostarostkou, zda bych nenapsala něco o pěstounství. Říkala jsem, že to zkusím, ale neslibuji. Nakonec jsme se pokusila  poctivě shrnout, co všechno jsme vlastně prožili. A článek vyšel. Od pár lidí jsem dostala ohlasy. Nebylo jich moc, ale ten proces ohlédnutí byl přínosný. Nejsem moc zvyklá dívat se zpátky. S dětmi jsem se naučila jen plynout. Neřešit příliš, co bylo a co bude. Nevím jak u vás, ale u mě to nakonec vše dopadne jinak, než si plánuju a představuju. A často musím zpětně usoudit, že je to tak vlastně dobře. A je dobře, že jsem tehdy ten článek napsala a můžu se teď o něj podělit i s vámi.

Náš první rok pěstounství

   Pěstounství mě lákalo ještě před založením vlastní rodiny. Mým velikým vzorem byl Don Bosco, zakladatel salesiánů a vychovatel opuštěných dětí. Tak nějak přirozeně jsem se při rozhodování o směru své životní dráhy a profese dala na studium sociální pedagogiky na univerzitě v Olomouci. Už během studia jsem poznala několik pěstounů a našla si mezi nimi přátele. Na téma pěstounství jsem napsala svou bakalářskou práci. Čím víc jsem se o pěstounství dovídala, tím víc mě fascinovalo. Cesta k němu ale byla složitější. Během posledních 11 let jsme se přestěhovali, narodily se nám tři děti, manžel založil kominickou firmu, dům potřeboval a potřebuje neustálé opravy a nároky pěstounství nejsou úplně snadné. Abychom vyhověli požadavkům na zázemí pro svěření dítěte, bylo nutné přistavit další dětský pokoj, pořídit si větší auto a také odhadnout správný čas, kdy budou na příchod dalšího přírůstku do naší rodiny připravené naše děti. Jednoho dne jsme se rozhodli jít do toho. Budoucí pěstouni jsou státními úřady prověřováni velmi pečlivě. Musí absolvovat spoustu psychologických vyšetření, doložit svou ekonomickou situaci, dovolit návštěvy sociálním pracovnicím, prokázat svůj dobrý zdravotní stav atd. Psychologické vyšetření musí absolvovat i děti vyrůstající v rodině. Všechna prověřování nám nakonec dopadla dobře a tak jsme se po téměř ročním běhání po úřadech a doktorech konečně dostali až k přípravám pro budoucí pěstouny, což zahrnovalo deset dní strávených různými přednáškami, školeními, ale i hrami a rozhovory. A bylo to moc příjemných deset dní, na jejichž konci nás čekalo zařazení mezi osoby vhodné stát se pěstouny. 

   Pak již nezbývalo než čekat, zda budeme vybráni jako vhodní pěstouni pro nějaké konkrétní dítko. Toto čekání bylo velmi stresující. Netušili jsme, kdy to bude, kdo to bude, jak starý či stará, jakého etnika, jaký bude jeho zdravotní stav, zda si budeme rozumět. Zkrátka početná množina velkých neznámých, nejistota spojená s těšením, otázky dětí, kdy už jim přibude bráška či sestřička. A nakonec jednoho dne telefonát, že jsme byli vybráni jako vhodní pěstouni pro 16. měsíčního chlapečka. Měli jsme čtyři dny, abychom si doma vše připravili a jeli se s ním seznámit do ústavního zařízení a případně si ho hned odvézt domů. Byly to opravdu hektické čtyři dny a nebýt přátel, kteří nás bleskurychle zásobili oblečením, kočárkem, povlečením, sedačkou do auta a spoustou dalších věcí, které jsme v tu chvíli neměli, by se to nedalo zvládnout. Netušili jsme, jakou velikost bot či oblečení budeme potřebovat, věděli jsme jen to, že z ústavu domů si ho budeme muset odvézt ve vlastním oblečení, tak jak si odvážíte dítko z porodnice. Pak už přišlo na řadu naše první setkání. A bylo úžasné, téměř kouzelné. Byla to láska na první pohled, byl to náš chlapeček, všechny obavy a nejistoty rázem zmizely. Byli jsme z něj nadšení všichni, já s manželem a i naše děti. Za dva dny jsme si ho už odváželi do jeho nového domova. 

   Získal si i celou naši širší rodinu. Ale nebyla to jen cesta růžovým sadem. První měsíce trpěl každonočními nočními můrami, nenechal se pochovat, chtěl všechno jíst a nikdy neměl dost, s kýmkoli odešel, měl až panický strach ze psů, bil nás a házel hračkami, dostával záchvaty hned vzteku, hned pláče a hned smíchu. K tomu jsme si museli zvyknout na pravidelné návštěvy sociálních pracovnic. Absolvovali jsme soudní stání a výslechy, povinné vzdělávání pěstounů aj. A navíc, jsme spolu s ním museli do svého života přijmout i jeho biologickou rodinu, což není ani pro jednu stranu jednoduchá situace. Snažíme se teprve hledat, jak na to a jak nastavit nějaká pravidelná setkávání a jak našemu sluníčku vysvětlovat, že má dvě maminky, dva tatínky, spoustu sourozenců atd. Není to vůbec snadné, mnohdy jde o velice vypjaté chvíle plné emocí.

   Ale všechno to stojí za to. Neustále se spolu učíme nové věci, poznáváme se, sžíváme se a nacházíme k sobě důvěru. Být pěstounem není tak přirozené, jako být biologickým rodičem. Zprvu se seznamují a poznávají úplně cizí lidé, kteří o sobě nic neví, neznají svoji povahu, své rekce na různé podněty. Na začátku tohoto vztahu není stejné souznění, jako když poprvé držíte v náručí vaše čerstvě narozené miminko, které je vaší přirozenou součástí a má něco z vaší povahy, zná váš hlas a vaši vůni. „Pěstouňátko“ je pro vás cizincem a vy jste cizincem pro něj. Zpočátku jsme např. vůbec nerozuměli jeho dětskému žvatlání, tomu žvatlání, které každá správná máma dokáže interpretovat a přeložit i celému okolí. Já vůbec netušila, co se mi náš chlapeček snaží sdělit, co by vlastně chtěl. Byly to zoufalé pokusy o komunikaci z obou stran. 

   Teď po ročním soužití, už s radostí překládám ostatním lidem, co jim říká. A s velikým potěšením také sleduji, jak je emočně mnohem vyrovnanější, v noci klidně spinká, mazlí se s pejsky a hlavně už se drží naší rodiny, a když mu neznámý kolemjdoucí podá ruku, neodejde s ním, ale drží se nás, jako svých blízkých lidí, u kterých se cítí v bezpečí. A to je pro mě nesmírně vzácné. Máme za sebou teprve první společný rok, rok plný změn, starostí a radostí, plný pláče i smíchu, ale hlavně plný lásky. Každý den za tento rok děkuji Bohu a s vírou a nadějí očekávám roky další.

Před branou pěstounství

   O víkendu máme jet s manželem povídat o svých zkušenostech na přípravy budoucích pěstounů. Je to pro mě pocta. Nabídka přišla před pár dny, kývla jsem téměř okamžitě. Netuším, co budeme povídat, ale přesto se moc těším. A jsem i nervózní. Zda naplním očekávání, zda předám budoucím pěstounům něco zajímavého a přínosného. Ta nabídka mě ale hlavně vrhla ve vzpomínkách o tři roky zpátky na naše přípravy. Šlo o tři třídenní bloky jen pro dospělé adepty na pěstounství a nakonec jeden den i pro naše děti. Nesmírně ráda na to vzpomínám. Přesně si pamatuju, s jakými obavami jsme na přípravy jeli. Netušili jsme, co nás tam čeká, nikoho jsme tam neznali a po pravdě jsme od toho ani moc neočekávali. Brali jsme to jen jako další nutný krok k pěstounství. A další komplikace. Dovolená v práci, hlídání pro děti, další vynaložené finance na cestu, ubytování a jídlo. Ale věděli jsme, že tohle už je po ročním prověřování naší vhodnosti, krok poslední. Že po přípravách budeme už jen čekat, na rozhodnutí krajského úřadu, zda se pěstouny staneme či ne.

   Přípravy byly nakonec úžasné. Sešlo se nás na nich 10 párů a byly to samí skvělí lidé. Najednou jsem měla pocit, že jsem mezi svými. Nebylo nutné pořád dokola obhajovat, proč jsem se rozhodla pro pěstounství a proč mi nestačí naše tři děti. Proč nám všem chci komplikovat život, investovat další peníze do koupě většího auta a přistavovat další dětský pokoj, když už přeci splácíme dva úvěry a peněz nám nepřebývá. Ve svém okolí jsem se s bezvýhradnou podporou a pochopením rozhodně nesetkávala a znenadání jsem se ocitla v místnosti plné dalších takových lidí. Všichni jsme řešili stejné problémy a naráželi na shodné překážky. Všichni jsme měli stejné obavy. Ač jsme věřili tomu, že pěstounství má smysl, stejně jsme ve skrytu duše bojovali s myšlenkou, zda tím neublížíme vlastním dětem či našemu partnerskému vztahu. Při společném povídání vytanulo i to, že až na výjimku byla ve vztahu iniciátorkou pěstounství žena a muž svolil až po dlouhém přemlouvání. Muži také měli mnohem více obav, byli skeptičtější a ostražitější. Více řešili praktickou stránku věci, měli starost o zabezpečení rodiny, nedokázali si představit vztahy s biologickou rodinou dítěte. My ženy jsme naopak neochvějně věřily v sílu lásky a v to, že s láskou jde překonat vše. Když jsme si večer povídali u piva či sklenky vína, padali z nás postupně všechny splíny a rozpouštěly se v pospolitosti a sdílení s obdobně „postiženými lidmi“ (jak velmi vtipně a trefně poznamenal jeden z účastníků). 

   Po prvním třídenním bloku jsme sice všichni odjížděli s depresí a pocitem, že to co nás čeká, prostě nemůžeme zvládnout. Odváželi jsme si mnohem více otazníků, než s kolika jsme přijeli. Uvědomovali jsme si ještě víc, než před přípravami, že péče o dítě s psychickou deprivací není stejná, jako péče o děti vlastní. A s dětmi vlastními jsme měli všichni veliké zkušenosti. Myslela jsem si, že mít tři děti je na dnešní dobu hodně. Ne tak ale pro pěstouny. Nejméně tři děti měli všichni, někteří čtyři, pět nebo dokonce šest. Věděla jsem hned, že to co mě k pěstounství táhne, není jenom rozmar či zbytečně komplikovaný sen. Věděla jsem, že mezi pěstouny je mi opravdu dobře, že jsou mojí tzv. krevní skupinou. Doposud nám z těch dní zůstali dvojí moc dobří přátelé, se kterými jsme v kontaktu. Jako pěstouni jsme ale zůstali jako jedni z mála. Někteří se po přípravách sami rozhodli, že by to pro ně bylo v jejich životní fázi a situaci moc. U jiných zasáhly vnější okolnosti a jiní neprošli sítem složitého prověřování a jejich žádost byla krajským úřadem zamítnuta. S pěstouny se ale naštěstí sekáváme i nadále díky povinnému vzdělávání v rozsahu 24 hodin ročně. 

   A už za pár dní budu mít příležitost postavit se tváří tvář těm, kteří stojí již těsně před branou pěstounství. Někteří ji projdou a jiní ne. Jsem ale vděčná za každého, kdo si v srdci najde místo pro někoho jiného a má odhodlání nechat si ho vstoupit do života, přes všechna rizika a překážky, které s sebou toto rozhodnutí nese. Setkání s již praktikujícími pěstouny byla pro mě osobně na přípravách tím stěžejním momentem. Poslouchat jejich příběhy, žasnout nad tím, jak přenáročný je obzvláště první rok, jaké komplikace a bezesné noci vám mohou připravit biologičtí rodiče svěřeného dítěte, jak těžké ve skutečnosti je, hledat si k sobě cestu s úplně cizím človíčkem, který o vás mnohdy ani nestojí. A přitom se usmívat, radovat se z každého pokroku, dodávat odvahu druhým a nést v sobě poselství, že to všechno má smysl. I když vaše vypiplané zlatíčko možná časem odejde zpět k vlastní rodině. I když se budete potýkat s mnohým nepochopením a bojovat s větrnými mlýny. Přesto to má smysl, pokud se tedy rozhodujete srdcem a hnacím motorem je láska. Vyslechla jsem si tehdy několik pěstounů a ne všechny příběhy a společné cesty nakonec skončily dobře. Jiné ale výborně a je úžasné, jak lidský mozek dokáže rychle odfiltrovat a zapomenout to špatné a zapamatovat si jen to dobré. A toho se držet. Já věřila a věřím dál. V naši cestu. V Martínkův dobrý osud. V jeho šťastnou hvězdu.  Najednou ten příběh žiju a mám se o něj podělit s ostáními. Nevím, zda jsem ta pravá. Ale pokusím se vypovědět za pár dní co nejupřímněji, co prožívám a doufám, že přispěju k tomu, aby těsně před branou do pěstounství nikdo necouvl.

Slunce zapadá, letos naposledy

Od Ježíška jsem letos dostala malý foťáček. Moc jsem si ho přála. Teprve se ho kradmo dotýkám a testuju. A dnes jsem si ho vzala na poslední letošní procházku a přibrali jsme si jako dalšího společníka, západ slunce. Miluju ho. Nikdy se nemůžu té krásy nabažit, toho čarokrásného divadla :). V tu chvíli vnímám Boha tak jasně, jeho odraz v té nádheře, lesku, barvách.

Nejdéle svítí slunéčko v našem městečku na kostelík a tam také záčínam skoro tradičně své putování za jeho posledními paprsky.

A pak slunce letos naposledy zapadlo
a jeho paprsky ještě pohladily zem

pohrály si ve vlnkách 
a na hladině se blýskaly krásněji než drahokami,
možná se ještě slunce chtělo předvézt před hvězdami 

posvítilo si ještě do korun stromů
a pak se konečně odebralo domů

na jeho počest nebe zazářilo barvami
a mě se při té kráse tajil dech,
byl půvabný ten dnešní den. 

A aby toho nebylo málo,
aby ten konec roku a to stál,
ukázala se na jeho sklonku zima
a provede nás zase o rok dál.

 

PF 2016

V čase těsně povánočním

   Zvládli jsem to :). Vánoční svátky jsou za námi. A byly krásné, požehnané, plné nádherných chvilek. Sešli jsme se všichni, i ti v něž jsem ani nedoufala, co přijeli z různých koutů republiky. Rodina byla pospolu. A ty co jsme nemohli obejmout fyzicky, jsme alespoň na dálku pozdravili hlasem. Teď nás ještě čekají setkání s přáteli. Neméně milovanými.

   Byly i pohádky. Některé nové sice zbytečně seskládané a překombinované z pohádek různých starších, ale stejně bylo milé koukat na ně v rodinné pospolitosti, při světle svíček a rozsvíceného stromečku. Den před Vánoci jsme se mimořádně všichni v plné síle a nasazení vrhli i na předvánoční úklid a zútulnili náš domek přeci jen trochu :).

   Štědrý den dopoledne byl letos kromě tradičních návštěv rodiny a hřbitovů spestřen návštěvou jízdárny. Alžbětka se lv tomto roce stala vášnovou milovnicí koní. Byly jsme tedy ty její oblíbené tvory pozdravit a obdarovat mrkvičkami. Chutnalo jim moc a dítka byla přešťastná.

   A další novinkou letošních svátků bylo mé nové členství ve zdejším chrámovém sboru a zpívání při půlnůční. Užila jsem si to moc. Navíc jsme letos poprvé strávili Boží hod vánoční bez návštěv, pouze nás šest. Společně též na mši a u jesliček. Pak už jen procházka, pohádky a cukroví. A spousty rozbalených dárků a her. Děkuji Bohu mnohokrát za takto prožitý vánoční čas. Za jeho požehnání a ochranu. Za všechny jeho dary. A budu přešťastná, pokud takový čas prožilo vícero z vás. A pokud se o zážitky podělíte.

V čase povánočním

  Martínek byl spokojený. Dostal oblíbenou mašinku Tomáše a autíčko trabanta, obé si přál. Navíc spoustu dalšího. A své nadšení sdílel alespoň po telefonu se svou biologickou rodinou. Maminkou a sourozenci. Jen byl přeci jen smutný, že je neviděl. Chtěl hračky půjčovat bráškovi. Bohužel vzdálenost našeho bydliště od bydliště jeho rodiny nám nedovoluje tak časté návštěvy, jak by si přál. Hledáme ale cesty, jak z toho ven. O tom někdy příště. V novém roce.

Martínek a jeho nový vozový park :)